Situaci okolo majetkového narovnání státu s církvemi, kterou znovu rozvířilo jednání Ústavního soudu, okomentovaly přední deníky v zemi. Přinášíme komentáře Hospodářských novin a deníku MF DNES.

Kejklíři v ústavním Brně

Jiří Leschtina, Hospodářské noviny

Dvacetiletá anabáze církevních restitucí byla hodně ponuré drama. Kdo ale mohl tušit, že se před Ústavním soudem změní v absurdní komedii. Hořký tón jí udali už poslanci, když vyslali do Brna jako jednu ze zástupců stěžovatelů Zuzku Bebarovou-Rujbrovou z KSČM. A tak jsme sledovali, jak v chrámu ústavnosti pohrobek pachatelů velké dějinné loupeže vystupuje v roli žalobce proti okradeným.

Výživnou etudou se blýskl i zástupce senátorů, advokát Karel Hrádela. Ten ale hlavně mluvil za další stěžovatele – Věci veřejné, kteréžto se v horní komoře vůbec nevyskytují. Dokonce dramaticky citoval z tajně pořízené nahrávky "blonďaté bestie" Kristýny Kočí, aby konstituční soudce přesvědčil, že církevní síly rozštěpily véčka. A získaly tak hlasy pro restituce. Těžko ale soudce přesvědčil, že za rozpad VV mohou reje Vatikánu a ne Bártovy obálky.

Sociální demokraté zastoupení Lubomírem Zaorálkem postavili stížnost přece jen racionálněji. Mimo jiné na tom, že koalice v závěrečném čtení porušila jednací řád, když omezila diskusi na vystupování šéfů poslaneckých klubů. V tom ale soudci těžko spatří porušení ústavního práva na svobodu projevu. Tím spíš, že předtím zástupci opozice pronášeli hodinové filipiky proti restitucím při obstrukčních manévrech.

Zaorálek si to zřejmě uvědomil, a tak se během svého vystoupení proměnil v parlamentního řečníka, metajícího do soudcovských řad jednu rétorickou figuru za druhou. Například hřímal, že lidé, kteří dnes mají při vyrovnání s církvemi přijít k obrovským majetkům, jsou úplně jiní lidé než ti, kteří o něj přišli. Což nelze popřít. Mnozí z kněží a řeholníků vyhnaných z vyvlastněných kostelů a klášterů skončili v uranových dolech. A řada z nich zahynula následkem nelidské dřiny či ozáření. A z těch, kteří přežili, se málokdo dočkal dnešních restitucí, které posledních dvacet let odkládaly demokratické vlády všech ideových zaměření.

Téměř jako drzost potom působí Zaorálkův návrh, aby se Ústavní soud obrátil na Evropský soud v Lucemburku. Prý proto, aby zjistil, zda nemovitosti a peníze v hodnotě 134 miliard, jež mají být církvím vráceny nebo vyplaceny během třiceti let, nejsou nedovolenou podporou státu. Co ale kdyby si církve stěžovaly na dvacetiletou státní diskriminaci? Vždyť tenhle demokratický stát je systematicky okrádal, když užíval výnosů z majetku ukradeného komunisty.

Včerejší představení opozice jen těžko přehluší opakované verdikty Ústavního soudu kritizující parlament za dlouholeté odkládání církevních restitucí. Nic na tom nezmění ani tvrzení stěžovatelů, že nelze odčinit všechny křivdy minulého režimu. To je pravda. Tím spíš ale musíme usilovat o nápravu toho, co odčinit lze. A jestliže se Nečasův kabinet přihlásil k základní spravedlnosti, že stát nemůže uloupený majetek dál zadržovat, pak učinil zřejmě jediný srdnatý krok svého vládnutí. A nalezl tak společnou řeč s Ústavním soudem.

Majetek církví

To už jsme opravdu zpátky v roce 1949?

Karel Steigerwald, Mladá fronta Dnes

Kdo sledoval jednání Ústavního soudu, tomu šel mráz po zádech, nebo měl naopak radost: poválečné rudé roky jsou tu zase! Argumenty i výrazivo strany žalující jako by z těch let přilétly. Rétoři zamířili dokonce až k císaři Konstantinovi, jehož dary církvi by se asi měly dnes započítat nebo vrátit, k roku 1217, k Bílé hoře, k císaři Josefovi II., dokonce ke koncentračním táborům a k republice TGM. Stranou nezůstal ani mistr Hus. Husité řešili církevní majetek radikálně. Kdyby to dotáhli do konce, nebylo by dnes co konfiskovat či vracet.

U Ústavního soudu se z tisíciletých dějin Evropy vyzobávaly rozinky, jimiž chtěli odpůrci zákona podpořit svůj souhrnný pohled na církevní restituce: zákon o nich neplatí, protože je protilidový a vrací nás do minulosti. Jednou už jsme církvím všechno vzali, to je pokrok, tak si to už nekazme!

Restituční problém ve skutečnosti není složitý: komunisti ukradli církvím majetek, hodnostáře vraždili, zavírali, mučili nebo korumpovali. Složité je, jak to napravit. Spor o to ale neběží, běží politické divadlo, ve kterém koalice levicových sil a magorů chce utrhnout na voličstvu co nejvíc hlasů. Předpoklad (ne nesprávný) je, že široká obec voličů, cvičena Jiráskem, Nejedlým a českým pivním ateismem, má k církvi (církvím) vztah minimálně chladný. Restituce se interpretuje jednoduše: stát rozdává církvím, kněžím, prelátům a ostatním negativním deviantům miliardy. Devianti majetek prodají, probendí či použijí k dalším zlým cílům.

Projevy u Ústavního soudu se podobaly politickým výkladům ve Sněmovně. Jeden z žalobců řekl otřesnou větu: Restitucemi bude zničeno to, na čem stojí náš stát. Soud se neotřásl, asi už slyšel mnoho, a rétora nevyhodil ven. Náš stát má být postaven na krádežích, vraždách, mučení? Na ukradeném majetku? Možná je toto myšlení právě tím zdrojem, který občany inspiruje k tomu, že kradou rádi a bez zábran.

Opozice si s tímto aspektem církevních krádeží starost nedělá. Emoční hauzírník poslanec Zaorálek celého restitučního boje využije k politickému divadlu, dobře věda, že semínka demagogie, ustavičně plivaná, nějak vykvetou i u Soudu ústavního.

Republika buranů

Jistěže má církevní restituční zákon nedostatky, zákon bez nedostatků asi neexistuje.

Vždy by byl někdo, kdo by věc viděl poněkud jinak. Ale o to v politickém boji u Ústavního soudu nejde. Jednomu jde o kariéru na vlně populismu, jinému o přiblížení k poválečné době komunistického étosu a třetímu jen o politickou mstu za domnělé křivdy na straně VV. Zaorálek bez špetky vkusu zaplete do svého projevu i vlastního tatínka, který se nedožil listopadu 1989. Podle Zaorálka je to křivda, kterou také nikdo nenapraví. Možná navrhne, že se výročí Listopadu posune někam zpět, k lepšímu datu.

Restituční zákon má i přednosti. Některé křivdy napraví. Je východiskem pro budoucnost, uleví státu i církvím. Stát je jednou přestane platit, ony jednou vypadnou z jeho područí, byť dnes už jen finančního.

Zvlášť chucpe je postavení komunistických kritiků restitučního zákona. Jejich strana kradla, vraždila, mučila a jim dnes není trapné dupnout si a volat: "Nevydáme ani píď!" Celá aféra je truchlivé svědectví o úrovni české politiky. Ústavnímu soudu metají domněle významní politici do tváře argumenty emoční, lyrické, vymyšlené a nesmyslné. Jsou ve skutečnosti určené ulici, která v lavicích u soudu nesedí. Právnického neřekli mnoho. Co si má soud s císařem Konstantinem či s koncentračními tábory počít?

Opozice má jasně prohlásit: majetek církve jsme sebrali správně, s klérem zatočili správně! S nápravou nesouhlasíme. Tomu lze rozumět, to může být politika. To, co opozice předvádí, politika není. Odvahu na to, aby přiznala nahlas své postoje, nemá. Pracuje slizce, jak úhoř šmejdí mezi paragrafy a dějinnými událostmi, má dokonce starost i o neschopné církve, které si s majetkem neporadí (komunisti si s ním poradili - víme jak), případně ho prohýří s darebáky.

Čím to připomíná rok 1949 a léta před ním? Tím, jak se politické cíle spojují s nejnižší úrovní českého voličstva. S pudy, se závistí, s primitivním hněvem laciných hospod.

To všechno se halí do "našeho lidu" a "našich nepřátel". A také se to obléká do právnického kabátu "spravedlnosti", která je "pro náš lid".

Za ideologickým nátěrem se rýsuje čertovo kopyto české politiky: budujeme republiku buranů, jen když nám ti burani umožní vylézt nahoru. Marné je prezidentovo volání po profesionálech. Sám jím není. V politice platí všechny prostředky. Jenže cíl, jak věděl už Sartre, je cesta k cíli. Prostředky formují cíl. Ten tyátr u Ústavního soudu, to je cíl.

Český pes od nich kůrku nevezme

Garde Jany Bendové komentátorky MF DNES

Podívejme se na církve z trochu jiného úhlu než kolega Steigerwald výše. Potřebujeme je? Chceme je?

Církve jsou podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění nejméně důvěryhodné instituce v zemi. Věří jim jen 21 procent lidí, naopak nevěří více než dvě třetiny. Stejně jako loni, předloni. V dnešním myšlení ozývá se to včerejší a předvčerejší: Jsou hamižné, chtějí majetek. Kůrku by si od nich český pes nevzal...

Ale vzal! Ti "nejméně důvěryhodní" jsou podle loňských vyjádření více než poloviny z nás potřebné v péči o nemocné, staré i chudé. Porovnáme-li vyzkoumaná čísla, snadno zjistíme, že část našinců církvím nevěří nos mezi očima, ale ty oči by podle nich měly dohlížet na nejzranitelnější z nás.

Schizofrenie? Ne. To ten majetek.

Jenže bez peněz se ani dobro nedá dělat. Jen křesťanská láska k bližnímu, pokora, oddanost, ochota věnovat svůj čas postiženým dětem či starým a bezmocným nestačí. Ať už jste neziskovka, stát nebo církev, potřebujete k péči i peníze. Těch je přitom málo. Téměř denně slýcháme, jak stát a kraje hledají každou korunu, aby mohly udržet sociální služby. Vždyť i ti komunisté, kteří církve ničili, chápali, že někde jsou zapotřebí. Věděli, proč nechávají například řádové sestry z Velehradu starat se o děti s mentálním postižením, a to i v éře nejkrutějšího pronásledování. Sice je vystěhovali jinam, ale děti jim v péči nechali. Proč asi? A po Listopadu: neslyšeli jste snad ve svém okolí, jak si staří a nemocní lidé pochvalují péči řádových sester u lůžka?

Podívejme se do budoucnosti. Evropa, zvlášť ta střední, stárne. Jeden německý autor nazval Evropu příštích desetiletí "domovem důchodců, který pluje vesmírem". Čím dál víc seniorů přitom dostihne Alzheimerova choroba či jiná forma demence a nedokážou se o sobe postarat (dnes jí v Česku trpí přes 120 tisíc lidí, v roce 2050 by to mělo být už 225 tisíc). Daň z vysokého věku.

Sousední Německo, jak říkají jejich statistiky, na tom bude ještě hůř. Rodí ještě méně dětí než my. A ani tak bohatá země nemá na to, aby se uspokojivě postarala o všechny své nemohoucí prarodiče. Ceny tamních domovů jsou hodně vysoké, až 85 tisíc korun.

První důsledek: téměř půl milionu seniorů si takovou službu nemůže dovolit. Druhý důsledek: pracovní agentury lákají české pečovatelky a sociální pracovnice. Nejen do Německa, i do Rakouska. Uvážíme-li, že i u nás počet seniorů poroste, stát nedokáže všem zaplatit služby a pečovatelky budou odcházet za lepším výdělkem do ciziny, světlé zítřky nenastanou.

V porovnání s tamními výdělky je situace u nás o poznání horší. A práce je to nesmírně těžká. Kdo měl či má v rodině nemohoucího seniora, ví, že starost o něj vyžaduje mimořádné psychické nasazení, obětavost a někdy téměř nadlidskou sílu, kdy se i ateista pomodlí.

Pomyslným kukátkem tak vidím v budoucnosti problém. Církevní instituce sloužící veřejnosti budeme potřebovat jako sůl. A nejen jejich hospice. Je samozřejmě na církvích, aby nás české skeptiky přesvědčily, že peníze a majetky, které získají, poslouží i nám všem. Stát a světské instituce ten nápor potřebných budou stěží zvládat, zvlášť když Evropa nevzkvétá a hned tak vzkvétat nebude. Pokud v tom pomůže i přímluva tam nahoře, pak díky bohu.