Jeho Svatost ekumenický patriarcha Bartoloměj na 16. valném shromáždění Konference evropských církví v Tallinu vyjádřil obavu ohledně současného přístupu k ekumenismu. “Zatímco ve dvacátém století byl ekumenismus vnímán jako prostředek k dosažení společného dobra a jednoty lidstva, “nový ekumenismus” dvacátého prvního století zdá se být spíše silou, která přináší rozdělení a destrukci.” Tato perspektiva otevírá diskusi o budoucnosti a směřování ekumenismu v moderním světě.
Vážení členové řídícího výboru Konference evropských církví, vážené členské církve, partnerské organizace a národní ekumenické rady církví, milovaní zástupci členských církví v Estonsku, představitelé evangelické luterské a pravoslavné církve Estonska, milovaní hosté a přátelé, je mi zvláštní ctí promluvit k vám na tomto slavnostním 16. valném shromáždění Konference evropských církví (CEC), které hostí město Tallinn a které se odehrává pod mottem „Pod Božím požehnáním – spoluvytváření budoucnosti“.
Pro Ekumenický patriarchát i ostatní pravoslavné členské církve CEC je výběr tohoto krásného města, které je místem významného setkávání mezi křesťany, důvodem k ještě další radosti, protože Valné shromáždění CEC se letos koná ve stejném termínu jako sté výročí od udělení autonomního statutu pravoslavné církvi v Estonsku mateřskou církví v Konstantinopoli v roce 1923. Tuto významnou vnitropravoslavnou událost řádně uctíme v září během naší oficiální návštěvy Estonska. Smyslem naší dnešní přítomnosti zde je oslavit a potvrdit ekumenického ducha mezi našimi různými církvemi, společenstvími a konfesemi, s úctou se ohlédnout za dlouhou historií ekumenických vztahů v Evropě a na celém světě a zároveň se dívat dopředu na nesmírné výzvy, které nás na kontinentu i na celém světě čekají.
Ekumenické hnutí, jak ho známe, je živé a aktivní již více než sto let a my cítíme hrdost na to, že Ekumenický patriarchát sehrál tak rozhodující a formativní roli při povolávání křesťanů z jejich izolace ke společenství jednoty, ke kterému Kristus všechny křesťany jako své učedníky pozval. Od encykliky a synodálního listu vydaného v roce 1920 se konstantinopolská církev snaží využít své skromné zdroje k usnadnění bratrského dialogu a společenství v naději na obnovení jednoty křesťanů.
Jak víme, ekumenické hnutí získalo na síle po ničivých událostech dvou světových válek v minulém století. Lidé tehdy žádali a hledali nové způsoby vzájemných vztahů. Rozpoznali alternativní cestu k mírovému soužití prostřednictvím rozhovorů tváří v tvář v respektu k druhému člověku, bez ohledu na jeho přesvědčení. Musíme si však přiznat, že ekumenické hnutí tehdy rozkvétalo v Evropě, která byla velmi odlišná od toho, jak ji známe a zakoušíme dnes. Navzdory rétorice, že Evropa je sekularizovaná a „Bůh je mrtvý“, zůstala Evropa po celé dvacáté století bytostně křesťanským kontinentem. Většina Evropanů byla pokřtěna a identifikovala se jako křesťané, uzavírali sňatky a pohřby v souladu s křesťanskými obřady a zvyky a účast na bohoslužbách byla silná. Po celé minulé století jsme zažívali Evropu, v níž křesťanství – a náboženství obecně – hrálo významnou veřejnou roli. A právě v tomto kontextu ekumenické hnutí usilovně a se zápalem pracovalo na překonání násilí, triumfalismu, nacionalismu a sektářství, které po staletí sužovalo křesťanské církve a ovlivňovalo vztahy nejen mezi křesťanskými církvemi, ale i uvnitř křesťanských církví.
Navzdory podstatným a hlubokým vzájemným rozdílům přispěly křesťanské církve k obnovení pocitu společného lidství a společného dobra, k lidství přesahujícímu národní a konfesijní hranice, které uznává – jak jsme nedávno zpívali v pravoslavných církvích na svátek Letnic – že Duch svatý, „Utěšitel, Duch pravdy, je všude přítomen a naplňuje všechny věci.“ Všichni jsme proto povoláni, abychom si připomněli poselství, které pronesl svatý Pavel v Aténách, když vyznával, že ten „Pán nebe a země... stvořil z jednoho člověka všechno lidstvo, aby přebývalo na povrchu země, určil pevná roční údobí i hranice lidských sídel.... přece není od nikoho z nás daleko. ‚Neboť v něm žijeme, pohybujeme se, jsme‘, jak to říkají i někteří z vašich básníků: ‚Vždyť jsme jeho děti.‘“ (Sk 17,24-28).
Není třeba dodávat, že dnes žijeme ve velmi odlišné Evropě, v níž se změnila náboženská příslušnost. Jako křesťanské církve už nemůžeme považovat za samozřejmé, že se Evropané budou identifikovat s národními církvemi, nebo dokonce s nějakou konkrétní formou víry. To se týká i dalších náboženských menšin v Evropě. Na počátku dvacátého století mohlo ekumenické hnutí považovat za samozřejmost Evropu, kde se většina občanů hlásila ke křesťanským církvím; dokonce byla akceptována významná role náboženství ve veřejné sféře. Nyní však žijeme v Evropě, kde se náboženské prostředí dramaticky změnilo, kde náboženství sice není mrtvé, ale kde o sobě většina lidí prohlašuje, že jsou v širokém slova smyslu duchovní, ale ne skutečně věřící. Návštěvnost bohoslužeb katedrálních kostelů ve velkých městech je dnes možná stále dostačující, ale návštěvnost kostelů na okrajích menších měst je slabá. Tam je již religiozita vnímána jako cosi menšinového. Jaký je tedy smysl či cíl ekumenického hnutí v takové Evropě? Jakou roli nebo odpovědnost hraje náboženství v takové Evropě?
Někteří volají po „novém ekumenismu“, tedy po sjednocení křesťanských církví na základě tzv. „tradičních hodnot“. Tato forma ekumenismu nevyhnutelně vytváří podivná spojenectví mezi křesťanskými církvemi. Církve, které se dříve stavěly proti jakémukoli typu vzájemného ekumenického rozhovoru, jsou nyní ochotny se podílet na tomto tzv. „novém ekumenismu“, který prosazuje tyto tradicionalistické hodnoty. Například někteří američtí evangelikálové, kteří dříve považovali katolické a pravoslavné křesťany za pohany uctívající modly, se nyní zdají být ochotni spolupracovat s některými katolickými a pravoslavnými křesťany, jen aby tyto hodnoty podpořili. Tento „nový ekumenismus“ zašel dokonce tak daleko, že za svého politického zastánce pomazal prezidenta Ruské federace Vladimira Putina a za svého duchovního vůdce patriarchu Ruské pravoslavné církve Kirilla.
Jestliže ve dvacátém století byl ekumenismus chápán jako způsob, jak přispět k vizi společného lidství a společného dobra, pak je „nový ekumenismus“ dvacátého prvního století naopak silou, která přináší rozdělení a destrukci. Důsledky této rozdělující a destruktivní mentality vidíme v plné síle v současném brutálním útoku Ruska proti Ukrajině, stejně jako v církevním ospravedlňování této války, která je vydávána za záchranu Ukrajiny před údajnými svody bezbožného, sekulárního a liberálního Západu. Tento „nový ekumenismus“ je bohužel ve své podstatě neekumenický, ne-li antiekumenický, protože se staví proti ostatním křesťanům, kteří nepodporují jeho výlučné zaměření na určitý soubor hodnot. Nakonec tento „nový ekumenismus“ podporuje étos polarizace, který je založen spíše na dualistickém než na inkarnačním chápání vztahu Boha ke světu.
Po staletích rozdělení a vzájemného podezírání se ekumenické hnutí minulého století shodlo na tom, že společná víra v Ježíše Krista je dostačující pro závazek k vzájemnému setkávání a k dialogu, k hledání společných kořenů křesťanské víry, která byla dříve skryta předsudky a nepřátelstvím. Nemůžeme se však domnívat, že by tradicionalistické hodnoty měly být stejnou výzvou pro jednotu křesťanů, protože tyto hodnoty jsou dnes zpochybňovány a kritizovány jak ve veřejné sféře, tak v církvích samotných. Rétorika takzvaných „kulturních válek“ dnes těžce ohrožuje jakýkoli potenciál dialogu a poškozuje samotné jádro ekumenismu, protože zde pravoslavní stojí proti pravoslavným, katolíci proti katolíkům, protestanti proti protestantům – a někdy je při tom spojuje pouze nesouhlas a odsouzení. Globalizace a náboženské posvěcení těchto „kulturních válek“ jsou pravděpodobně novou výzvou ekumenismu, novým problémem, který nás jako křesťany rozděluje, novou překážkou, která nám brání naslouchat jeden druhému a učit se od sebe navzájem. Jak na tuto novou výzvu odpovíme?
Jako křesťanská společenství si musíme nejprve osvojit smysl pro pokoru a přijmout fakt, že i my neseme vinu na této krizi ekumenismu. Místo toho, abychom napodobovali Kristův příklad, jsme příliš často očekávali, že nám bude slouženo, místo abychom sami sloužili; příliš často jsme vyžadovali privilegia, místo abychom sloužili znevýhodněným; příliš často jsme se spojovali s elitou a mocnými, s nacionalismem a národními státy, místo abychom se ztotožňovali se zranitelnými a diskriminovanými a sloužili jim – tedy i samotnému Kristu v jeho nejmenších a našim bratřím a sestrám.
Samozřejmě, že křesťanské církve v minulosti za utlačovatelských vládců a komunistických režimů hodně vytrpěly; a existují křesťané, kteří se i dnes obávají diskriminace a pronásledování. Historie však ukázala, že tam, kde církve navázaly příliš úzký vztah se státy a požívají v rámci národního státu jedinečných privilegií, měly tyto výhody vždy svou cenu. A nejvýraznější cenou, kterou církve musely obětovat, byl jejich prorocký hlas – individuálně i kolektivně, tedy ekumenicky. Jedním z nejkřiklavějších případů je mlčení ekumenických aktérů k nespravedlivému vpádu Ruské federace do suverenity Ukrajiny.
V posledních desetiletích, a zejména po vzniku Evropské unie, se hodně mluví o křesťanských kořenech Evropy, o křesťanské Evropě. Nedávné migrační trendy tyto proklamace z pochopitelných důvodů zintenzivnily, a to i ze strany těch, kteří tak činí spíše z nacionalistických než z křesťanských důvodů. Představa křesťanské Evropy vyvolává představu idealizované minulosti a dokonce i idealizované křesťanské kultury. Křesťanství dominovalo Evropě po staletí a přineslo Evropanům mnoho dobrého – jejich zákony, kulturu a zvyky. Představa křesťanské Evropy však vedla také k násilí mezi křesťanskými církvemi, které bojovaly o to, která forma křesťanství bude Evropě dominovat.
V našem ekumenickém hnutí – kde se uznávají a respektují odlišnosti, kde se vyjadřují a slyší odlišné hlasy – musíme důsledně diskutovat o jedné otázce: co rozumíme pod pojmem křesťanská Evropa v demokratické Evropské unii? Zároveň se ptáme, jak realizovat křesťanskou Evropu v rámci současné politické scény, v níž mnohé západní národy oddělily svou náboženskou a národní identitu, zatímco některé východní země svou náboženskou a národní identitu opětovně spojily, a ještě v jiných zemích dokonce narůstá autoritářství. Je pro nás jako křesťanské církve jedinou možností prosazovat své přesvědčení v silové konfrontaci s jinými přesvědčeními a principy? Není možné, aby křesťanská Evropa zrcadlila takovou otevřenost a respekt, jakou od sebe navzájem očekáváme v ekumenických kruzích – takovou, která přijímá ve svém středu rozmanitost?
Může nyní křesťanská Evropa umožnit, aby v ní byly slyšet všechny hlasy, včetně těch, které vyjadřují nesouhlas a nedůvěru? Neměla by být křesťanská Evropa otevřenější k tomu, aby žila vedle nekřesťanských náboženství a komunit a vydávala o nich svědectví – aby přijala všechny lidské bytosti v celé jejich neredukovatelné jedinečnosti a koexistovala s nimi, jak říkával zesnulý metropolita Jan z Pergamonu? Náš ctihodný předchůdce Řehoř Teolog na konci čtvrtého století v Konstantinopoli tvrdil, že „nejsme stvořeni jen pro sebe, ale pro dobro všech svých bližních.“
Jako křesťanské církve v Evropě – v době, kdy se zdá, že křesťanství upadá, a křesťanské komunity se někdy cítí ohroženy – může být lákavé spojit naše církve se vzrůstajícím politickým autoritářstvím v zájmu získání postavení nebo moci. Nicméně když se scházíme na tomto valném shromáždění Konference evropských církví, měli bychom vydávat svědectví o takovém společenství, které nám Kristus nařizuje. Právě zde můžeme ocenit, že naše vzájemné rozdíly nemohou narušit naši jednotu. I zde můžeme věřit v to, co je možné dosahovat díky vzájemnému respektu a sociální spravedlnosti.
Vážení přátelé, ekumenická vize, která vznikla v době rozdělení a konfliktu, je dnes stejně důležitá jako kdykoli předtím. Proto bychom se měli „vzchopit“, neboť náš Pán „přemohl svět“ (J 16,33). Měli bychom doufat a pracovat pro občanskou společnost v Evropě, kde společné dobro překračuje hranice a rozdělení. Měli bychom usilovat o Evropu, kde křesťané – a všichni lidé dobré vůle – usilují o spravedlnost a přijímají cizince. Měli bychom si stále a znovu připomínat křesťanské povolání „přinést chudým radostnou zvěst; vyhlásit zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, propustit zdeptané na svobodu“ (L 4,18). To by byla skutečně cesta k oživení křesťanské Evropy!
Děkujeme vám za vaši laskavou pozornost a Bůh vám všem žehnej!
Tallinn, 18. června 2023
Překlad projevu jse převzali z portálu proboha.cz
