Bohoslužbu sloužil biskup Tomáš Holub 2. listopadu od 18:00.
Promluva biskupa Tomáše
Jsme zde proto, abychom oživili naši naději. Naději v to, že lidský život je natolik vzácný, že nekončí smrtí a zapomněním. Že existuje živá naděje na setkání s těmi, které jsme měli rádi a které máme rádi i nadále, ale už je nemůžeme obejmout, protože zde nejsou s námi. Litujme všech okamžiků, kdy jsme nestáli na straně dobra, které živí naději, kdy jsme propadli malomyslnosti či jsme mysleli na sebe, a ne na druhé. Vzbuďme naději jako průvodkyni touto chvílí setkání s těmi, kteří nás předešli přes práh věčnosti.
Lukáš 15,1–10
Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim toto podobenství: „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena, a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: ‚Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.‘ Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.‘ Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Znamením naděje je kotva. Kotva, která se používá proto, aby se spustila ve chvíli, kdy má loď přestát něco nebezpečného – nějakou bouři nebo situaci, ve kterém je velmi pravděpodobné, že jinak by se ocitla na mělčině. Kotva se spustí, aby tu loď, i přes vlnobití a velký vítr, udržela na jednom místě. Aby dala lodi možnost, že bude moct znovu vyplout a řídit směr své plavby.
Jestliže dnes mluvíme o naději ve vztahu k našim zemřelým, je to právě naděje, že naše životy nekončí rozloučením u hrobů či v urnových hájích, ale že i přes bránu smrti směřují k setkání, které je plné života. My potřebujeme tuto naději, aby i naše loď života potom mohla plout dál. Protože v okamžiku, kdy bychom naději na toto setkání neměli, byla by naše láska k blízkým, která nás provázela, něčím, co by nám mnohdy nedovolilo plout dál. Stalo by se to, co se může stál lodi, která nemá kotvu, která zkrátka nemá pevné místo, na kterém by mohla zůstat stát v okamžiku, kdy se kolem valí vlny a vítr bouří. Taková loď se pak bez roztrhaných plachet může dostat na širé moře, ve kterém se ztratí. Když nemá naději na znovusetkání se svými blízkými, může se člověku, který ztratil někoho milovaného, stát, že už životem nekráčí, ale bludně se potuluje, protože ztratil možnost svůj život řídit a jít dál tak, aby jeho putování mělo směr.
A tak dnes budeme vzpomínat i na ty lidi, kteří – protože měli rádi někoho, koho ztratili – jsou ve svém životě ztraceni v širém moři dalších událostí a vztahů, které se jich ale nedotýkají a které oni neumějí řídit.
Může se také stát, že v okamžiku, kdy se ztratí kotva naděje, ocitne se loď na mělčině. Na místě, z něhož se nemůže hnout. Někteří lidé po ztrátě svých blízkých jako by zůstali stát na jednom místě, jako by nebyli schopni se pohnout ani o píď, protože jejich loď života uvízla. Protože neměli kotvu naděje. A jsou možná také lidé, kteří právě proto, že ztratili kotvu naděje, vidí svou loď roztříštěnou o nejbližší skalisko. Sami ztrácí možnost žít dál, ve vlastním životě jsou ohrožováni tím, že nemají vlastní kotvu a živly kolem jsou silnější.
Prosíme dnes o kotvu naděje ve vztahu k lidem, kteří jsou nám blízcí a kteří už přešli práh smrti. Věříme, že touto kotvou je víra ve shledání s naším Bohem, který člověka volá do života a také na něho čeká v okamžiku, kdy končí jeho pozemské putování. Bůh čeká na každého člověka, jak o tom mluví i úryvek z Evangelia podle sv. Lukáše. Věříme, že Bůh nechává celé davy lidí stát jen proto, aby čekal na jednoho konkrétního člověka, který se zatoulal nebo už přešel na místa, kam my za ním nemůžeme. Úryvek, který jsme četli, nám říká, že ta radost – která je autenticky božská a ke které jsme pozváni, abychom jí byli také nakaženi – je právě ta radost ze setkání s tím, kdo se vydal na cestu, která z pohledu davu vypadá už jako cesta ztráty, ze které není návratu. Ježíš nám říká, že takový je Bůh, ve kterého můžeme mít naději. Takový je Bůh, do jehož rukou můžeme vložit jména našich zemřelých, abychom se společně s bratry trapisty modlili za ně a za naději pro nás. Abychom se modlili za naději v setkání u Boha, který hledá každého jednotlivce, který se vydal z lidského pohledu na cestu ztráty, který překročil práh smrti. Kéž nám v životních plavbách tato kotva naděje nechybí.
