Jak ve své farnosti prožíváš poslední dny a týdny, kdy je vyhlášena nouzová situace a karanténa?
První týden byl takový experimentální. Zavřeli jsme kostely. Nejdřív ještě přicházelo v úvahu, že budeme sloužit mše na různých místech, v rodinách. Jednu sobotu jsem takovou mši sloužil, bylo to fajn, ale na hraně. Pak jsme od toho po konzultaci s farníky upustili. Zavřené kostely, to je pro kněze skutečně zvláštní zkušenost. Může tam být, ale s ním, z důvodu prevence proti šíření onemocnění, už nikdo další. V kostele, kde sloužím, nikdy nebýval dav, jen pět, deset, možná patnáct lidí. Ale když jsem řekl „Pán s vámi,“ odpověděli: „I s tebou.“ Dneska jsem sloužil mši ve Stupně. Je to docela velký kostel, ale byl jsem tam sám. Bylo to divné.
Dostává takhle sloužená mše nový rozměr?
Každý o tom asi nějak přemýšlíme. Když nejsou v kostele lidé, je to slavení takové osobnější. Kněz slyší svůj vlastní hlas, je to takové individuální setkání v liturgii, se svátostí. Udělal jsem si na nejbližší týden trochu jiný rozvrh. Minulé týdny jsem sloužil v soukromí na faře v Radnicích, příští týden to chci udělat trochu jinak.
Půjdu do kostelů, mám jich svěřených asi jedenáct a mám od nich klíče – otevřu a zase za sebou zavřu dveře. Odsloužím v té vesnici, na tom místě mši svatou, s vědomím, že to nedělám jenom pro sebe nebo pro Pána Boha, ale pro tu obec. Ta obec potřebuje nejen roušky, ale také duchovní podporu. Mše v zavřeném kostele má řekněme Boží dopad.
Připojili jste se k iniciativě zvonění zvonů v obcích?
Vím o tom, ale zatím jsme se nezapojili. Ještě jsem s farníky neprobíral, jestli a jak to udělat. Pro farníky má zvonění zvonu trochu jiný rozměr, ohlašuje nějakou důležitou událost, například pohřeb. Pokud se ke zvonění zvonů připojíme, musíme to nejdříve domluvit s lidmi, aby o tom věděli.
Většině starostů jsem minulý týden poslal informace o současných omezeních, o tom zrušení veřejných mší. Dal jsem jim k dispozici kontakt na sebe. Můj mail a telefonní číslo bude na webu města, takže kdo bude chtít, může se se mnou spojit.
Máš v plánu sloužit mše v různých kostelech. Chceš v této situaci navštívit i kostely, kde se mše běžně neslouží?
V kostelech, kde obvykle nesloužím, je to komplikovanější – ty jsou většinou v majetku obce a do nich se jen tak nedostanu. Dostanu se jen do kostela, který je běžně v provozu. V sobotu mám tři nebo čtyři mše, někdy bych zajel i tam, kde běžně nesloužím. Obec nebo město někdy potřebují mši. I bez účasti lidu ta mše podle mého názoru může pomoci. Jde o zodpovědnost za ty lidi, za obyvatele obcí – a nejde jen o farníky, kteří chodívají do kostela; i ti, kteří nechodí, potřebují nějakou vzpruhu. I kdyby tomu nerozuměli, pomodlit se můžou. Mně to neublíží, jim to může pomoct.
V kolika kostelech na území své farnosti už jsi takto mši svatou sloužil a do kolika kostelů se chystáš?
Dneska jsem byl ve Stupně, zítra pojedu do Zbiroha, protože tam je kostel farní, ale mši jsem sloužil na faře. Pak chci vyjet do Mlečic, do Drahoňova Újezdu, Újezdu u Svatého kříže a Zvíkovce, kde se opravuje střecha kostela a nemám od něho teď klíče. Pravidelně sloužím mše u sebe na faře v Radnicích.
Zaznamenal jsi ze strany těch, kteří nechodí do kostela, nějakou reflexi téhle situace?
Takto úplně ne. Ale potkávám lidi, kteří jen tak prohodí, že je dobře, že jsem tady. Obrátil se na mě jeden člověk, že se chce nechat pokřtít. Zatím jsme se domluvili tak, že se bude připravovat sám, dal jsem mu k tomu nějaké podklady. Za týden se ozve znovu a budeme to řešit, případně mailem nebo telefonicky.
Pocházíš z Polska. Jaká je aktuální situace tam?
Vím jen něco z internetu – nakažených je tam teď asi o něco víc než v České republice. V Polsku nemají tak přísná opatření jako u nás. Jsou tam určitá omezení: lidé mohou chodit do kostela, ale maximálně padesát lidí na mši svatou; křest je možný jen ve čtyřech lidech, účastní se tedy jen rodiče, dítě a kmotr nebo kmotra. Svatby mohou být jen v malém počtu, stejně tak pohřby.
Mnozí kněží nebo biskupové vyzývají lidi, aby nechodili ven, jsou mše v televizi, v rozhlase, na internetu. Lidé tedy mohou být na bohoslužbě virtuálně, případně se mohou domluvit na mši soukromé. V jedné polské diecézi odvolali všechny mše, ale není v tomto směru žádný jednotný postup. Ani v Čechách není postup jednotný – např. v Praze záleží na tom, jak se farář domluví s farníky. To je trochu matoucí a podle mého názoru zbytečné. Ale tohle musí rozhodnout biskup v dané diecézi. Myslím, že opatření, která jsou tady v Čechách, jsou na místě. Lidé si potřebují uvědomit, jak moc jim ten svátostný život chybí, respektive jak moc ho potřebují. Myslím, že to je zřejmé. A že k tomu pomalu dozráváme. Nejde jen o tu svátostnou účast, ale o to, jak pak ta víra a bytí fungují v běžné praxi. Kostel byl jen takové místo, kam člověk přišel, byl tam hodinku, ale pak skutek utek. Teď musí člověk i z duchovního hlediska pracovat sám na sobě. Návštěva kostela sama o sobě nic neřeší, ale doplňuje život lidí, kteří se k víře hlásí.
Blíží se Velikonoce, teď už víme, že kostely zůstanou zavřené. Máš představu, jak Velikonoce prožiješ?
Postní doba je časem obrácení, odříkání, modlitby, půstu… To všichni dobře víme, občas to bereme jako samozřejmost. Pán Bůh nás teď ale postavil do situace, kdy to musíme vzít trochu jinak. Je to v jistém smyslu pozitivní – nabízí se nám nový pohled. Zatím ještě nemám jasno, jak má oslava Velikonoc bude vypadat. Pravděpodobně všechny velikonoční bohoslužby a obřady odsloužím sám na jednom místě. Obvykle jsem sloužil na Zelený čtvrtek, na Velký pátek i na Vigilii Zmrtvýchvstání na dvou místech, v Radnicích i ve Zbirohu. Teď by to pochopitelně nemělo smysl, abych sloužil sám pro sebe dvakrát.
Co bys na závěr vzkázal čtenářům tohoto rozhovoru?
Je třeba za všech okolností dodržovat všechna nařízení vlády. Žádné hraní si na hrdinu. Být hrdinou neznamená, že se musím venku předvádět. Je třeba dodržovat všechna pravidla – osobní hygiena, roušky, omezený pohyb… To je důležité. Z hlediska víry je naší největší nadějí Ježíš, to je to hlavní. Je třeba nepodléhat panice, nepodléhat pocitu, že člověk je bezmocný. Totiž – my jsme bezmocní, to je pravda, ale Bůh má všechnu moc, kterou potřebuje. Musíme mu dát prostor, nikdo jiný nás nezachrání kromě Boha samotného. Musíme mu pomoct – modlitbou, dobrou četbou, pozitivním myšlením. Musíme povzbuzovat ostatní, nenechat se zašlapat do země. Nemůžeme to vzdát. Pán Bůh za nás bude bojovat, jen pokud budeme bojovat s ním. Bůh tohle nedopustil, tohle je zkouška a máme jich před sebou ještě hodně. Nesmíme to vzdát, jen tehdy zvítězíme.
Naděje umírá poslední. Máme víru, naději a lásku. Láska je největší, nejdůležitější. Je třeba dívat se dopředu. Ne na to, co bylo. Minulost je důležitá – je třeba pamatovat na lidi, kteří to nevzdali. Nejsme v koncentračním táboře, máme svobodu, máme před sebou perspektivu věčnosti. Mám dojem, že za těch 30 let, kdy máme svobodu a demokracii, jsme si zvykli, že svoboda je krásná věc; ale svoboda vyžaduje odpovědnost! Někteří lidé si myslí, že mohou všechno. Ten malý virus nám tenhle scénář nabourává. Nejsme všemocní. Kdo je náš největší nepřítel? Virus? Nebo ďábel? Myslím, že ďábel je náš největší nepřítel. Je to velký zloděj, který nám může ukrást naději. Pokud člověk podlehne beznaději, podlehne ďáblu. Všichni chtějí mít před sebou nějakou budoucnost.
Ale je spousta skvělých věcí – šití roušek, pomoc starým lidem. Lidé se dokážou soustředit nejen na sebe, ale i na potřeby ostatních. Dokud nám tohle vydrží, tak nás virus neporazí.
Rozhovor s P. Dariuszem Gębalou vedl Pavel Říha.
