Otče Františku, v těchto dnech uplynulo 30 let od Vašeho jmenování sv. Janem Pavlem II. pomocným biskupem pražským. Jak se to tehdy všechno událo?
Tenkrát bylo všechno hrozně narychlo. Po Velikonocích měl přiletět na návštěvu papež Jan Pavel II. a bylo potřeba, aby v celém Československu byly obsazeny všechny biskupské stolce. Na svátek sv. Cyrila a Metoděje, který se ve světě slaví na den úmrtí sv. Cyrila 14. února (ale u nás až 5. července), byli jmenováni poslední biskupové neobsazené brněnské a českobudějovické diecéze, tedy biskup Cikrle do Brna a pozdější pražský arcibiskup Vlk do Budějovic. Na Slovensku jich bylo více – v Košicích, Banské Bystrici a tak dále. Pak bylo potřeba doplnit i pomocné biskupy do Prahy, Olomouce a Trnavy. To se stalo 17. března, 400 let od smrti sv. Jana Sarkandera, tehdy ještě blahoslaveného. K tomu výročí jsme byli jmenováni.
Překvapilo Vás, že jste byl mezi jmenovanými?
Byl to pro mě šok, chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal. Míla Vlk byl v Budějovicích 31. března vysvěcen na biskupa a já měl v Praze spolu s Františkem Lobkowitzem svěcení o týden později. Světil nás kardinál Tomášek. V Olomouci byli od pana arcibiskupa Vaňáka vysvěceni pomocný biskup Graubner a Hrdlička. V Trnavě pak od arcibiskupa Sokola Dominik Tóth a Vladimír Filo.
Kdy přesně jste se dozvěděli, že se o vás uvažuje jako o nových biskupech?
Od začátku února jsme jezdili po zahraničí, abychom se seznámili s tím, jak se řídí církev ve světě. Jedno auto jsem řídil já, jel se mnou Miloslav Vlk, Tomáš Halík a Aleš Opatrný, druhé řídil Jan Graubner a jel s Františkem Lobkowiczem a Jiřím Mikuláškem. Jeli jsme trasu Vídeň–Graz–Salzburg a Mnichov. Míla večer 14. února navrhl, že bychom si měli poslechnout vatikánský rozhlas, že mohou být jmenováni noví biskupové. A skutečně oznámili jmenování Miloslava Vlka do Budějovic, tak jsme to oslavili.
Poté jsme využili toho, že jsme byli v Mnichově, abychom se poohlédli po nějakých biskupských atributech, které u nás tehdy nebyly k sehnání, jako je solideo, cingulum a tak dále. Šli jsme do obchodu k mnichovské katedrále Frauenkirche. Prodavač z nás byl nejprve rozpačitý, protože se najednou objevila horda chlapů a chtěla biskupské propriety. Pokorně musím uznat, že tomu napomohl i dozvuk oslav, kdy jsme si Mílu jako nového biskupa dobírali, oslovovali ho „Vaše Excelence“ a měli z toho legraci.
A když potom přišla řada na Vás?
Pamatuji si neděli odpoledne 10. března. Myli jsme s pomocným paterem Josefem Rybenským po obědě nádobí. Když zazvonil telefon a slyšel jsem, že volá pan biskup Liška, abych k němu druhý den přišel, tak se mě zmocnilo takové zlé tušení, o co by se mohlo jednat, protože se o mně uvažovalo už předchozí rok. Tehdy to nakonec díky bohu připadlo biskupu Liškovi a Lebedovi.
Po roce si Vás ale biskup Liška zavolal, aby Vám oznámil, že svému osudu stejně neuniknete.
Biskup Liška mi po příjezdu řekl, abych se posadil. Následně mi sdělil, že Svatý Otec mě a Františka Lobkowicze chce jmenovat pomocnými biskupy kardinála Tomáška. Ze sedu jsem hbitě vyskočil a začal se ptát, proč zrovna já a proč ne třeba někdo známější, jako je Aleš Opatrný nebo Tomáš Halík. Biskup Liška mě ale posadil zpátky s tím, že ti ještě mají čas a že teď je řada na mně.
Je možné jmenování biskupem odřeknout?
To jsem se také hned ptal, ale biskup Liška mi na to řekl, že měl také podobný nápad při svém jmenování, že to sice možné je, ale že se to Svatému Otci nedělá. Vzal jsem si tedy nějaký čas, abych si mohl promluvit se svým duchovním rádcem. Sebral jsem se a jel z Hradu do Karlína k P. Pilíkovi. S vykulenýma očima jsem mu ten „průšvih“ vylíčil. On se rozesmál: „To není průšvih, to je vůle Boží.“ Z tohohle pohledu jsem nad tím do té doby ještě nepřemýšlel, ale odporovat takovému argumentu moc nešlo. Společně jsme poté sepsali Svatému Otci dopis, že jmenování přijímám, a já dopis odnesl zpět biskupu Liškovi. Zároveň jsme se domluvili, že se to vyhlásí 17. března na památku bl. Jana Sarkandera.
Zmínil jste pomocného pátera Rybenského. Kdo to byl?
Byl mezi námi velký věkový rozdíl, on šel do penze už někdy v 70. letech. Pracoval jako lesní technik, předtím byl zavřený kvůli práci s mládeží. V roce 1968 mi ho dali jako výpomoc do Františkových lázní. A už tehdy mi také pomáhala sestra Monika, které mě doprovází dodnes, i když jsem už emeritní.
Co Vám nejvíce běželo hlavou a srdcem v době mezi oznámením o záměru Svatého Otce a samotným svěcením?
Na přemýšlení jsem měl sice čas, protože jsem krátce poté lehnul s chřipkou, ale zároveň jsme dělali rekonstrukci na faře, tak jsem o všem uvažoval mezi roztahanými skříněmi a stavebním hlukem. Nejvíce mi ležela na srdci příprava, měl jsem na to čtrnáct dní. Společně s Miloslavem Vlkem jsme vykonali poslední týden před jeho svěcením na Lomečku u Vodňan exercicie. Probírali jsme kodex o biskupech, dokumenty II. Vatikánského koncilu a další záležitosti, které se nás týkaly. Poté jsme jeli rovnou do Budějovic, kde byl Míla vysvěcen biskupem Liškou, protože kardinál Tomášek, který ho měl správně světit, si na cestu do Budějovic netroufal. Naopak přijela spousta biskupů z Německa, Rakouska a dalších zemí. Když přišla řada na nás, už jsme věděli, kde se dá co koupit, aby to mělo správné biskupské lemování a tak dále. Kleriku jsem si nechal užít v Praze v krejčovství U Adama. Ale že to bylo všechno narychlo, dokládá i to, že jsem do Prahy do prázdnin dojížděl, protože jsem neměl připravené místo. Svěcení ale byla velká sláva. Pro mě to bylo symbolické, protože jsem byl v katedrále vysvěcen i na kněze. Brzy tomu bude již padesát let.
Aby toho nebylo málo, tak Vám rovnou přidali i zodpovědnou funkci na biskupské konferenci.
Velikonoce jsem ještě strávil jako novopečený biskup ve Františkových lázních, ale hned v úterý po Velikonocích nás zapřáhli do služby, když se konalo první setkání kompletní české a slovenské biskupské konference. Tam jsem byl zvolen za sekretáře. Jako pomoc jsem dostal Tomáše Halíka, který měl na starosti českomoravskou část sboru, pan biskup Eduard Kojnok měl na starosti Slovensko a já federální věci. Předsedou byl kardinál Tomášek a místopředsedou spišský biskup Tondra.
Do toho pak ještě přišla návštěva papeže Jana Pavla v Československu, na kterou se čekalo bezmála tisíc let.
Jak se na Vás, jako na biskupy-nováčky díval?
S papežem jsme se setkali v dubnu, poprvé na letišti. Když jsem se mu představil, tak hned věděl, že jsem sekretářem biskupské konference, u biskupa Lobkowicze zase věděl, že pochází ze starého rodu a znal jeho předka Mikuláše z Eistadtské univerzity. Měl nás pěkně přečtené! Byly to slavné, ale také náročné dny – jeden týden svěcení, druhý týden bohoslužba s papežem na Letné a pak začala práce na zelené louce s rozběhem biskupské konference. Nikdo jsme tehdy moc nevěděli, jak se to dělá.
Sekretariát biskupské konference tehdy začínal v Arcibiskupském paláci, někde nad dnešním Sálem kardinála Berana. Velkou pomocí nám byl pražský generální vikář biskup Škarvada. Jako jediný měl zkušenosti ze světa, věděl, co se jak má dělat, tak jsme si k němu často chodili pro rady.
Pak se začalo jednat o navrácení budovy Arcibiskupského semináře a fakulty. Soudruzi z budovy udělali centrum vývozu komunistické revoluce do Jižní Ameriky, v budově nechali tedy i znak biskupa Kordače, obraz Mojžíše či Krista, protože na to lidé z Latinské Ameriky slyšeli. Nicméně to bylo velmi rozvláčné. Zasáhl nakonec poslanec Igor Němec, bratr nynějšího ředitele pražské charity. Zašel se mnou na vrátnici a k vedení toho domu, abychom ten dům získali, a skutečně se to nakonec podařilo.
Jak je vidět, popasoval jste se s novým úkolem dobře, protože Vás za chvíli čekalo další biskupské stěhování.
Miloslav Vlk, který vystřídal kardinála Tomáška, asi věděl, že se se mnou počítá do nově vznikající plzeňské diecéze. Už začátkem roku 1993 mi říkal, abych si začal hledat nástupce, protože mohou přijít nové výzvy. Jako nástupce jsem tedy začal chystat P. Václava Slouka. Co se chystá, jsem ale pochopil až později. Generálním sekretářem konference jsem byl od dubna 1990 do poloviny roku 1993. Pak jsem nastoupil jako historicky první sídelní biskup do Plzně.
Budovat diecézi na zelený louce, navíc v kraji, který po druhé světové válce utrpěl výměnou obyvatel a hodně se tak odcizil svým kořenům, Vás muselo postavit před mnohá těžká rozhodnutí.
Nejtěžší byly problémy s kněžími, jak to udělat, když třeba někdo odešel, nebo kde kněze vůbec sehnat a také jak naložit s velkými kostely, které ale mnohdy ani nebyly potřeba. Dlouho jsme váhali, ale pak jsme usoudili, že nejlepší bude kostely předávat obecním úřadům nebo státním institucím. Bylo to těžké rozhodnutí, ale povedlo se. Nyní můžeme kostely využívat, nový majitel charakter prostoru respektuje a máme i předkupní právo. Mnoho kostelů také opravili sudetští Němci nebo jejich potomci, celkem asi 50. Také jsme začali spojovat farnosti dohromady, abychom ušetřili papírování, a to se také myslím podařilo. Z 354 farností jich dneska máme asi sedmdesát. Náročné také bylo, když mi onemocněl generální vikář Josef Žák a nemohl funkci dále vykonávat. Musel jsem si tedy na strahovském opatovi Michalovi Pojezdném vyprosit Adriana Zemka, který rozjel mnoho věcí. Ale po deseti letech nelehké služby mi také utekl, tak jsem zaangažovat Roberta Falkenauera, kterého pak nahradil znovu Josef Žák, který se mezitím uzdravil.
Poslední fáze mého biskupského života byla dána abdikací v roce 2014, kdy jsem dosáhl sedmdesáti pěti let, kterou papež přijal pod podmínkou „nunc pro tunc”, tedy že to přijímá pro tu chvíli, kdy to bude potřeba. Začalo se jednat o nástupci a to probíhalo až do roku 2016, kdy byl 12. února jmenován můj nástupce, druhý plzeňský biskup Tomáš Holub.
Když se ohlédnete zpět za posledními třiceti lety, co se Vám vybaví jako nejkrásnější moment?
Nejkrásnější bylo, že jsem se dostal k Božím tajemstvím, jako jsou svátosti a svěcení, ale také jsem byl blíže společenským událostem. Třeba po zvolení prezidenta Havla jsem doprovázel jeho ženu Olgu do katedrály na Te Deum nebo později jsem k prezidentovi přivedl Matku Terezu.
Co bys, Otče biskupe, po své třicetileté zkušenosti doporučoval novým biskupům?
Situace se od té doby velice změnila, ale důležité je jedno: já jsem měl za sebou společenství Fokoláre, které mě vedlo a formovalo. Podobně také ostatní biskupy mé generace, jako byl Míla Vlk nebo Jenda Graubner. Byl to dar, ze kterého jsme mnoho získali, a jsem za něj moc rád. Doporučil bych tedy novým biskupům, aby za sebou měli silnou spiritualitu. Aby měl člověk sílu a byl tlačen jít na hlubinu, protože jinak ho nával povinností sešrotuje a vyplyne na povrch, místo aby zůstal v hloubce.
Jaká vlastnost se vám v úřadě osvědčila?
Biskup má být prorok, který má říkat pravdu ke skutečnosti, jaká je, jako to dnes dělá biskup Dominik nebo olomoucký biskup Graubner. Důležitá je také pokora, aby se z biskupů nestali klerikálové. Když jsem jednou uvažoval, proč mě lidé přijímají, jeden laik mi odpověděl: „Protože seš normální“. A to je i důvod, proč lidé berou papeže Františka. Protože je normální. Biskup nemá vyčuhovat. Když bude v lásce a otevřený, lidé si ho sami najdou.
(Připravil P. Romuald Štěpán Rob.)
