Ohledně prohlášení neplatnosti manželství církevními soudy lze zaznamenat mezi věřícími i nevěřícími řadu mýtů a zkreslených či nepravdivých informací. V následujícím textu jsou uvedeny základní informace k pochopení skutečnosti neplatně uzavřeného manželství.
Institut manželství zaujímá mezi ostatními svátostmi zvláštní místo. Jako jediný totiž existoval ještě před vznikem křesťanství, zatímco ostatní svátosti přicházejí až s křesťanstvím. V případě manželství Ježíš Kristus povýšil k důstojnosti svátosti už existující institut. Týkají se ho tedy zákony přirozeného práva (přirozené vlastnosti manželství, týkající se všch osob), božského pozitivního práva (co se týče manželství jako svátosti) i čistě církevními zákony (tj. zákony kterými katolická církev zavazuje katolické křesťany).
Právní normy vycházejí z definice toho, co je podstatou manželství. Kán. 1055 popisuje identitu kanonického manželství jako:
Totius vitae consortium (společenství celého života), které je výlučné (exkluzivní), heterosexuální (mezi mužem a ženou), týká se celé existence člověka a má své cíle – bonum coiugum a bonum prolis (dobro manželů a dětí). Mezi pokřtěnými je manželství vždy svátostí. Podstatnými vlastnostmi manželství (proprietas essentiales) jsou jednota a nerozlučitelnost.
Z tohoto pojmu manželství pak plynou právní důsledky (i když je vždy třeba mít na paměti, že právo nemůže postihnout všechny aspekty lidského života, tedy ani manželství. Láska se nedá zařadit do právních kategorií).
Manželství vzniká vzájemným souhlasem právně způsobilých osob. „Manželský souhlas je úkon vůle, jímž se muž a žena sami sobě navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství.“ (kán. 1057§2). Vznik manželství tedy závisí na vzájemném souhlasu, jehož obsahem je přijetí druhého a odevzdání sebe pro manželský život se všemi jeho aspekty. Tento souhlas být vyjádřen jednoznačným způsobem. Katolická církve pro své členy stanovila, že manželský souhlas má být vyjádřen stanovenou formou, tedy v přítomnosti pověřeného asistujícího a dvou svědků. Manželský úkon má být lidským úkonem, to znamená, že má být vědomý a dobrovolný.
Právní způsobilost znamená neexistenci manželských překážek.
Církev neprovádí „zneplatnění či anulaci“, což je hojně užívaný termín, neboť anuluje se něco, co již existovalo. Při posuzování neplatnosti manželství se jedná o to, zda manželství vůbec vzniklo. Manželství se považuje za platné, pokud se nedokáže opak. Neplatnost manželství se prokazuje zásadně v soudním procesu, ve které (až na přísně stanovené výjimky) soudí senát ze tří (nebo více) soudců.
Manželství může být uzavřeno neplatně ze tří důvodů. Všechny mají za úkol chránit důstojnost a svobodu osob, vstupujících do manželství, i manželství samotného.
Prvním je existence manželské překážky, tedy zákona, který neumožňuje konkrétní osobě uzavřít platné manželství, ať už obecně, nebo s nějakou jinou konkrétní osobou. Tyto překážky mohou mít původ v zákoně přirozeném, božím pozitivním, nebo církevním, od posledně zmíněných lze získat dispens od příslušné církevní autority.
Dalším je vada manželského souhlasu, kdy alespoň jeden ze snoubenců nemá v úmyslu vzít na sebe vše, co tvoří manželství. V tom případě nechce manželství, ale jiný typ soužití.
Posledním je vada formy uzavření manželství. Jedná se o případ, kdy bez dovolení příslušného církevního představeného snoubenci uzavírají sňatek jinou formou, než ji stanovila katolická církev pro své členy.
Zneplatňující překážky
Od překážek přirozeného práva a božského práva nelze udělit dispens, od překážek církevního práva může dispens udělit místní ordinář nebo Apoštolský stolec (zvláštní režim u některých překážek platí např. v nebezpečí smrti)-
Právo stanoví podmínky pro vznik překážky. Jednotlivými překážkami jsou:
Věk, impotence, předchozí existující manželství, rozdílnost náboženství, svátostné svěcení, veřejný slib čistoty v řeholním společenství, únos, vražda, pokrevní příbuzenství, švagrovství, veřejná počestnost (vztahy v případě nelegitimního soužití), zákonné příbuzenství (vztahy v případě adopce).
Vady manželského souhlasu
Manželství souhlas má být lidským úkonem (actus humanus), tzn. úkonem vědomým a dobrovolným. Manželský souhlas může mít tyto vady:
- Nezpůsobilost (v případě nedostatečného užívání rozumu, závažné poruchy soudnosti či neschopnosti převzít podstatné manželské povinnosti podle zásady „ad impossibilia nemo obligatur“).
- Nevědomost (požaduje se minimální znalost ohledně podstaty manželství)
- Omyl: co do osoby; co do podstatné vlastnosti osoby; podvodný omyl (podvod); omyl co do jednoty, nerozlučitelnosti nebo svátostné důstojnosti manželství, který determinuje vůli.
- Simulace: předpokládá se, že vnitřní souhlas odpovídá slovům nebo znamením použitým navenek při uzavírání manželství. Může se ale stát, že tomu tak není – snoubenec si něco jiného myslí a něco jiného říká/vyjadřuje. Může pozitivním úkonem vůle vylučovat jak manželství samo (např. uzavírá ho z jiného důvodu, než k čemu manželství směřuje – typicky např. kvůli získání občanství) nebo některý podstatný prvek či podstatnou vlastnost manželství (věrnost, nerozlučitelnost, plození dětí, dobro druhého manžela) nebo svátostnou důstojnost manželství.
- Podmínka do budoucnosti ohledně nějaké vlastnosti druhého partnera.
- Násilí a strach.
Kanonická forma uzavření manželství
K platnému uzavření je podstatný manželský souhlas nějak vyjádřený – slovy, znamením, třeba i manželským stykem, a neexistence manželské překážky. Katolická církev navíc pro své členy stanoví tzv. kanonickou formu uzavření manželství, tedy závazný způsob uzavírání manželství.
Podle přirozeného práva stačí k uzavření manželství souhlas obou snoubenců. Křesťané dlouho uzavírali manželství podle zvyků toho kterého národa, nelišili se od ostatních, i když v 9. stol. už měla církev jak na západě, tak na východě, i svůj rituál. Na Tridentském koncilu (1545 – 1563) ale vyvstala otázka tzv. klandestinních, t.j tajně uzavíraných manželství – ty nebyly prokazatelné a tedy byly zdrojem právní nejistoty. Koncil tedy stanovil, že k platnosti manželství je třeba, aby manželský souhlas byl přijat kvalifikovanou osobou za přítomnosti dvou svědků. Pevně stanovená forma uzavírání manželství je nejen významným nástrojem právní jistoty, ale také (zejména zavedením povinných ohlášek) směřovala k posílení základního principu manželství, tj. k jeho monogamii. Přejala ji většina civilizovaných právních řádů kontinentální i angloamerické právní kultury.
Manželství se v katolické církvi uzavírá za aktivní účasti kvalifikovaného svědka (tj. kompetentní úřední osoby, ať duchovní nebo světské, která žádá od snoubenců projevení manželského souhlasu a přijímá ho jménem církve) a za pasivní účasti dvou dalších svědků. Kodex kanonického práva z r. 1983 zavazuje k této formě uzavření manželství katolické křesťany. Od kanonické formy uzavření manželství lze ze závažných důvodů získat dispens. Pro případy, kdy nelze, nebo lze jen se závažnou nesnází (např. v době pronásledování) kontaktovat pověřeného oddávajícího stanovuje katolická církev tzv. mimořádnou formu uzavření manželství, to znamená projevení manželského souhlasu jen za přítomnosti obou snoubenců a dvou svědků (pokud
Ochranou proti zneužití institutu manželství je záznam o uzavření manželství (Ne Temere)í, který se provádí do knihy oddaných v místě uzavření sňatku a také do knihy pokřtěných u každého z manželů.
