Praha - modlitebna Evangelické církve metodistické (Ječná 19, Praha 2)
Evangelium: Jan 4, 1- 42
Evangelista Jan často užívá klíčová slova k označení Ježíše Krista, Božího Syna: Slovo, Život, Světlo, Voda, Chléb života. Ježíš sám se často těmito slovy označuje, protože vystihují jeho význam a přínos lidem. Já jsem Světlo světa, já jsem Vzkříšení a Život, já jsem Chléb života … V textu, který jsme slyšeli, Ježíš mluví o Vodě, o “živé vodě”, jako o svém daru lidem: “Kdo by se napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému” (4,14). A na to tématicky navazuje Ježíšův výrok ze sedmé kapitoly Janova evangelia: “Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proudy živé vody poplynou z jeho nitra,` jak praví Písmo.” A Jan vysvětluje: To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven (Jan 7,37-39).
Milé sestry a milí bratři, uvědomme si, že my, křesťané, máme účast na těchto obrovských darech Ježíšových, především na daru Ducha Svatého. Jsme nesmírně bohatí. Jsme si toho vědomi? A jsme ochotni se o tyto dary podělit s našimi mnohem chudšími bratry a sestrami, kteří jsou otevření pro duchovní skutečnosti a hledají je? Takových lidí je dnes u nás hodně. Poznali, že svoboda a blahobyt jim štěstí nepřinesly, a proto hledají duchovní hodnoty. Bohužel, kontinuita křesťanství byla v uplynulých desetiletích přerušena, takže jim jeho hodnota zůstala skrytá a křesťanství berou jako jednu z mnoha nabídek a často zdaleka ne tu nejsnadnější a nejpřitažlivější. Berou všechno možné: esoteriku, New Age, přírodní náboženství, astrologii, východní náboženství, především buddhismus a mnohé jiné, podle Chestertonovy zásady: kdo nevěří v Boha, věří všemu. Dá se tedy obrazně říci, že pijí z kdejaké kaluže a míjejí bohatý pramen živé vody, Ježíše Krista. To je ovšem velká výzva, velký úkol pro nás.
Jak ale k nim máme přistupovat, aby naše svědectví přijali a uvěřili v našeho Pána? Myslím, že v právě přečteném úryvku je nám sám Ježíš příkladem. Ženu prosí: “dej mi napít!” Bylo to pochopitelné, bylo kolem poledne a Ježíš byl dlouhou cestou unavený. Přesto však toto setkání se Samařankou byl pro Žida neobvyklý čin: především to byla Samařanka, tedy členka Židy opovrhované, ba nenáviděné skupiny obyvatel; Ježíš navíc dobře věděl, že neměla dobrou pověst a konečně, byla na veřejném místě; žádný vážený Žid by za těchto okolností se ženou nemluvil, natož aby použil její nádobu k napití. Však také ona nad tím vyjádřila své podivení. Ježíš však nedbá na tyto důvody proto, že chce ženě a s ní i ostatním vesničanům předat svou radostnou zvěst. Jak píše sv. Augustin, prosí ji o vodu a žízní po její víře.
Podobně bychom se měli chovat i my. Nejenže bychom se na nevěřící v žádném případě neměli dívat spatra, ale naopak měli bychom k nim přistupovat s pokorou. Tím, že jim ukážeme, jak jsou pro nás důležití, jak je potřebujeme (Ježíš požádal o vodu), získáme možnost se s nimi sblížit, dáme jim příležitost, aby odložili předsudky a případné bariéry vůči nám, aby nás blíže poznali a mohli si případně povšimnout našeho způsobu života, našeho vnitřního naladění a harmonie a mohli se dokonce zajímat o naši duchovní orientaci, případně se na ni ptát. Pak přijde i příležitost jim lecos sdělit a ukázat na naši víru. V evangelijním úryvku, který jsme slyšeli, se Ježíš chová podobně. Jeho schopnosti a tím i možnosti jsou nesrovnatelně větší než naše, přesto však postupuje od obyčejné prosby k tomu, aby v ženě a nakonec i v ostatních vesničanech otevřel touhu po “živé vodě”, radostné zvěsti o Božím království, kterou jim pak mohl i předat.
To však ještě není všechno. Všimněme si velkorysosti, s jakou Ježíš překračuje bariéru mezi Židy a Samaritány i mezi touto ženou pochybné pověsti a jím samotným. Bariér máme v dnešní společnosti mnoho. Na prvním místě, protože se právě modlíme za jednotu křesťanů, je třeba zmínit naše rozdělení. My jsme ho nezpůsobili, narodili jsme se do rozdělené církve, rozděleného křesťanství, ale nemůžeme se s tím smířit. Cítíme jako velkou povinnost naplnit přání našeho Pána a usilovat o jednotu. Víme, že jednota a cesta k ní je zázrak otevření myslí a obrácení srdcí, který nemůžeme sami vykonat, ale musíme si ho vyprosit. To právě činíme. Tragické odsouzení a upálení Mistra Jana Husa, které způsobilo rozdělení a krutou válku mezi křesťany, našimi předky, má své důsledky podnes a my je cítíme velmi bolestně. Chceme proto využít letošního jubilea ke kroku smíření. Víme, že během staletí se nakupily viny na obou stranách. Proto chceme ve zvláštní bohoslužbě smíření se vzájemně poprosit o odpuštění a také si toto odpuštění vzájemně udělit. A také znovu projevit vůli usilovat o jednotu v tom, co máme společné, o toleranci v tom, co nás rozděluje, a především o vzájemnou lásku, která mezi Ježíšovými učedníky musí být co nejdokonalejší.
Nejednota mezi křesťany je pouze jedním z rozdělení, která nás sužují v různých prostředích a která spočívají v nedorozumění, v rodinných nebo sousedských neshodách, v napětí v práci, v nevraživosti k přistěhovalcům, v pocitu nadřazenosti k lidem, jež jsou jiní než naše homogenní většinová společnost, např. Romové, Vietnamci a další. Bariéry, které nás často rozdělují, mohou mít sociální, politickou nebo náboženskou povahu, nebo prostě mohou být důsledkem různých kulturních zvyklostí, které nedokážeme přijmout. Tyto překážky způsobují konflikty mezi národy nebo etnickými skupinami, ale i nepřátelství v naší čtvrti. V současnosti jsme svědky tragických událostí v Paříži, kde jednostranné zdůrazňování a prosazování mediální svobody bez ohledu na toleranci, respekt, mínění druhého vyvolává další tragedie, konkrétně dalších deset mrtvých v Nigérii. Nemohli bychom se jako Ježíš otevřít druhému a překonat rozdíly a předsudky? Proč se nepovznést nad různé bariéry a nevyslyšet požadavek pochopení, pomoci, malé pozornosti? I v tom, kdo je z opačného tábora, i v tom, kdo patří k jiné kultuře, náboženství nebo společenské vrstvě se skrývá Ježíš, který se na nás obrací a žádá nás, “dej mi napít”. Následujme našeho Pána v jeho velkorysosti, vyprošujme si sílu Ducha Svatého a v této síle proměňujme především svá srdce, ale také svět kolem nás. Ten malý v naší rodině a mezi spolupracovníky a přáteli, ale i ten velký mezi národy, náboženstvími a kulturami.
