Situace a životní styl mládeže se rychle mění a objevují se stále nové výzvy, před kterými mladá generace křesťanů stojí. Biskupská synoda představuje jednu z možností, jak mohou církevní autority naslouchat mládeži a zamýšlet se nad otázkou, jakými proměnami život mladých prochází a jak na ně reagovat vzhledem k poslání církve být svědky živého Krista v dnešním světě. Nutno říci, že situace mladých křesťanů je ve světě dost rozdílná, zároveň však nese společné rysy. Jako kněz plzeňské diecéze, který delší dobu pobýval v Římě, bych rád zmínil z mého pohledu důležité momenty: jeden, který je společný všem mladým lidem, a druhý, jenž se týká spíše naší diecéze.
Jak můžeme číst ve zprávách ze synody, v relacích biskupů se často opakuje téma: komunikace v kultuře internetu. Je zřejmé, že internet již nepředstavuje pouze nějaký technický prostředek k získávání informací, ale vlastní svět, ve kterém dnešní lidé žijí. Především mladí lidé si už těžko přestaví každodenní život bez internetu, který do velké míry určuje způsob jejich poznání a vzájemné komunikace. Stále více se však hovoří o nebezpečí odcizení se reálnému světu, jenž je nahrazován světem digitálním. Je paradoxem, že samota jako typický fenomén moderní doby se netýká jenom lidí starých, nýbrž také mladých, ba i těch, kteří mají množství přátel na facebooku. Beze sporu můžeme hovořit o ztížené schopnosti mladých lidí komunikovat tváří v tvář a zakoušet skutečný svět, který není jen filmovým obrazem, ale představuje výzvu pro naše jednání.
V tomto ohledu by církev mohla představovat místo reálné komunikace, tedy místo naslouchání a dialogu. Nejprve se jedná o komunikaci s Bohem, ne s „Bohem virtuálním“, ale skutečným, který nás oslovuje jménem a volá nás do společenství církve, kde se s ním můžeme setkat: v liturgii, ve svátostech, ale také ve službě těm, kdo potřebují naši konkrétní blízkost. Člověk, který naslouchá Božímu hlasu a odpovídá na něj, je rovněž schopen hovořit s druhými lidmi. Zvláště důležitá se ukazuje mezigenerační komunikace jako výměna zkušenosti a dynamiky, tak potřebná také v naší církvi. Je pravda, že mladí lidé představují budoucnost církve, ale potřebují také být posilováni v naději, aby usilovali o lepší svět podle norem evangelia a nespokojovali se s konformitou. Starší generace v církvi by je neměla od této naděje odvádět, ale naopak povzbuzovat je a pomáhat jim na této cestě.
Podmínkou naslouchání ať už Bohu, nebo druhému člověku je ovšem usebraní, vnitřní koncentrace, která je však ztížená rozptýlením naší pozornosti množstvím obrazů a slov kolem nás. Vrací se tak důležitost askeze, jež v našem případě znamená připravenost vypnout obrazovku počítače a televize, aby se tak z ticha mohl zrodit pravý dialog.
Vedle této základní komunikace bych rád zmínil také další téma, které v naší vlasti má svá specifika, totiž svědectví mladých křesťanů o vlastní víře. Vzhledem k tomu, že u nás a zvláště v naší diecézi jsou mladí katolíci v malé menšině, je toto jejich svědectví potřebné, ale zároveň také nesnadné. Mezi mladými katolíky lze stále vnímat určitý komplex méněcennosti, stud se ke své víře přiznat, nemluvit o ní a spíše splynout s ostatními. V tomto ohledu je pro nás starší důležité posilovat zdravé sebevědomí mladých a především pomoci jim objevit víru a příslušnost k církvi jako velké obdarování, o které se mohou podělit s ostatními. Pokud budou víru vnímat jen jako zátěž a jako překážku být jako většina ostatních, pak je jen otázkou času, kdy se takového břemena zbaví.
Důležitým úkolem v naší zemi je vzdělávání ve víře, které musí mít charakter osobního setkání, aby víra mohla být přijata nejen jako soubor pravd, ale především jako osobní vztah ke Kristu, jenž je „pravda, cesta a život“. Vzdělání je pak zároveň doprovázením mladých lidí na jejich životní cestě, aby objevili svou víru jak drahocennou perlu, cennější než všechny krásy světa (srov. Mt 13, 45−46).
Napsal P. ThLic. Pavel Frývaldský
