Přežít, nebo prožít?
Tak takový rok nikdo z nás jistě nečekal! Loni přesně touto dobou jsme prožívali obvyklý a zaběhnutý advent a chystali se obvyklým a zaběhnutým způsobem na obvyklé a zaběhnuté prožití Vánoc. A stačilo jen pár týdnů a z obvyklého a zaběhnutého nám toho moc nezbylo…
Z pomalu uplývajícího roku mi vyvstávají zvlášť dvě ikonické scény: liduprázdné Svatopetrské náměstí pokropené deštěm 27. března se starým mužem na vyvýšeném prostranství před bazilikou, s křížem za jeho zády a s mocnými slovy znějícími do úplného prázdna. Mluvil o jedné lodi, zranitelnosti, strachu a také o solidaritě, jednotě a obejmutí.
A pak 12. červen a letošní úplně jiná Noc kostelů. A zase prázdno. Tentokrát mezi lešením ve „vybydlené“ plzeňské katedrále. Jen tři židle a kamera před námi. S otcem biskupem Tomášem a Ivanou Čamkovou jsme mluvili o jedné lodi, zranitelnosti, strachu, ale také o solidaritě, jednotě a obejmutí…
Dvě scény a možná zároveň dvě slova, která na mě z celého končícího roku odevšad trčí. Dvě slova, která hluboce promlouvají o pravdě každého z nás a která tudíž mohou také pro každého z nás a pro církev být velkou výzvou i do roku nastávajícího.
Nejistota.
Během několika okamžiků nám popadalo takřka všechno, oč jsme se opírali. Ocitli jsme se bez obvyklých jistot, a tedy dezorientovaní a zranitelní. A naše reakce mohla být zjednodušeně vlastně jen dvojí: musíme to nějak přežít! Pár týdnů to vydržíme… možná pár měsíců… a pak se vrátíme do normálu. Vrátíme se do kostelů a život bude zase v pořádku. Anebo: Ne! Právě tohle je kairos, to je ten čas příhodný (2Kor 6,2), pojďme to prožít!
A těmto dvěma způsobům myšlení pak mnohdy odpovídaly i naše pokusy o interpretaci celé nevídané situace a také naše konkrétní jednání a konání. Všechno jistě v dobé víře a s nejlepšími úmysly.
Tak jsme se často urputně snažili rychle znovu stavět to, co nám pandemie zbořila. Streamování mší zahltilo sociální sítě… Objevilo se tolik aktivit zaměřených jen a jen na osobu kněze, ostatní Boží lid se často stal jen pasivním konzumentem. Přesto, že jsme v uplynulých desetiletích znovu objevili pojem rodinné domácí církve a tolik promýšleli roli kněze uprostřed Božího lidu. Jako by dočasně chybějící liturgie a svátosti ochromily náš život učedníků, jako bychom se bez chrámů a svátostí ztráceli… Protože možná neznáme jiný způsob, jak zůstávat v životadárném vztahu s Ježíšem. To by vypovídalo o naší duchovní bezradnosti a především o hrozivém stavu naší pastorace. Oblíbenou činností Ducha svatého je kromě budování i boření. On je silný vítr, oheň, zemětřesení… My jsme zase často experti na stavění toho, co on pro naše dobro srovnal se zemí.
Ale naštěstí se vynořila i díla těch, kteří kairos zahlédli. Při setkání pod katedrálním lešením a při pohledu na Františka mluvícího k „nikomu“ si člověk mohl lehce uvědomit, že i v této často bolestné a tíživé situaci se náš Bůh zase projevuje jako Bůh zázraků, jako Bůh života, jako Bůh zamilovaný do člověka, který je i dnes schopný smrt proměňovat v život. V naší místní církvi máme k tomuto kontemplativnímu pohledu na skutečnost, který vidí věci v celistvosti a prorocky tuší, že to, co je mnohem důležitější než věci samotné, je smysl, který se za nimi skrývá… právě k tomuto pohledu máme u nás mnohem blíž než kdekoliv jinde. Vždyť nám už tady té okrasné šlehačky opadaly tuny. My už se roky dotýkáme podstaty. Nejsme (falešně) chránění církví spoléhající se na svou moc a už vůbec nejsme ve vážnosti ostatních. Ani když se oblékneme do našich hábitů a rouch… Jsme zranitelní, a to je moc dobře. Protože jen tehdy jsme otevřeni k setkání s živým Bohem. Jen tehdy, když nemáme jistoty, když nedržíme všechno pevně ve svých rukou, může Hospodin konat i skrze nás. A tak se v mnoha domácnostech znovu objevovala moc Božího slova, společné modlitby, vzájemného žehnání, odpouštění tváří v tvář druhému… Hlásání Božího slova tak opět mohlo dojít své plnosti nejen ve slavení svátostí, ale často i ve službě bližním. Naše domovy a rodiny, naše nemocnice, sociální ústavy, domy pro seniory… jsou dnes našimi kostely. Chrámy nejsou zavřené! Liturgickým prostorem je zase – jako u prvních generací křesťanů – místo, kde právě jsme. Slavení eucharistie pokračuje v životě. Eucharistická existence… tak tomu říká teologie. Najednou jsme se stali křesťany i v životě. Náš Bůh je opravdu Bohem zázraků.
A pak druhé slovo: spolu.
„Sestra“ pandemie nás uvedla do pravdy o sobě samých i tím, že nám zase připomněla, že jsme strukturálně závislí jedni na druhých. Jsme prostě, ať se nám to líbí, nebo ne, na jedné lodi. To jediné, oč ve skutečnosti jde, jsou vztahy. Ostatní je šlehačka. Najednou jako by se nám proměnil zrak. Ještě před několika měsíci mnozí pravověrní katolíci považovali synodu o Amazonii za heretickou. A z ničeho nic jsme se přes noc ocitli alespoň na několik týdnů v podobné situaci, ve které naše sestry a bratři v Amazonii a v jiných částech světa žijí roky: bez kněží, bez svátostného servisu, bez chrámů… Možná některým i svitlo. Solidarita! Církev je jistě nejglobalizovanější institucí dneška. Vždycky byla. A právě teď se může ukázat tato naše síla. Do toho všeho přichází papež se svou novou encyklikou o bratrství a sociálním přátelství! Fratelli tutti! Žijeme v krásné době. Navzdory všemu. Tento úžasný papežův text se nám bude číst buď moc dobře, nebo moc špatně… Bude záležet i na tom, jak jsme se postavili a jak se stále ještě stavíme k současné podivné době. Jestli ji prožíváme, nebo přežíváme.
Myslím si, že jsme jiní. Že nás tento rok proměnil. A to je dobře. Do nového roku chci vám všem i sobě jednu věc popřát a jednu nepopřát. Nikomu z nás nepřeji návrat do normálu. Byla by to prohra nás všech. Přeji nám ale, abychom pod stromečkem našli jeden výtisk českého vydání Fratelli tutti a abychom ho četli s jiným, proměněným a otevřeným srdcem, poznamenaným letošní bolestí.
P. Vlastimil Kadlec, OMI
