Sestry a bratři,
je zvláštní, když způsob, jakým evangelium vypráví o Kristově umučení a smrti, porovnáme s tím, jakým způsobem se ze spisů evangelistů dozvídáme o zmrtvýchvstání.
Když se mluví o Ježíšově umučení a smrti, jak to slýcháme na Květnou neděli a na Velký pátek, i o agónii, o které čteme na Zelený čtvrtek, jde o velmi exaktní, podrobný popis toho, jak se jednotlivé události staly. Člověk si může vlastně docela dobře představit, jak stojí v bráně Jeruzaléma v okamžiku, kdy Ježíš vjíždí na oslátku, umí si představit, jak ta situace asi vypadala. Jde o popis toho, jak se lidé dívají na Krista visícího na kříži a na to, co se děje kolem této drastické události.
Když ovšem překročíme tuto chvíli Ježíšova pozemského života a umírání, když jsme otevřeni tomu, co je základem naší víry – že Ježíš vstane z mrtvých, tak se způsob vyprávění evangelistů radikálně mění.
Nejde o popis toho, JAK Kristus vstal z mrtvých. Není to popis, který člověku – na základě toho, co říkají evangelisté – pomáhá, aby si představil, jak vypadalo vzkříšení. Nic takového nám svatopisci nenabízí.
Svatopisci nám překvapivě nabízí určité rozpaky. Představují osobní hledání toho, co pro každého z apoštolů a z žen, které byly okolo Ježíše, znamená, že On vstal z mrtvých. To už není popis nezávislého pozorovatele, který říká, jak věci jsou. Jde mnohem více o vyprávění těch, kteří nás zvou na svoji osobní cestu, na níž právě oni uvěřili tomu, co to znamená, že Ježíš vstal z mrtvých.
V situaci, kdy vám mám zvěstovat radostnou zvěst Kristova vzkříšení, je i pro mě velmi těžké mluvit o něčem, co by bylo popsáno jenom navenek, exaktně. Asi jen v negativní formě můžeme alespoň trochu zprostředkovat, co nám celé dějiny církve i osobní zkušenost zmrtvýchvstalých říkají o tom, co tento poklad znamená.
Negativně dnes tedy můžeme říci: Ježíšovo tělo není v hrobě. Můžeme pokračovat mnohem dál a říci: Není pravda, že smrtí všechno končí. A snad dál: Není pravda, že brutalita a nenávist mají v tomto světě poslední, vítězné slovo. Ačkoli se může projevovat i tak, jak jsme to zažili dnes ráno [21. dubna 2019], když jsme se dozvěděli o mrtvých při velikonoční bohoslužbě na Srí Lance. Přesto není pravda, že smrt a brutalita má poslední slovo. Není pravda, že by se v tomto světě lidé dělili na ty, kteří na konci mají smůlu, a na ty, kteří mají štěstí. To ve světle dnešního dne není pravda. Není pravda, že když si nenasadíme růžové brýle, tak tím posledním, co nás bude vnitřně sžírat, bude skepse a beznaděj. Není pravda, co říká jedno české přísloví, že optimista je jenom ten, kdo má nedostatek informací. To zkrátka není pravda, jestliže prožíváme dnešní den jako zkušenost Církve, zkušenost, která prostupuje tisíciletími až k nám.
Ale co znamená vzkříšení pozitivně, pro každého z nás? To je něco, co evangelium naznačuje velmi intimně a velmi tajemným způsobem.
Petr vstoupí do hrobu a začíná příběh jeho osobního uchopení, toho co pro něho osobně, pro jeho život znamená, že Kristus vstal z mrtvých. A je to cesta, která nekončí okamžikem, kdy znovu vyjde z hrobu, je to cesta velmi dlouhá. Cesta, na které se setkává s Kristem, který se ho ptá, jestli ho miluje. Cesta, na které podle legendy utíká z Říma a Kristus mu znovu říká, že jde zemřít proto, aby tento svět měl naději, a tam mu Petr možná věří úplně, až do morku kostí.
Janova víra je víra, o které sám Jan říká, že na začátku vlastně nerozuměl tomu, co to znamená, že On musí vstát z mrtvých.
Víra žen, které Ježíše potkaly, je víra, která je na začátku jakýmsi nepochopitelným klubkem citů, překvapení, pláče, nepochopení, radosti… Slyšíme, že v okamžiku, kdy se Ježíš loučí se svými učedníky a vystupuje zpátky ke svému Otci při nanebevstoupení, že někteří stále pochybují.
Zmrtvýchvstání Ježíše Krista není možné popsat exaktním stylem jako jeho umučení a smrt. Zmrtvýchvstání je ale pravda, na které stojí život Církve, a každý z nás je pozván, aby se vydal na osobní cestu za tím, co to pro něho znamená. Co to znamená pro náš život, že věřím v Krista Zmrtvýchvstalého.
Zvu vás na tuto cestu, protože také já se na ni znovu a znovu vydávám. Jsme společně na cestě jako ti, kteří uvěřili zprávě, která vstupuje do našeho života jako něco závratného, co náš život stále nově přetváří. Je to zpráva, která proniká vším tím, čím žijeme, způsobem, který je dar.
Jsme otevřeni pravdě o tom, že navzdory všemu, co je v našem životě těžké a bolestné, navzdory nemocným lidem kolem nás, což vnímáme jako zcela nespravedlivé, navzdory násilí a bezpráví, které vidíme na každém kroku, můžeme prožít radost a neochvějnou jistotu, že Kristus pro nás i pro naše sestry a bratry vstal z mrtvých.
Zvu vás na tuto cestu víry. Na cestu, o které s celou církví vyznáváme, že to je cesta pravdy, na niž se můžeme spolehnout, že nekončí slepým vyústěním v beznaději nebo zklamáním z toho, že jsme propadli něčemu, co nemá pokračování. Je to cesta, na které se nám stále nově otevírají oči a na které nám mnohdy hoří srdce.
Sestry a bratři, zvu vás na tuto cestu, která je úzkou cestou každého z nás. Každý z nás je volán tak jako Jan, aby pronikl do tajemství toho, co to znamená pro něho osobně – pro jeho život, pro vztahy a pro každou životní situaci, co to znamená, že Kristus v pravdě vstal z mrtvých. Zvu vás na cestu, ve které jeden za druhého prosíme, abychom tuto pravdu přijali do svých životů a tak vytvářeli společenství, které může svědčit o radosti, která je nakažlivá. O radosti, která je pro každého a která se osobně každého z nás dotýká.
Kéž jsme na cestě, na které nám sám Bůh otvírá Písmo a láme chléb.
