Organizace Cesta 121 vznikla před osmi lety a vytkla si za cíl pomáhat stárnoucím kněžím a kněžím v nouzi. Spolupracuje s ní i plzeňské biskupství a v diecézi pomohla např. v Boru, Stanovicích nebo v Klatovech. Pohled pod pokličku této charitativní organizace poodhaluje jeden z jejích zakladatelů, Antonín Randa.
Co bylo podnětem pro vznik vaší organizace?
V době svého působení v Katolickém týdeníku jsem často jezdil po farnostech a někdy se nestačil divit, v jakých podmínkách kněží žijí. Zvlášť pro ty starší se fary občas stávaly doslova vězením. Když se chtěli podívat na zahradu nebo se potřebovali dostat k lékaři, museli žádat někoho, kdo by je snesl ze schodů, případně si na schodiště sedli a sesouvali se dolů. Vzpomínám na kněze, kterému postel dokonce podpíraly cihly. Přitom to nebyl žádný asociál, který by si liboval v přehnané chudobě. Jen ho zaskočilo stáří a nebyl s tím schopen bez pomoci druhých nic udělat.
Proto vznikla Cesta 121?
Byl to jeden z důvodů. Než Cesta 121 vznikla, zdálo se, že jedinou perspektivou pro nemocné kněze jsou kněžské domovy. Ale řada kněží nevyžadovala stálou péči, jen se hůře pohybovali a hlavně ze všeho nejvíc toužili zůstat doma. Nechtěl jsem jen stát a hořekovat, že se s tím nedá nic dělat a ať je farář rád, že má aspoň možnost kvalitní péče v kněžském domově. Proto vznikl nápad založit Cestu 121. Také biskupové tuto myšlenku uvítali a s biskupstvími často spolupracujeme.
A další důvod vzniku Cesty 121?
Ne vždy byl kněz v nouzi kvůli tomu, že měl zdravotní problémy. Stávalo se mi, že mě při návštěvě farnosti zdravila usměvavá tvář faráře vítající „vzácnou návštěvu z Katolického týdeníku,“ ale když jsme si pak povídali o samotě a kněz zjistil, že nejsem žádný papaláš, začal hovořit o strastech, které zjevně neměl komu jinému sdělit. Uvědomil jsem si, že i v živých farnostech může kněz zažívat pocity osamělosti a vydělení. Pokud se takový stav prohlubuje, mívá to neblahé následky, které se odráží v pastorační práci, mezilidských vztazích, kněz se začne uzavírat a únikové cesty bývají zlé.
Takže Cesta 121 nenabízí jen materiální pomoc?
Snažíme se být kněžím oporou ve všech životních situacích. Zachováváme přitom absolutní diskrétnost, protože důvěra je něco, co se buduje dlouho, a pokud bychom byť jen v jediném případě selhali, mohla by být nenávratně poškozena. Pokud však pan farář souhlasí s tím, že můžeme o poskytnuté pomoci veřejně hovořit, děláme to, protože máme závazky k našim příznivcům, kteří činnost Cesty 121 finančně podporují. Mají právo vědět, jak s jejich prostředky hospodaříme.
Mohl byste jmenovat konkrétní druhy pomoci, které nejčastěji nabízíte?
Instalujeme schodišťové sedačky, nabízíme schodolezy, polohovací lůžka, SOS náramky pro přivolání pomoci, přispíváme na operace, léky, financujeme rekonstrukce koupelen a dalších částí far, aby byly bezbariérové. Problémy bývají s topením, staří kněží musí občas tahat těžké kbelíky s uhlím, v místnostech mají zimu, i v těchto případech pomáháme. V neposlední řadě nabízíme příspěvky na péči, pokud kněz potřebuje ošetřovatelskou asistenci a sám se o sebe nepostará, finančně ho podporujeme. Tento příspěvek pak kněz používá jako poděkování osobám, které o něj pečují, a nemusí si připadat trapně, že jen přijímá pomoc a nic za ni nedává. Je to psychologicky důležitý moment.
Jak mohou lidé vaší službě pomoci?
Předně tím, že nás upozorní na kněze, který by pomoc potřeboval. Samotní kněží se obvykle ostýchají o ni říct. Celý život byli zvyklí dávat a není snadné být najednou v roli někoho, kdo má něco přijímat. Jsme vděčni i za sebemenší finanční příspěvek, protože i když někdo pošle pár korun, sejdou-li se peníze od dárců dohromady, dá se pomáhat skutečně účinně. A pokud by někdo chtěl ve svém okolí rozdat naše složenky, velmi rádi je zašleme. Psát lze na adresu Cesta 121, Londýnská 44, 120 00, Praha 2, email randa@cesta121.cz nebo využít telefon 736 500 704. Více informací o Cestě 121 naleznete na Facebooku nebo www.cesta121.cz.
Za rozhovor děkuje Alena Ouředníková
