Červená středa

Mezinárodní iniciativa Červená středa (#RedWednesday) se letos v České republice uskuteční 24. listopadu již počtvrté. Smyslem této iniciativy je veřejně si připomenout všechny, kdo jsou ve světě pronásledováni pro své náboženské přesvědčení. Znakem je rozsvícené červené světlo, které symbolizuje krev trpících pro víru. Lidé v tento den také zapalují svíčky nebo nasvěcují významné budovy  (kostely, sloupy, sochy aj.) červeným světlem.  

Červenou středu zaštiťuje britská pobočka křesťanské organizace Církev v nouzi, v České republice ji organizuje Česká biskupská konference společně s Ekumenickou radou církví v ČR a Federací židovských obcí v ČR. Akce se koná také na dalších místech ve světě, mj. v Londýně, Bratislavě, Vídni, Budapešti, na Filipínách, v Kanadě a zejména ve Velké Británii.

Rozhovor s Pavlem Svobodou
Svoboda vyznání se týká každého člověka, i nevěřícího.
Pavel Svoboda je bývalým europoslancem za KDU-ČSL, expertem na evropské právo a „otcem“ Červené středy v České republice. Mezinárodní akce Červená středa se letos v České republice uskuteční již počtvrté, a to 24. listopadu, kdy se po celé zemi, ale také ve světě, rozsvítí načerveno stovky budov, modliteben a kostelů. Proč si pronásledované pro víru připomínáme a odkud se tato připomínka vzala?

Červená středa je mezinárodní připomínka lidí pronásledovaných pro víru. Letos připadá na 24. listopad. Vy jste ji přivedl do České republiky, odkud se tato připomínka vzala?
Červená středa má patrně původ v Anglii, jejím duchovním otcem je pravděpodobně Lord David Alton. Červená středa ovšem nemá zcela jednotný termín konání, zdá se však, že pod vlivem naší české aktivity se začíná ustalovat na středě před první adventní nedělí. Pronásledování pro víru se ovšem připomíná i jindy, např. OSN mezinárodní připomínku těchto obětí stanovila na 22. srpen.

Co se v rámci Červené středy letos plánuje?
Každý si může Červenou středu připomenout po svém, např. červenou svíčkou v okně. Typicky se ale budovy nasvěcují načerveno. V Praze tradičně bude červeně zářit Petřínská rozhledna, Karolinum, ministerstvo zahraničí atd. Navíc v Karolinu proběhne tradiční mezinárodní konference a židovsko-křesťanská modlitba a také se poprvé uskuteční charitativní koncert, přenášený i TV Noe, jehož výtěžek podpoří konkrétní projekt v Iráku.

Pavle, vy jste expertem na evropské právo, učíte na Právnické fakultě UK, byl jste dokonce předsedou právního výboru Evropského parlamentu a právě pronásledování křesťanů a pronásledování pro víru bylo jedním z vašich největších témat, kterými jste se v Evropském parlamentu zabýval. Jak to v současnosti s pronásledováním pro víru vypadá ve světě?
Nevypadá to vůbec dobře, a to nejen v absolutních číslech, ale hlavně v trendech. Pronásledování pro víru – ne pouhá netolerance – dnes zasahuje kolem 240 milionů lidí, tedy téměř čtvrt miliardy. Lze tedy bez diskuse tvrdit, že se jedná o zdaleka největší probíhající genocidu na světě. Horší ale je, že ta čísla rok od roku rostou. Pozornost veřejnosti, alespoň té západní, tomu ale vůbec neodpovídá a je v příkrém rozporu s tím, jak intenzivně se jinak hlásíme k lidským právům jakožto jednomu z pilířů naší civilizace.

I já osobně jsem dříve pronásledování pro víru vnímal jako jeden z mnoha problémů a neuvědomoval jsem si rozsah té tragédie. Teprve osobní setkání v rámci řady konferencí pořádaných v Evropském parlamentu mi otevřela oči, teprve četná osobní svědectví se současnými lidmi pronásledovanými pro víru mi ukázala, jak velký úkol a problém to je a jak málo se o něm ví. Proto jsem se pokusil přenést své zkušenosti z Bruselu do Prahy včetně konference s osobními svědectvími těch, kdo dnes za svoji víru trpěli či trpí.

Je možné říci, že každý člověk na světě má právo na svobodu vyznání a veřejného projevu tohoto vyznání? Kdo nebo co nám toto právo garantuje?
O základních lidských právech se obecně deklaruje, že jsou univerzální. Svoboda vyznání je jedním z nich, takže ano, teoreticky je to právo každého člověka. Jenomže třeba takový islám považuje za přirozený stav, že člověk je muslimem, takže tak úplně univerzální to právo není, a to ani na papíře. Přitom muslimové jsou rovněž pronásledováni pro svoje vyznání.

Svoboda vyznání je zakotvena především ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948, jenomže i přes její právní nezávaznost se k ní ani zdaleka nepřihlásil celý svět. U nás však je toto právo zaručeno nejen ústavou, ale i pro nás závaznými mezinárodními dokumenty Rady Evropy a Evropské unie. 

Vnímáte podporu této akce ve společnosti, mezi politiky nebo ve vašem odborném okruhu?
Obávám se, že podpora Červené středy je přímo úměrná vztahu naší společnosti k náboženství. Přitom svoboda vyznání se týká každého člověka, i nevěřícího, protože mimo jiné zahrnuje i právo žádné náboženské vyznání nemít a vnucování konkrétního přesvědčení je nejen u nás dokonce trestným činem. Většinová společnost tomu nevěnuje zvláštní pozornost, na rozdíl od jiných forem porušování lidských práv, např. diskriminace kvůli pohlaví či sexuální orientaci. Ani odborná veřejnost po mém soudu není výjimkou. Zvlášť zarážející je to u médií, která si jinak libují v krvavých příbězích, a těch je pronásledování pro víru plné. Teprve když člověk na konkrétním jednání vysvětlí rozsah tohoto problému, tak se dočká příznivější odezvy.

Nyní můžeme říct, že Červená středa je úspěšný projekt i zde v ČR, navíc je mezinábožensky rozkročená, zapojují se do ní katolíci, protestanti a židé. Jak jste spokojen se spoluprací v rámci této aktivity?
Jsem rád, že se tato aktivita uchytila, ale do nějakého masového a spontánního přijetí Červené středy většinovou společností máme ještě daleko. Nutno ale alespoň ocenit, že tento projekt je jedním z těch, kde probíhá ryzí nepředpojatá ekumenická a mezináboženská spolupráce, takže to má i tento pozitivní a sjednocující důsledek.

Více informací včetně přihlášky k zaregistrování vlastní akce najdete na www.cervenastreda.cz.

Související položky