Jak prožít Vánoce
Naše společnost, pro kterou je křesťanství stále méně známou skutečností, si ve své většině neví rady, co si počít s typicky křesťanskými svátky, Vánocemi. Kéž jsou tyto řádky malým příspěvkem, abyste se v nich orientovali a našli způsob, jak je prožít s co největším užitkem pro vás i vaše drahé.
Vánoce mají především svůj rozměr náboženský a duchovní, ale, tak jako velká většina křesťanských událostí a slavností, také svůj rozměr společenský a kulturní. Proberme si oba rozměry.
Náboženský a duchovní rozměr vychází z události popsané v Bibli, především v Lukášově evangeliu ve druhé kapitole: “V té době nařídil císař Augustus, aby bylo provedeno sčítání lidu v celé Římské říši. Byl to první soupis a prováděl ho římský místodržitel v Syrii Quirinius. Každý byl povinen dát se zapsat v místě, odkud pocházel jeho rod. Tak se vydal na cestu i Josef s Marií, která byla již ve vysokém stupni těhotenství. Putovali z galilejského Nazaretu do judského městečka Betléma, rodiště krále Davida; Josef totiž pocházel z jeho rodu. Sotva tam došli, naplnil se Mariin čas a porodila svého prvorozeného syna. Zabalila ho do plének a položila do jeslí, protože v hostinci bylo plno a jinde než ve chlévě už na ně nezbylo místo.
Nedaleko Betléma pásli pastýři ovce. V noci se střídali v hlídkách u svých stád. Najednou se před nimi objevil anděl a celá krajina se rozzářila odleskem Boží slávy. Velice se ho ulekli, ale anděl je uklidňoval: `Nebojte se, nesu vám dobrou zprávu, ze které se mohou radovat všichni lidé. V Betlémě, ze kterého před dávnými časy vyšel David, se vám dnes narodil Kristus, Spasitel poslaný od Boha. Jak ho poznáte? Najdete malé dítě v plenkách, položené do jeslí v chlévě.` Potom se k andělu připojilo mnoho dalších andělů a všichni provolávali: `Sláva Bohu na nebi! Pokoj lidem na zemi! Zjevil lásku všem!` Andělé je opustili a pastýři si řekli: `Pojďme do Betléma a přesvědčme se o tom, co nám anděl oznámil.` Rychle se vydali na cestu a skutečně našli Marii s Josefem i novorozeňátko položené v jeslích. Když je uviděli, začali vyprávět, co jim bylo pověděno o tom dítěti. Všichni, kdo je slyšeli, se divili. Marie si to zapamatovala a přemýšlela o tom. Pastýři se vrátili ke svým stádům, radovali se a děkovali Bohu, že našli všechno tak, jak jim anděl oznámil.
Osmý den dali Marie s Josefem chlapce obřezat. Dostal jméno Ježíš, jak to anděl určil ještě před jeho narozením” (Lukáš 2,1-21; překlad Slovo na cestu).
Vánoce tedy oslavují narození Ježíše Krista, zakladatele křesťanství, který, jak my křesťané věříme, je Bůh, Boží Syn, který přijal z Panny Marie naše lidství, a přišel, aby naučil lidi poznávat Boha a žít ve vzájemné lásce. Věříme, že on je ten v Bibli slibovaný Mesiáš (doslova “Bohem pomazaný”, tj. Bohem vyvolený vysvoboditel; původně hebrejské slovo, které podle řečtiny dostalo v češtině také podobu Kristus). Věříme, že zemřel za všechny lidi na kříži, aby všechny vysvobodil od hříchů, třetí den vstal z mrtvých (to oslavujeme o Velikonocích) a lidem tak dal naději, že každý člověk má šanci překonat vlastní smrt a žít dál v novém životě u Boha. Navíc to znamená, že člověk není “osamocený poutník v hlubinách vesmíru”, ale tvor chtěný a milovaný Bohem, že o každém člověku Ježíš Kristus ví a stojí mu za to, aby se k němu snížil a umřel za něho. Proto nepřišel na svět jako dospělý, ale jako malé dítě závislé na druhých, přišel do chudých poměrů a dal se poznat pastýřům, lidem na okraji tehdejší společnosti. To je tedy, stručně řečeno, duchovní obsah Vánoc, jak ho chápou křesťané.
Rok narození byl asi 7 až 5 před začátkem našeho letopočtu (v té době se totiž konalo zmíněné sčítání lidu), přesné datum Kristova narození však neznáme. Křesťané začali oslavovat Kristovo narození kolem poloviny 4. století našeho letopočtu. V Římě a na Západě vůbec 25. prosince, na Východě, v jiné tradici, 6. ledna. Pro stručnost zůstaňme jen u oslavy Západní, tedy 25. prosince. Důvod, proč bylo zvoleno toto datum, byl pravděpodobně ten, že pohané v ten den slavili svátek “nepřemožitelného boha Slunce”, neboť jde o dobu zimního slunovratu, kdy opět na severní polokouli začíná slunce na obloze stoupat a prodlužuje se den. Křesťané v té době už měli náboženskou svobodu, a proto nahradili tento pohanský svátek svátkem Kristova narození, onoho, jak věřili, skutečně nepřemožitelného “slunce spravedlnosti”, jak je Mesiáš, Kristus v Bibli u proroka Malachiáše nazýván (Mal 3,20). Tato oslava se v průběhu staletí stávala stále bohatší, tím, že se začala rozšiřovat na další dny a týdny. Před Vánocemi vznikl advent, doba čtyř týdnů, jako příprava na Vánoce, po 25. prosinci, slavnosti Ježíšova narození, tak zvaném Hodu Božím vánočním, oslavný týden zvaný Vánoční oktáv a na jeho konci 1. ledna slavnost Bohorodičky, tj. matky Ježíšovy Panny Marie. Dále si 6. ledna připomínáme příchod Mudrců od Východu, zvaných lidově Tří králů do Betléma, kteří se tam podle Matoušova evangelia (2. kapitola) přišli novorozenému Ježíši Kristu poklonit.
Oslava Kristova narození navíc začala kolem sebe vytvářet vlastní kulturu. Je to především křesťanské umění, výtvarné i básnické a hudební. A to nejen uměleckého, ale i lidového původu. Jen si vzpomeňte na nejrůznější obrazy a sochy Panny Marie s Ježíškem. Na překrásnou sochu Plzeňské Madony v plzeňské katedrále na náměstí, i na krásný obraz Poleňské Madony v Diecézním muzeu ve Františkánské ulici nebo na známý poutní obraz Klatovské Madony a mohli bychom dlouho pokračovat … Nebo si vzpomeňte na velkou atrakci Vánoc: Betlémy, které můžete vidět v kostelích, na ten nově zhotovený na náměstí Republiky v Plzni a často i malé v domácnostech, vyráběné lidovými umělci.
A což teprve hudba! Začnu tou nejvzácnější, adventními Roráty, které mají svůj počátek v době Karla IV. Prošly během staletí proměnami na našich kostelních kůrech a dnes opět začínají přicházet do obliby, i když většina kulturní veřejnosti zatím o nich moc neví. A přesto je čím se chlubit, je to svědek naší vyspělé hudební kultury minulých staletí. Pak to mnohem známější: obrovské bohatství vánočních koled, lidových i umělých, které dnes znějí v nejrůznějších veřejných produkcích aspoň měsíc před Vánocemi, takže je na Vánoce už nemůžeme skoro ani poslouchat. A rozsáhlejší skladby? Kdo by neznal Českou mši vánoční “Hej, mistře” Jana Jakuba Ryby, bez které si Vánoce neumíme ani představit? Nebo Vánoční oratorium Johanna Sebastiana Bacha? A mnohé a mnohé další. A jsou tu i krásné básnické texty. Za všechny jmenuji Popelku Nazaretskou od Václava Renče, kterou složil v komunistickém vězení a pomohli mu ji pronést ven spoluvězni, kteří se ji naučili nazpaměť.
To, co však asi nejvíc zasahuje do našeho života, jsou nejrůznější vánoční zvyky a obyčeje. Není divu, Vánoce byly a jsou lidem natolik blízké, že daly vznik jejich velké tradici. Všimněme si pro orientaci několika hlavních myšlenek.
Především jde o malé, nově narozené Božské dítě v rodině, jak křesťané říkají, ve svaté Rodině. Proto se svátky a jejich tradice obrací k dětem a rodinám, proto je lidé prožívají jako rodinnou slavnost, zvlášť v předvečer slavnosti Narození, o Štědrém večeru, a proto se snaží udělat co největší prožitek a radost právě dětem. Sami ve svém dětství většinou prožívali Vánoce také jako velký zážitek.
Za druhé, křesťané považují narození Kristovo, tento dar, ve kterém se Bůh dává lidem, za ústřední událost lidských dějin. Na památku toho se snaží navzájem obdarovávat. Proto jsou Vánoce v naší kulturní tradici svátky dárků. Především dětem, ale nakonec i všem známým a blízkým. S tím je spojena pro děti důležitá otázka, kdo jim vlastně nosí dárky: Ježíšek, Santa Claus, Děda Mráz, nebo rodiče? Myslím si, že je správné dětem, podle jejich vyspělosti, říkat pravdu, že dárky jim dávají rodiče, protože je mají rádi. Věřící mohou zdůraznit, že narozený Ježíš je pro nás všechny tím největším darem. Jinak totiž, když děti poznají, že je rodiče klamou, zmenší to jejich důvěru v pravdivost rodičů a ještě víc v pravdivost celé skutečnosti víry v Ježíše Krista, kterého pak odloží do říše dětských pohádek jako Malého Ježíška, který jim nosil dárky, když “ještě na něj věřili”.
Obstarávání dárků je jedna z našich velkých předvánočních starostí a povinností. Samozřejmě, že se toho snaží obchodníci využít a doba před Vánocemi se tak stala zdaleka největší nákupní kampaní celého roku a bohužel dala Vánocům výrazně spotřební charakter.
K vánočním zvykům patří i krásně zdobený vánoční stromeček. Je to zvyk, který k nám přišel z Německa v 19. století. Snad by se na tento zvyk dala aplikovat slova 96. žalmu, 12. až 13. verše: “tehdy se rozveselí všechny lesní stromy před Hospodinem, že přichází, že přichází řídit zemi” (katolický liturgický překlad). Dá se o něm také říci, že bohatě vyzdobený vánoční stromek nám symbolizuje Ježíše Krista s jeho dary pro nás. V domácnostech se zdobí a rozsvěcuje až na Štědrý večer, protože spoluvytváří mimořádnou slavnostní atmosféru onoho večera. Zvyk stavět ho a rozsvěcovat na náměstích a veřejných prostorách se u nás objevil začátkem 20. století. Tam většinou září po celý prosinec. K naší tradici Vánoc patří i Štědrovečerní slavnostní večeře s obvyklým kaprem a mnoha dobrotami, zvláště doma napečeným cukrovím. K této tradici patří i zvyk vánočních gratulací, písemných a dnes stále častěji i elektronických. A nesmím zapomenout ani na nejnovější tradici Betlémského světla: světlo zapálené v jeskyni Kristova Narození v Betlémě přinášejí především skauti a rozdávají všem zájemcům v kostelích i jinde, aby nám pak mohlo svítit na Štědrovečerním stole a vánočním stromečku.
Množství úkolů, které před nás kladou vánoční svátky, dělá předvánoční dobu snad tou nejnáročnější v celém roce: velký úklid, shánění dárků, pečení cukroví, rozeslání vánočních gratulací, příprava Štědrovečerní večeře, a to vše vedle běžných každodenních povinností v zaměstnání i v rodině. Není divu, že na to nejvíc doplácejí vztahy mezi nejbližšími, takže ke Štědrovečerní slavnosti se doplazíme zcela vyčerpaní, s napětím mezi sebou a bez nálady, protože už nemáme sílu na tom něco změnit, a s touhou, abychom už to měli za sebou. Pokud řeknete, že to tak u vás není, ale je to mnohem lepší, jste šťastní lidé.
Ovšem, je třeba udělat vše pro to, aby to opravdu bylo lepší a aby jedna z nejkrásnějších rodinných slavností, ta Štědrovečerní, byla velmi krásná a povzbuzující, aby tím nejlepším darem nebyly dárky pod stromečkem, ale my sami, jeden pro druhého. Znamená to najít si v adventě, tedy v době před Vánocemi, čas na chvilku pro druhé, rozdělit si předvánoční úkoly a vzájemně si pomáhat a také najít chvíle na ztišení v sobě a zamyšlení se nad sebou a svými vztahy k druhým. Věřící si k tomu ještě přidají četbu z Bible, kde si projdou, především v Lukášově a Matoušově evangeliu, ty události, které předcházely a následovaly Kristovo narození, a tak se i duchovně připraví na Vánoce.
Ale jak nejlépe prožít samotnou Štědrovečerní slavnost? Myslím, že je dobré mít v ní určitý rituál, který jí dá mimořádný, jindy neopakovatelný ráz a atmosféru. Dovoluji si vám takový rituál nabídnout.
Doprostřed slavnostně připraveného stolu, u kterého budete večeřet, postavte Betlémské světlo. Na začátku večeře ať někdo přečte z Bible úryvek z Lukášova evangelia, z 2. kapitoly verše 1. až 20. (je to text, uvedený také na začátku tohoto článku). Potom si společně zazpívejte koledu, nejlépe Narodil se Kristus Pán. Před jídlem si ještě můžete vzájemně popřát nejen krásné prožití Vánoc, ale vyjádřit i osobní přání jednotlivým členům rodiny do nového roku. Během jídla je možné, pokud s tím účastníci večeře souhlasí, pustit slabě, aby neomezovala váš rozhovor, Rybovu mši “Hej, mistře”, nebo jinou hezkou vánoční hudbu. Je to asi vhodnější než televize, která vzájemný rozhovor spíše blokuje. Po jídle, před rozdáváním dárků, si ještě můžete zazpívat další koledu, například “Tichá noc”. Po předání dárků se snažte ještě v rozhovoru a zábavě udržet krásnou atmosféru Štědrého večera ve vzájemném naslouchání a sdílení. Tento návod i s textem Lukášova evangelia a obou koled také najdete na Vánočním letáku, který vám dají skauti při převzetí Betlémského světla v plzeňských kostelích.
Potom přichází další důležitá část tradice, totiž Půlnoční bohoslužba v kostele, bez které by pro mnohé z vás, věřící křesťany, stejně jako lidi otevřené a hledající, nebyla oslava Vánoc úplná. Bohužel, nemůže být všude bohoslužba o půlnoci; omlouváme se, ale kněží a jejich spolupracovníci to nejsou schopni fyzicky zvládnout. Je tedy třeba vzít s povděkem bohoslužbu tehdy, kdy se koná, a podle toho přizpůsobit celý Štědrovečerní program. Pokud by někde nebylo možné konat bohoslužbu z časových důvodů vůbec, je možné se dohodnout s vaším knězem, aby byl někdo pověřen péčí o kostel a v kostele si přečíst zmíněný úryvek z Lukášova evangelia a zazpívat a případně i zahrát koledy a další vhodnou vánoční hudbu. I to může být velmi hezký vánoční zážitek.
V katedrále v Plzni budu mít tradičně bohoslužbu slova o půlnoci a předtím ve 22 hodin mši svatou kostele Panny Marie ve Františkánské ulici. Na Hod Boží vánoční, tedy 25. prosince, bude mnoho dalších bohoslužeb v Plzni i jinde, já budu mít v katedrále slavnostní mši sv. v 10:30, odpoledne v 16:00 pak budu mít v katedrále slavnostní nešpory. Další slavnostní bohoslužby budu mít v katedrále 31.12. v 16:00 na závěr občanského roku a 1.1. v 10:30 o slavnosti Panny Marie, na zahájení Nového roku.
Na Hod Boží odpoledne začnou vánoční koncerty v plzeňských kostelích spojené s prohlídkami Betlémů. Budou pak pokračovat i v následujících volných dnech. Zde nemůžeme podrobně uvádět všechny programy, ale aspoň některé z nich budou uvedené na zmíněném Vánočním letáku.
Tím můj podrobný popis Vánoc končí. Chci vám na závěr popřát, aby vám přinesly hodně radosti, krásnou pohodu v rodině, mezi blízkými a přáteli a hodně duchovního a duševního povzbuzení do dalších dnů. Ujišťuji vás, že se za vás v těchto dnech budu mimořádně intenzívně modlit, aby se toto moje přání naplnilo a aby se naplnila i přání vaše.
+ František Radkovský, římskokatolický biskup plzeňský
