Sedla si k Jeho nohám, naslouchala jeho slovům (Lk 10,39) a stalo se něco velmi důležitého pro její život. Uslyšela veliké Boží ujištění. Vybrala si ten nejlepší úděl. Naslouchání je cesta k tomu nejlepšímu údělu. V čase, kdy nám někdo láskyplně naslouchá a my nasloucháme jemu, jako by v tu chvíli neexistoval nikdo jiný, může se stát mnoho věcí, může se zrodit něco nového, něco velmi podstatného pro náš život, pro naše směřování či pro důležitou změnu v našem životě nebo v životě toho, komu nasloucháme. To je i má vlastní zkušenost a jsem za ni nesmírně vděčná všem těm, kteří mi takto projevili svou lásku, přátelství.
Zpětně vidím, jak moc ovlivnila moje zkušenost „naslouchání“ můj život a to, co nyní dělám. Jsem přesvědčena, že naslouchání stojí na počátku velikých věcí, možná i zázraků. Umění naslouchat od srdce k srdci v tom celém vesmíru našich vztahů považuji dnes za to nejdůležitější. Právě důvěrné naslouchání mému srdci (za to dodnes opravdu moc děkuji jednomu knězi) stálo na počátku vzniku maličkého společenství Od srdce k srdci, které se začalo scházet ke společné modlitbě za lidi bez domova, za nemocné a potřebné. Díky společné modlitbě a vzájemnému naslouchání jsme jako společenství dokázali k lidem na ulici s láskou vycházet. A díky naslouchání nemocným a osamoceným jsem právě v nich objevila nesmírnou duchovní oporu. Součástí našeho společenství proto byli od počátku i nemocní, kteří snášeli své utrpení a kteří se za nás a za vše modlili. Stali se tak podstatnou součástí našeho společenství, ačkoliv nemohli být fyzicky přítomni, byli naším duchovním zázemím. Právě tuto spolupráci považuji za jeden z největších darů. Návštěvy u nich byly pro mě vždy velkým obdarováním, protože jsme mohli sdílet něco krásného a společného, mohli jsme spolu plánovat, radovat se a vzájemně prožívat malé krůčky na naší cestě. Mnozí z nich již přešli do věčnosti, ale jsem si jistá, že s námi dál spolupracují a velmi nám pomáhají. Jejich tváře mám stále před očima.
Postupem času se toto malé společenství stalo spolkem „K srdci“ i se svou Naslouchárnou Betlehem. Díky pomoci dobrých lidí a příznivců se dnes nedaleko kulturního domu Peklo nachází malé, ale krásné zázemí s prostorem pro setkávání. Objekt bývalých veřejných WC se mohl pomaličku proměnit právě v námi vysněnou Naslouchárnu, tedy v prostor, kde je hlavním cílem naslouchat, chápat, sdílet přátelství, radosti i smutky, úzkosti i naděje. Ano, tím se nad očekávání naplňuje ta tehdejší inspirace mého srdce, která dostala svou sílu tím, že mi někdo trpělivě naslouchal, dodal důvěru a odvahu. Sen o tom, že je třeba být ve společenství s těmi, za které jsme se tehdy začali toužit modlit a které jsme pak postupně poznávali při bohoslužbách U Ježíška, se začal uskutečňovat. Jádro našeho společenství se rozrostlo o další přátele, zvláště o ty, kteří jsou v nějaké nouzi, bez domova nebo v těžší životní situaci, kterou je třeba nemoc nebo ztráta někoho blízkého. Scházíme se každý týden a společně se modlíme, nasloucháme Božímu slovu, jeden druhému, sdílíme svou životní zkušenost, učíme se jeden od druhého, vzájemně si pomáháme a jsme jeden pro druhého darem. Velice důležité je, že jsme na jedné lodi s těmi, kdo přicházejí. Všichni jsme přeci stejní lidé z masa a kostí, slabí, hříšní, v něčem nemohoucí, nemocní, ale přicházející s důvěrou do místa, kde je možné zakusit slova, která Ježíš říká svým učedníkům: ,,Nazval jsem vás přáteli“ (Jan 15, 15). Přicházíme, abychom společně zakoušeli toto přátelství, abychom se stávali stále znovu Božími přáteli, Božími syny a dcerami. Abychom se jím nechali milovat a v lásce uschopňovat. K tomuto přátelství jsme pozvaní my všichni.
Stále více zakouším, že naslouchání je velice prostá a krásná činnost, která stojí na počátku velikých věcí, možná i zázraků našeho života či života druhých. Ať už nasloucháme my, anebo někdo nám. V jistém příběhu si jeden otec stěžoval svému mistru: „Můj syn odpadl od Boha, co mám dělat?“ A mistr odvětil: „Ještě více mu s láskou naslouchej.“
Lucie Vavrušková
www.ksrdci.cz
