Jak vzpomínáte na začátky plzeňské poradny? 
Velkou inspirací pro vznik poradny mi byla křesťanská pedagogicko-psychologická poradna v Praze, kterou založila dnes už bývalá paní ředitelka Ivana Bernardová. Ta nám v začátcích, při zakládání, velmi pomáhala. Po pražské poradně vznikla poradna brněnská a 16. května 2017, na svátek sv. Jana Nepomuckého, vnikla „papírově“ poradna naše, která sídlí na Jiráskově náměstí v Plzni (www.kppp-plzen.cz). Od 1. září 2018 už jsme mohli fungovat oficiálně, protože jsme byli zapsaní v rejstříku škol a školských zařízení. Celou tuhle anabázi považuji za velký zázrak – s velkou podporou plzeňského biskupa Tomáše Holuba i mnoha dalších lidí, díky mnoha modlitbám jsme mohli začít fungovat.
Jak vypadá provoz poradny za běžných okolností?
Od září 2018, tedy za nějaký rok a půl, jsme se personálně stoprocentně rozrostli, ze tří zaměstnanců na současných šest. Hned od začátku máme na starosti plzeňské církevní školy a církevní školy v Českých Budějovicích. Od ledna 2020 jsme do péče přibrali ještě Biskupské gymnázium v Bohosudově, i s jejich MŠ a ZŠ.
Náš běžný poradenský režim obnáší dopoledne vyšetření dvou klientů (každé vyšetření obvykle trvá minimálně hodinu a půl, maximálně tři hodiny), odpoledne jsou na programu terapie, konzultace nebo ambulantní nápravné péče. Problematika, kterou v naší poradně řešíme, se objevuje v takových vlnách: na začátku školního roku (přibližně od září do listopadu) se věnujeme zejména maturantům, od ledna do května pak řešíme hlavně školní zralost a individuální vzdělávání. K tomu průběžně přicházejí klienti na kontrolní vyšetření, s podezřením na specifickou poruchu učení nebo s poruchou pozornosti a aktivity… Paralelně probíhají konzultace s rodiči i se školou.
Jaký vliv na provoz poradny mělo zavření škol a vyhlášení celostátní karantény?
Od 11. března, kdy jsme byli kvůli koronaviru uzavřeni, se běh poradny zpomalil. Nevyšetřovali jsme kontaktně, konzultace probíhaly buď po e-mailu, nebo prostřednictvím sociálních aplikací. Mám radost, že jsme jen zpomalili, že jsme se úplně nezastavili. V době karantény jsme nabízeli krizovou intervenci (nabídka byla rozeslána všem našim církevním školám), ale rodiče se ozývali jen minimálně – asi to období zavřených škol velmi dobře zvládali. Těší mě, že i ředitelé škol si v této výjimečné a náročné situaci velmi dobře poradili. Školy dokázaly i dětem, které třeba neměly přístup k internetu, zajistit materiály (přijel za nimi asistent pedagoga nebo rodiče mohli vyzvednout potřebné materiály ve škole).
V naší péči je hodně předškoláků, kterým jsem zadávala práci na rozvoj školních dovedností. Tito předškoláci mi během karantény například posílali videa přes YouTube, abychom nějak pokračovali dál, abychom zůstali v kontaktu.
Hodně jsme v tomto období řešili individuální vzdělávání (tzv. domškoláci), naše poradna je tomuto přístupu otevřena a nebojí se ho. Nezastavila se ani péče o předškoláky – měli jsme k dispozici podklady, takže jsme udělovali odklady školní docházky, samozřejmě jen v případech, když souhlasili rodiče i školka. Během karantény jsme neregistrovali výrazný zájem o naši péči ze strany rodičů, kteří učili své děti v době karantény doma (tzv. distanční vzdělávání). Ozývali se nám spíš noví klienti se zájmem o individuální vzdělávání nebo ohledně školní zralosti. Někteří rodiče (především maminky) se ještě na poslední chvíli rozhodovali, jestli chtějí pro své děti odklad školní docházky.
S rodiči dětí se specifickou poruchou učení a hyperaktivitou jsme byli v kontaktu hlavně na začátku karantény. Bylo důležité, aby rodiče s dětmi našli nějaký řád, maminky najednou neměly jen roli mateřskou, ale také učitelskou, kuchařskou a v neposlední řadě volnočasovou. Doporučovali jsme, aby si rodiče našli svůj koutek, svůj prostor, kde si můžou po tom všem náporu také odpočinout.
Období karantény a zavřených škol kladlo na rodiče obrovský tlak – na jejich toleranci a odpovědnost za včasné odevzdání úkolů, byly tu také zvýšené nároky na samostatnost dětí. Maminky s námi často „jen“ potřebovaly sdílet své problémy – nebylo jednoduché to všechno nějak ukočírovat, bylo třeba hodně trpělivosti, vřelosti a dobrosrdečnosti. To jsem vnímala jako ten největší problém: kde vzít sílu, nevybuchnout, ale pracovat tak, aby to negativně nepoznamenalo rodinné vztahy.
Některé rodiny přivítaly, že byli všichni spolu – nebyly to prázdniny ani dovolená, byl to čas pro nás. Ozývali se nám ale například rodiče mladších školáků, když už neměli na své děti tolik času a trpělivosti. Víme také o rodičích, kteří nebyli s dětmi tak sžití, nebyli zvyklí být tak dlouho spolu. V některých případech ten „papiňák“ zkrátka bouchal…
Na začátku karantény se nemohlo ani ven – pro děti s hyperaktivitou je ale důležitý pohyb. Doporučovala jsem, aby rodiče s těmito dětmi cvičili alespoň u okna, aby se nadýchali čerstvého vzduchu. Bylo třeba rozdělit den, dát mu nějaký řád. Děti díky tomu, že chodí do školy, mají také pravidelný režim; struktura dne, která je pro děti s hyperaktivitou tak důležitá, se najednou kvůli pandemii koronaviru zhroutila.
Maminky měly v té koronavirové době velkou a odpovědnou roli, bylo to pro ně skutečně zatěžující období. Bylo třeba klást důraz na toleranci i na rozdělení rolí, aby všechna zátěž neležela jen na té mamce, ale aby jí také děti mohly nějak pomoct. Doporučovala jsem maminkám, aby společné vaření oběda s dětmi považovaly za předmět, jako je třeba čeština, matematika nebo prvouka. Zapojte své děti, naučte děti své vlastní dovednosti. Když musíte každý den vařit, otevřete s dětmi kuchařku, nechte je recept přečíst, nechte je, ať také samy zkusí něco vymyslet…
Mně – jako mamince školáků – hodně pomohlo, když učitelé od týdenního zadávání úkolů po čase přešli na online výuku. Myslím, že pokud bylo po technické stránce zajištěno vše potřebné (PC, přístup k internetu), rodičům online výuka značně rozvázala ruce. Už jen tím, že se dítě vidí se svým učitelem a spolužáky. Protože postupem času v karanténě motivace k učení doma samozřejmě klesala. Velice jsem přivítala, když při online výuce zase převzala otěže vzdělávání paní učitelka. Vždycky se bohužel najdou výjimky, ale v církevních školách – pokud vím – online výuka převážně fungovala.
Byla to mimořádná doba, ale dokázali jsme z ní hodně vykřesat – fungovaly školy, rodiny i naše poradna. Samozřejmě (jako všude) byly také výjimky – volali nám také maminky, že už si s dětmi neví rady… V takových případech jsme doporučovali, ať se snaží hlavě dodržovat denní režim. Chtěli jsme, aby všechny ověřené speciální pedagogické metody práce zkoušely maminky realizovat doma. Nemám pocit, že by selhaly – občas prostě volaly o pomoc a sdílely svou starost, chtěly společně hledat nové cesty.
Očekáváte – v důsledku distančního vzdělávání v době karantény – vyšší poptávku po individuálním vzdělávání?
Myslím, že rodiče, kteří učí děti doma, už to mají rozmyšleno – většinou mají více dětí a mají domškoláctví vyzkoušené. Neočekávám vyšší poptávku po individuálním vzdělávání, ale jsem ráda, že si to všichni mohli doma vyzkoušet. Rodiče také viděli, že učit děti není vůbec jednoduché. V rámci individuálního vzdělávání rodiče mohou dětem vytvořit rozvrh sami, zatímco klasičtí školáci se musí „vejít“ do rozvrhu a do předepsaných materiálů. Během karantény maminky a tatínkové mohli cítit skutečně velký tlak na termíny, když jejich potomci museli včas plnit a odevzdávat zadané úkoly.
Jak vypadá provoz poradny v současné době?
27. dubna obnovila naše poradna běžný (kontaktní) provoz. Mezi klienty bývá půlhodinová prodleva (aby se v poradně nepotkali), všechno dezinfikujeme, jsou k dispozici roušky i štíty. Všichni klienti přijali, že koronavirová doba zastavila náš objednávkový systém a pro objednané klienty posunula možný čas návštěvy. Zatím jsme se nesetkali s negativní reakcí.
Teď tedy doháníme vyšetření, která ale nijak nezkracujeme. Naši klienti vědí, že budeme vyšetřovat i během letních prázdnin. Zatím upřednostňujeme klienty se závažnými specifickými potřebami, aby se brzy dostali k potřebné návazné péči.
***
Po celou dobu výjimečného stavu nám dodávalo odvahu letošní diecézní motto: Nebojte se, já jsem přemohl svět. Podle pokynů jsme si každá [zaměstnankyně poradny] doplnila své jméno a řekly jsme si: prostě to dáme. Nejen že jsme si to heslo přečetly v lednu na velké poradenské poradně a nechaly jsme si pastýřský list otce biskupa na nástěnce. To heslo „Nebojte se“ nás provázelo a provází celou koronavirovou dobou. Člověk nemá mít strach, ale má mít víru.
Otázky připravila a mluvené slovo převedla do textové podoby Jana Lazarová.
11. května 2020.
