Odkaz na originální nahrávku Radia Proglas zde.
Sestry a bratři,
toto zamyšlení v koronavirovém čase k vám pronáším v roušce. A to možná ani ne proto, že by teď a tady, na tomto místě, kde jsem, v mé kanceláři, hrozilo nějaké velké nebezpečí. Ale chci tím symbolicky zdůraznit, že přemýšlení o hlubokých a duchovních rozměrech toho, co prožíváme, má stát na velmi praktické zodpovědnosti jednoho za druhého. Zodpovědnosti, která nepřeskakuje přirozeno hned k duchovnu lehkomyslně a s jistotou, že máme lepší a moudřejší řešení, než mají ti, kteří se starají o to technické a zdravotní kolem nás. Myslím, že zodpovědnost za nošení roušky patří k určité základně, ze které je potom možné vzepnout se k tomu, co je nesmírně potřeba; a to se zase týká duchovní roviny, která musí stát na přirozenu. Já jsem se ve svém pastýřském listu, kterým jsem se obrátil na sestry a bratry v mé diecézi o 4. neděli postní, utíkal především k tomu, že jsme lidé, kteří putují.
Kteří jsou Božím lidem, jak to řekl 2. vatikánský koncil, kteří jsou na cestě. Na cestě do Božího království, na cestě, kterou jdeme společně, na cestě, která prochází, tak, jak se to stalo i třem mágům, krajinou velmi rozdílnou, neznámou, krajinou, která se ale také může někdy stát prostředím velmi nebezpečným. Prostředím, které jsme do té doby vůbec neznali. A jsem přesvědčen, že v takové situaci jsme se právě ocitli. Ocitli jsme se v nové krajině, kterou neznáme a která je nebezpečná, z mnoha důvodů, o nichž jsme si donedávna mysleli, že patří jen do učebnic historie.
Samozřejmě, v takové chvíli se vždycky objeví lidé, kteří začnou křičet, že vědí, proč se to stalo, a zvláště pro některé je to prý spravedlivý a odpovídající trest za to, jak se vzdálili od hodnot, které my křesťané vyznáváme.
Já vás moc prosím, abychom se takovýmto voláním, které je voláním Sirén, jež nás lákají do hlubin beznaděje, pomsty a nadřazenosti, nenechali svést. Jsme lidé, kteří putují touto krajinou, protože nás jí vede Ježíš Kristus. On je Ten, který pro nás zemřel na kříži, a jak uslyšíme na Zelený čtvrtek, z lásky se vydal do krajnosti, aby nikdo z těch, kteří jsou Jeho, nezahynul. To je Ten, který nám zjevuje Boha v plnosti na kříži v okamžiku, kdy má rozpjaté ruce, aby obepjal každého člověka včetně hříšníků, jak nám o tom svědčí i scéna o lotru, který se s ním ještě ten samý den dostává do Božího království.
Jak by tento Bůh mohl být Bohem trestajícím? Jak by tento Bůh mohl být tím, kdo teď se zdviženým prstem říká: Vidíš, já jsem ti to říkal! Ne. My věříme v Boha, který v tomto tajemství ohrožení, možná i zla, stojí na naší straně a jde s námi. A my jsme těmi, kteří jsou voláni, aby uvěřili, že On i v takovémto okamžiku nás objímá v milosrdné a bezpodmínečné lásce, která nevyčítá, neohlíží se nazpět, ale která nás v náročné situaci podporuje, abychom kráčeli s důvěrou a abychom věřili, že naše kráčení je něčím, co má správný směr a správný cíl v okamžiku, kdy On je cestou. On je tou pravdou a tím životem, ke kterému směřujeme.
Požehnané a důvěrou naplněné kráčení touto náročnou a těžkou krajinou současných dní!
