Milí senioři, přátelé!
Obracím se na Vás jako jeden z Vás, i když věkem zatím mladší. Před několika měsíci jsem teprve překročil osmdesátku. Obracím se však na Vás proto, že mi byla jako prezidentu Diecézní charity svěřena péče o duchovní rozměr charitního života. Ten je velmi důležitý, protože člověk není jen tělo, ale má i duši a ta potřebuje také nasytit a napojit, i když jinak než tělo.
Čím víc přibývají člověku léta, tím víc mu ubývají tělesné síly, nastupují různá omezení, různé neduhy a nemoci. Ale tím víc si také uvědomuje, že jeho duše má touhu, překračující tato tělesná omezení a dokonce překračující i tělesný konec našeho života, protože chceme žít stále. Tuto touhu nám však nemůže splnit žádný člověk, protože všichni jsme omezeni jen určitým počtem let zde na zemi. Tu nám může splnit jenom ten, kdo není omezen ani časem, ani prostorem, a proto je věčný a je nám blízko. Je to ten, kterého my, kteří máme to štěstí, že máme víru, nazýváme Bůh.
V naší zemi většina lidí věří, že "nad námi Něco je”. My, křesťané, a také naši “starší bratři” židé, však věříme v osobního Boha, tedy v nekonečnou bytost, která je rozumná a svobodná a která stvořila člověka jako svůj obraz, tedy jako bytost obdařenou rozumem a svobodnou vůlí. A která se nám dává poznat. Jednak z krásného a také z moudrého a účelného uspořádání světa kolem nás i nás samotných a jednak tím, že se nám sděluje slovy i skutky, které jsou zachyceny v knize knih, v Bibli. Doufám, že každý z Vás už měl možnost Bibli, nebo aspoň některé její části, poznat. Jednak proto, že jsme vyrůstali ještě v době, kdy se ve škole učilo náboženství, a také proto, že naše zem, stejně jako celá Evropa, na křesťanství vyrostla a její kultura je křesťanská. O Bohu a Božím světě nám vyprávějí naše kostely a jejich výzdoba, kapličky, kříže, sochy a jiné umělecké výtvory, tak charakteristické pro naši krajinu. K Bohu se obracejí modlitby a bohoslužby věřících křesťanů. Snaží se tímto způsobem vstoupit do spojení s Bohem.
Modlitba, spojení s Bohem, je pro nás velice důležitá. Protože i když jsme obklopeni naší rodinou nebo přáteli, lidmi, kteří o nás pečují, a také těmi, se kterými žijeme v domovech seniorů a dalších charitních zařízeních, přece jen “uvnitř”, ve svých myšlenkách a prožitcích, ve svých radostech a bolestech jsme nakonec sami. Mnohé si můžeme navzájem sdělovat, spolu se radovat, trpět a povzbuzovat se, ale “do kůže druhého” nevlezeme, stejně jako druzí nevlezou do té naší. Takže nakonec uvnitř v sobě zůstáváme sami.
Jediný, kdo může vstoupit do našeho nitra, je Bůh. On je nám blíž než my sami sobě, protože nás stvořil. Má nás rád jako milující Otec a chce, abychom byli šťastní, a to nejen těch pár desítek let, které prožijeme zde na zemi, ale po celou věčnost. Respektuje však naši svobodu; stvořil nás jako svobodné bytosti a sám to respektuje. Čeká, až se mu sami otevřeme. A to se děje právě při modlitbě, kdy se snažíme být s ním v rozhovoru a naslouchat mu, kdy se mu tak otvíráme. Z toho plyne, že zůstáváme-li ve svém nitru otevřeni Bohu, nikdy nejsme sami. On je naší útěchou, silou a radostí, on nám dává světlo do našich rozhodnutí, on slyší naše prosby, do kterých zahrnujeme své potřeby i potřeby jiných, za které také můžeme prosit. Možnost modlit se je veliká výhoda věřících. Papež Benedikt XVI. kdysi prohlásil: “kdo věří, nikdy není sám”. Sám to mohu potvrdit z nespočetných zkušeností a zážitků mého vlastního života i ze svědectví jiných. Nevím, jak by můj život probíhal, kdybych neměl víru, nemodlil se a neměl tak Boha stále blízko.
Proč vlastně tak podrobně o víře v Boha a o modlitbě píšu? Důvodů je víc. Především je třeba se připravit na brzké setkání s Bohem tváří v tvář. Kolik času nám do toho okamžiku, kdy před něho ve chvíli naší smrti předstoupíme, zbývá? Víc nebo míň, na tom tolik nezáleží, určitě však nás tato chvíle čeká a je třeba se na ni připravit. Já se připravuji tím, že se na chvíli, až se ocitnu v náruči Boží, v náruči našeho Pána Ježíše Krista, těším. A také mu to při modlitbě říkám, že se na něj těším. Ale to by nestačilo. Usiluji o to žít tak, aby byl Bůh se mnou spokojen, abych žil tak, jak on si přeje, jak je to napsáno v Bibli. Důležitá jsou především dvě přikázání, jak nás Ježíš učí: milovat nade všecko Pána Boha (to znamená dávat mu první místo v našich rozhodováních, přáních a touhách, tedy v našem srdci) a milovat druhého člověka jako sám sebe. Slovo milovat není v tomto případě ani tak o citech, jako spíš o snaze chtít a dělat druhým dobro, tak jak bychom chtěli, aby i oni ho dělali nám. Čím víc špatností a zla budeme s sebou před Boha vláčet, tím víc očišťování budeme potřebovat, než skončíme v jeho náruči. Protože všecko to zlo, které jsme spáchali a kterého jsme nelitovali už zde na zemi, bude pro nás překážkou, které se očišťováním skrze lítost musíme zbavit, abychom se mohli do Boží náruče dostat. Tváří v tvář Bohu pochopíme, že bez něho nemůžeme být šťastní a že každé námi spáchané zlo, náš hřích, nás od něho odděluje a že je to proto to nejhorší a nejhloupější, co jsme ve svém životě mohli udělat.
Dalším vážným důvodem je situace nakažlivé nemoci (koronaviru), ve které žijeme. Nikdo neví, od koho se můžeme nakazit, protože se tak snadno a hned nepozná, kdo je nositelem nákazy. A navíc jsme ta nejvíc ohrožená skupina, pro kterou tato nemoc bývá smrtelná. Proto je potřeba zachovávat přísnou karanténu. O tu se všichni snažíme, a někteří z Vás dokonce i aktivně, když na některých místech šijete tolik potřebné roušky. Díky Vám za to!
Ovšem na druhé straně můžeme být pokoušeni strachem ze smrtelného ohrožení, a to není dobře. Tady je právě důležitá víra, která nám dává jistotu, že smrtí náš život nekončí, a také modlitba, do které můžeme před Boha postavit všechny naše starosti a obavy, o sebe i o druhé, zvláště o ty, na kterých nám záleží. Buďme si jistí, že Bůh nás vždycky vyslyší. Buď splní to, oč jsme ho prosili, nebo to nesplní, protože nám místo toho dá něco lepšího. On sám nejlíp ví, co to je, a není to jen nějaké dobro na této zemi, ale i na věčnosti, v jeho náruči.
Už se těším, až k Vám budu moci opět přijít, společně si s kytarou zazpívat a popovídat si. Dá Bůh, že to snad nebude trvat moc dlouho. Do té doby můžeme využívat techniku. Například telefon. Budete-li chtít, můžete mi zavolat na moje číslo: +420 731 619 819. Pokud bych to hned nezvedl, zavolám Vám později.
Omlouvám se Vám, že jsem napsal tak dlouhý dopis a možná to bude pro některé z Vás těžké a náročné čtení. Ale nemějte obavy. Buď Vám to vysvětlí ty, které o Vás pečují, nebo mi můžete zatelefonovat, anebo si o tom popovídáme, až Vás opět navštívím.
Teď Vás chci ujistit, že se za Vás a celou charitu denně modlím a sloužím za Vás, většinou každou neděli, mši svatou. Bůh Vám žehnej a ochraňuj Vás!
Váš bratr, biskup + František.
(zdroj: Diecézní charita Plzeň)
