Dekret o udělení čestného občanství města Plzně za vybudování a rozvoj diecéze převzal biskup František Radkovský z rukou primátora Pavla Rödla 17.listopadu v Měšťanské besedě při slavnostním shromáždění u příležitosti 20. výročí začátku sametové revoluce. Udělení čestného občanství plzeňskému biskupovi odměnil celý sál včetně členů Rady MP potleskem vestoje, primátor uvedl: "Pan biskup Radkovský je morální autorita v Plzni a nejen v Plzni a myslím si, že si zaslouží tohle ocenění, že bychom si vždy všichni měli pamatovat, že tady takový biskup byl, a měli bychom si ho vážit." Biskup František pronesl následující řeč: Vážený pane primátore, vážené zastupitelstvo, vážené shromáždění, chci poděkovat za udělení tohoto mimořádného vyznamenání, kterého si velice vážím. Jeho význam podtrhuje i jubileum dvaceti let od “sametové revoluce”, které si dnes připomínáme a které nám dává příležitost k ohlédnutí se nazpět a k hodnocení. Chci říci, že tuto poctu přijímám ne jako soukromá osoba, ale jako biskup církve, která se tu mnohými způsoby a nakonec i v mé osobě snaží sloužit ku prospěchu tohoto města a jeho obyvatel. Město Plzeň se stalo mým domovem od chvíle, kdy jsem převzal duchovní odpovědnost za diecézi, jejímž je středem. Tato duchovní odpovědnost je symbolizována biskupským prstenem, který biskup nenosí na ozdobu, ale je to jeho snubní prsten s diecézí, tedy i s jejím sídelním městem, v mém případě s městem Plzní. Chtěl bych vám říci, že města Plzně a jeho obyvatel jsem si vždycky vážil; a nejen já. Pro nás katolíky - bratři a sestry nekatolíci mi, doufám, prominou - pro nás to byla “vždy věrná Plzeň”, rozumějte - věrná papeži a katolické církvi. O tom nakonec svědčí chrtice jako symbol věrnosti i dvě papežská vylepšení jejího znaku: papežské klíče a kříž se slovy, s nimiž se zjevil císaři Konstantinovi před bitvou u Milvijského mostu v roce 312, což si všichni pamatujeme z historie: “in hoc signo vinces - v tomto znamení zvítězíš”. A celý znak má jako ochránce anděla... V životě jsem neviděl městský znak více duchovní. Dovoluji si tvrdit, že genius loci nějakým způsobem odpovídá tomuto znaku i přes všechnu sekularizaci, kterou naše společnost, i ta plzeňská, prošla. A to není vše. Město bylo silně ovlivněno a poznamenáno tou šťastnou okolností, že bylo osvobozeno na konci 2. světové války Američany. To jsme Plzeňanům v koutku duše záviděli - žil jsem na Českomoravské vysočině a v Praze. Nechci tím zlehčovat oběti rudoarmějců, ale tady šlo především o politický vliv s tím spojený. A ten se v Plzni projevil i při pověstném “prvním zvonění” 1. června 1953. Drželi jsme vám v té době palce... Vzpomínám i na oslavy osvobození americkou armádou, zvláště v posledních dvou desetiletích doby totality, kdy jsem je prožíval zblízka na chebsku a kdy Plzeňané vzpomínali vždy zvlášť intenzivně... V posledních dvaceti letech prošla Plzeň velkou proměnou a velmi zkrásněla, jak potvrzuje každý, kdo ji občas navštíví. A před šestnácti lety, v době vzniku Plzeňské diecéze, jsem se stal za toto město duchovně spoluzodpovědným... Co to pro mne znamená? Když byl před několika lety významný francouzský křesťanský politik Jacques Delors předsedou Evropské komise, razil pro Evropu požadavek vyjádřený heslem “dát Evropě duši”. Chtěl tím vyjádřit, že má-li se sjednocená Evropa dál dobře a úspěšně rozvíjet, potřebuje zachovat a oživovat své duchovní, především křesťanské kořeny a hodnoty, jež jsou současně křesťanské a všeobecně lidské. Bohužel s jeho odchodem toto heslo a do značné míry i tato snaha ustoupily do pozadí; myslím, že ke škodě Evropy a jejích obyvatel. I já vidím svůj úkol podobně: “dát, respektive zachovat Plzni duši”. Jak? Při sedmistém výročí města Plzně jsem napsal: K tomu, aby společnost byla zdravá a prosperovala, nestačí, aby její členové byli odborně a řemeslně zdatní, aby to byli odvážní a vynalézaví podnikatelé, aby to byli lidé pilní a pracovití. Taková společnost může ještě hynout na sobectví a bezohlednost svých členů, může stárnout a vymírat proto, že mít děti je pro její konzumně zaměřené členy přítěží. Mohou v ní ti nejslabší, kteří nejsou s to odolat zdravé konkurenci, a to jsou především děti - i ty nenarozené - a rovněž staří a nemocní, beznadějně strádat a hynout. Je necitelná i k přírodě, která rovněž hyne. Je to proto, že křesťanství a duchovní hodnoty vůbec se pro takovou společnost staly něčím už překonaným, zastaralým, nepotřebným. Taková společnost zapomněla, že člověk ke svému životu potřebuje především obětavou, sloužící lásku. Tou se společnost individuí proměňuje ve společenství osob, propojených předivem dobrých vzájemných vztahů, jež jsou tím pravým bohatstvím, které všem přináší štěstí a uspokojení. Transcendentální rozměr pak, kterým člověk skrze víru v Boha přijímá smysl života, překračující rozměr jeho pozemské existence a činnosti, mu dává životní nadhled a pevné zakotvení, přinášející jistotu a pokoj, hodnoty, které k životu tolik potřebuje, ale jinde získat nemůže. Toto tedy bylo a je obsahem mého snažení “dávat a obnovovat duši”, tedy duchovní rozměr a charakter tomuto městu a jejím obyvatelům. Vždy znovu a znovu hledám se svými spolupracovníky způsob, jak to provádět. Bohužel ne vždy dostatečně úspěšně. Jedna část tohoto snažení však funguje zcela bezchybně: prosím denně v modlitbách za toto město, jeho obyvatele i za ty, kdo mu slouží svojí odpovědnou správou i jakýmkoliv jiným způsobem. V tom nejsem sám, o to se snaží mnoho křesťanů v tomto městě. A jsem přesvědčen, že Bůh tyto prosby slyší a Plzni, nám drahému městu, hojně žehná.
