Milí spolubratři,
v neděli 30. dubna to byl přesně rok, co jsem Vaším biskupem. Uteklo to strašně rychle, ale byl to čas, ze kterého mám radost. Je logické, že mnoho věcí je jinak, než jsem si představoval, mnoho problémů je mnohem komplikovanějších, a tedy i mnohem tíže řešitelných, než jsem si myslel. Ale to nic nemění na tom, že vnímám naši diecézi jako diecézi, která má jednu nesmírně důležitou positivní charakteristiku: v drtivé většině situací si na nic nehraje.
Jsme misijní oblast, nás věřících křesťanů je málo a mnoho urozených a důležitých se v našem středu taky nenajde…
A my to víme a je to pravda, která nás osvobozuje (J 8,32). Osvobozuje k hledání, k čemu nás Pán teď a tady volá.
O jednom jsem po roce hluboce přesvědčen: volá nás k tomu, abychom jako kněží nebudovali identitu osamělých bojovníků na ztracených vartách. V praxi to znamená odvahu připustit si, že v naší diecézi budeme na jedné straně vytvářet a podporovat ostrůvky křesťanského života a na straně druhé přijmeme (jak řekl P. Pražan na kněžské radě), že kolem existuje terra pagana.
Pokoušíme se společně s generálním vikářem v tomto duchu také koncipovat personální změny letošního roku i výhledy do roků příštích a budeme rádi za Vaše reakce i kritiky.
Chtěl bych také poděkovat kněžím, kteří po službě v naší diecézi se s námi letos loučí: P. Miroslav Martiš, P. Miroslav Vančo a P. Miroslav Verčimák: Bratři, děkuji za hlásání evangelia v naší diecézi a Bůh Vám žehnej všude tam, kde budete nadále působit.
+ Tomáš
