Kříž je znamením toho, že Bůh věci nemění tím, že nechá zapomenout na to špatné, co bylo, ale že je schopen těžké věci proměnit v dobro. Základem naší radosti je, že spása není laciná, že nejde jen o psychologický trik, který by spočíval v tom, že něco zapomeneme nebo psychologicky zpracujeme to, co bylo těžké. Spása je schopnost přijmout od Boha dar proměny bolesti v radost, smrti v život, zoufalství v naději.
Zastavme se u jedné z nejkrásnějších básní, která vznikla v českém prostředí ve 20. století, u básně Jana Zahradníčka Znamení moci. Jan Zahradníček těsně před svým uvězněním v komunistickém žaláři v 50. roce minulého století napsal tuhle strhující básnickou poemu. Jde o prorocké vidění hrůz, které na sebe člověk strhl tím, že odmítl Boha. Autor sám tuto děsivost později poznal při dlouholetém věznění v komunistickém žaláři. Tato na jedné straně ponurá báseň ale nekončí v beznaději. Pohled čtenáře naopak s obrovskou jasností směřuje na to jediné znamení skutečné moci a skutečné vlády nad světem, na znamení, kterým je právě kříž. Báseň vrcholí vyznáním Boží lásky, která skrze ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista naplňuje spásou celý svět.
Zahradníček píše:
„Z jeho kostelů rostou domy,
Z jeho tajemství věda
Z jeho poslušnosti svoboda.
V jeho jediných rukou zadarmo dávajících
V jeho žehnajících rukou probodených
Jediná opravdová, jediná skutečná moc a vláda
Jediná opravdová, jediná skutečná vláda nad světem.“
Slavení velikonočního tajemství je pro nás křesťany – ale nejen pro nás, věříme, že pro celý svět – vždy novým a pravdivým zpřítomněním milosrdné, mocné a zároveň něžné Boží vlády. A to nejen ve světě, ale i v našich životech, které žijeme teď a tady. Velikonoční tajemství je pozváním, abychom tuto vládu přijali ve svobodě, kterou nabízí jeho poslušnost, a v radosti, kterou nabízí jeho vítězství. Zve nás, abychom nezůstali pouze těmi, kteří se nechali strhnout dramatičností všech těch událostí a hloubkou toho, co jsme prožívali na Velký pátek. Abychom nezůstali jen těmi, kteří se emočně nechali strhnout tím, co se odehrálo v Jeruzalémě před 2000 lety.
Nemáme být jen strhnuti dramatičností tohoto zpřítomnění minulosti, nemáme být jenom diváky, kteří se nechají vtáhnout do děje filmem, který je oslovil a zasáhl. To je sice silné, ale k pochopení pravdy velikonočního příběhu to nestačí. Slavení velikonoční pravdy je pro nás pozváním, abychom do tohoto příběhu vstoupili mnohem osobněji, každý sám za sebe. Abychom společně s Janem Zahradníčkem pochopili, že v našich osobních dramatech jde ještě o něco víc. Krvavý příběh zakončený zprávou o zmrtvýchvstání nelze prožít jen jako zajímavé zpestření jinak fádního pracovního života.
Jde o to, abychom přijali ve svobodě a radosti skutečnou vládu nad světem i nad vlastním životem jako vládu, která otevírá náš život nové dimenzi krásy a perspektivy. Abychom přijali to, že ten, kdo vládne – nejen světu politiky, ekonomiky, sportu či zábavy, ale také našemu životu; kdo vládne našemu vnitřnímu kosmu, našemu nitru, tužbám, ambicím a bolestem, kdo vládne našim smutkům, touze milovat a někdy i naší beznaději, že to je Kristus vítězný a blízký.
Jde o to, abychom pochopili a přijali celou svou bytostí, že se můžeme nechat prostoupit závratnou radostí velikonočního rána, která každému z nás zvěstuje zprávu o vzkříšení. Matka Církev nám toto pochopení vyprošuje. Vyprošuje nám bytostnou radost, která patří k podstatě toho, aby křesťanství patřilo do dnešního světa.
Kéž v našich kostelích nezůstane jen u slov, kéž tvoříme společenství, které žije tuto bytostnou víru v radosti, která je nám nabídnuta. Kéž se stáváme svědectvím pro naše rodiny, přátele a blízké i pro celý svět. Kéž svědčíme o tom, že jsme ve svém životě objevili právě toto znamení moci, jejíž vláda navzdory atmosféře hrůzy a strachu, která – jak píše Zahradníček – snad hrozí zalknutím, přináší skutečnou svobodu a vítězství. Radost a jásot. Schopnost milovat a schopnost odpouštět. Schopnost jásat a těšit. Přináší vítězství jediné a skutečné, vítězství vlády nad světem, o kterém Jan Zahradníček nakonec píše, že je nezadržitelné a jednoznačné.
