Vyprávění P. Emila Soukupa o jeho cestě ke kněžství a o kněžské službě
Narodil jsem se v Plzni, kde jsem také vyrůstal. Oba mí rodiče praktikovali víru, maminku i tatínka výrazně ovlivnil profesor náboženství Mons. Josef Limpouch. Byl to kněz, který předešel koncil – už v předkoncilní době usiloval o to, aby liturgie byla co nejsrozumitelnější a nejpřístupnější všem věřícím. Když celebroval, byl tak ponořený do liturgického dění, že při pohledu na něho jsem si říkal, že bych chtěl být jako on. Tady lze pravděpodobně hledat základy mého povolání ke kněžství.
Jako malé dítě jsem prožíval válku, což byla další zkušenost, která mě formovala. Už v tomto věku jsem si uvědomoval, že na nikoho jiného se člověk v životě nemůže spolehnout, jenom na Boha. Mám stále v živé paměti, když 6. května 1945 přijeli do Plzně Američané. Přímo před naším domem se bojovalo.
Po skončení války jsem začal chodit do církevní školy, kterou znovu otevřely sestry Kongregace Školských sester de Notre Dame. Vyučování na této škole bylo prodchnuto duchem víry. V roce 1949 však byla škola uzavřena (sestry byly odvezeny do Javorníku), a tak jsem od páté třídy pokračoval v docházce ve škole v Podmostní ulici.
Důležitým mezníkem byly nepokoje v Plzni v roce 1953. Komunisté tehdy chtěli církev nějak uspokojit (aby v ní neměli zas až takového nepřítele), a tak v roce 1954 mohlo v Plzni proběhnout biřmování. Biskupové většinou byli internováni, pouze pražský světící biskup Dr. Antonín Eltschkner mohl konat biskupské funkce. Díky tomu jsem tedy i já přijal svátost biřmování v dnešní katedrále sv. Bartoloměje.
V květnu 1953 proběhla reforma školství, a tak jsme se měli rozhodnout, kam chceme jít dál. Absolvoval jsem tzv. Jednoroční učební kurz, abych byl dobře připraven vstoupit do 9. třídy jedenáctileté střední školy, dnes je to Masarykovo gymnázium. Měli jsme štěstí, že nás učili profesoři klasického gymnázia, kteří na nás kladli dost vysoké nároky. Měli jsme jako nepovinný předmět 2 hodiny týdně latinu, takže když jsem později přišel na fakultu, první rok jsem se latinu učit nemusel. Už v březnu před maturitou jsem se rozhodl, že půjdu do semináře, takže jsem latině věnoval všechny své síly.
V roce 1954 přestěhovali fakultu a seminář z Prahy do Litoměřic, dále zde fungovala pod názvem Římskokatolická cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Praze se sídlem v Litoměřicích. Jezdili nás učit profesoři z Prahy a měl jsem opravdu štěstí na vynikající profesory té doby. Už od začátku jsme se museli potýkat s latinou, a tak mi velmi pomohlo, že už jsem z gymnázia znal základy.
Na kněze jsem byl vysvěcen 24. června 1962. Až do dne svěcení jsme nevěděli, kdo nás bude světit. Měl to být biskup Dr. Eduard Nécsey z Nitry, ale ten týden před svěcením onemocněl, takže nakonec přijel biskup Dr. Ambrož Lazík. Ten, spolu s biskupy Dr. Eduardem Nécsyem a Dr. Františkem Tomáškem, se na podzim roku 1962 zúčastnil zasedání 2. vatikánského koncilu v Římě. Všichni jsme to tehdy vnímali jako svítání na lepší časy.
Po kněžském svěcení jsem nastoupil do duchovní správy v Domažlicích. Byl jsem hodně vytížen. Na náboženství se přihlásilo opravdu hodně dětí, takže první léta jsem učil 12 hodin, později až 16 hodin týdně. Přímo v Domažlicích nebylo těch dětí tolik, ale na venkově se přihlásily prakticky všechny děti. V Mrákově jsem učil každou středu 6 vyučovacích hodin, pak jsem šel do kostela, kde jsem zpovídal, v 18 hodin jsem sloužil mši svatou. Nechvátal jsem na samostatné místo jako moji spolužáci, zůstal jsem v Domažlicích až do roku 1969.
Mé první samostatné místo bylo v Lomnici nad Lužnicí, což mě tehdy velmi překvapilo a méně mi to vyhovovalo, protože Domažlice a Třeboňsko jsou od sebe dost vzdálené. Ale v té době mi jeden kněz řekl: „Jdi tam. Vždycky když někam jde kněz z požehnání biskupa, tak je to požehnané.“ Působil jsem tam 5 let.
Naším vikářem byl Mons. Kavale, který byl na začátku roku 1974 zvolen kapitulním vikářem. „Vy jste z města, patříte do města,“ řekl mi, a tak mě od října 1974 přeložil do Českého Krumlova. Bylo to docela živé město, naučil jsem se tam také poměrně dobře německy.
V roce 1993 byla založena Diecéze plzeňská a můj kaplan P. Pícha byl požádán, aby dělal ceremoniáře při uvedení biskupa Radkovského. Poprosil mě, zda bych nejel do Plzně s ním, a tak jsem jel a setkal jsem se s biskupem Františkem Radkovským. První otázka, kterou mi položil, byla, jestli nechci do plzeňské diecéze, když jsem tady odtud, když sem patřím. Biskup Radkovský mě potom poslal do Domažlic, kde jsem strávil dalších 8 let. Pak mě poprosil, jestli bych nepřevzal katedrální farnost v Plzni. Nejdříve jsem tomu nerozuměl, myslel jsem si, že půjde o nějakou krátkou akci; nyní je to již 18 let, kdy jsem přišel do svého rodného města, do Plzně. Tehdy jsem se domníval, že kruh se uzavřel, ale velmi mile mě překvapilo, když si mě zavolal biskup Tomáš Holub a dal mi mezi jiným i nabídku, abych se vrátil do Domažlic jako výpomocný duchovní. Rád jsem tuto nabídku přijal, protože Domažlice a vůbec Chodsko je mou srdcovou záležitostí.
(30. května v Plzni, mluvené slovo převedla do textové podoby Jana Drengubáková.)
