Tříkrálová sbírka, jejíž první ročník proběhl v roce 2000 v olomoucké arcidiecézi, je největší charitativní sbírkou v České republice. Pořadatelem a organizátorem sbírky je Charita Česká republika, do Tříkrálového koledování se každoročně zapojují tisíce dobrovolníků. Tříkrálová sbírka proběhne také na začátku roku 2021, a to od 1. do 24. ledna, podoba koledování bude ovlivněna aktuální epidemiologickou situací. Tři králové dodrží všechna hygienická opatření a přijdou, možná s rouškami, možná on-line. Na oficiálním webu www.trikralovasbirka.cz bude možné přispět také do virtuální kasičky. Jako každý rok poputuje výtěžek sbírky na pomoc lidem v nouzi a na podporu charitních sociálních služeb a projektů.
Tříkrálová sbírka samozřejmě proběhne také v plzeňské diecézi. V jedné z plzeňských skupinek koledují i sourozenci Maškovi, jedenáctiletý Michael a patnáctiletá Sabina. „Když někteří malí králové ze skupinky náhle vypadnou (protože třeba omarodí), naše děti jsou taková jistota,“ říká maminka sourozenců, kteří se do koledování na pomoc potřebným zapojují už několik let.
Zeptali jsme se dvou malých králů, Sabiny a Michaela, jak na své dosavadní koledování vzpomínají.
Co vás přivedlo do skupinky koledníků?
Sabina: „S koledováním jsem začala, když jsem se ve františkánské farnosti seznámila s tetou Janou [dospělá vedoucí skupinky], která mě učila náboženství. Když teta Jana zjistila, že mám bratra, chtěla, aby také chodil s námi. Už za rok nebo za dva jsme tedy koledovali oba.“
Michael: „Jedna paní v kostele mi nabídla, jestli bych nechtěl zpívat ve sborečku. Když jsem byl větší, zeptala se mě pak i na to, jestli nechci začít koledovat při Tříkrálové sbírce. Už jsem se zapojil asi pětkrát, poprvé v mých šesti letech.“
Jak velká je vaše skupinka a jak je vybavena?
Michael: „Naše skupinka není velká. Jsme celkem čtyři děti (koleduje s námi ještě jedna naše kamarádka), na starost nás má dospělá teta Jana, která s námi většinou taky zpívá.“
Sabina: „Každý rok jsme nosili zlatou hvězdu, vyrobenou z alobalu a napíchnutou na klacku. Nosili jsme tu hvězdu nad sebou, když jsme zpívali. Měli jsem také kostýmy – tříkrálové koruny a většinou i pláště.“
Máte při koledování trému?
Michael: „Poprvé jsem se bál. Musel jsem zpívat před úplně neznámými lidmi, které jsem nikdy předtím neviděl. Bylo to zvláštní.“
Sabina: „Já už jsem podobných akcí zažila víc, třeba zpívání ve sboru, takže co se týká nervozity, jsem už docela imunní. Ale když jsme se jednou po koledování vraceli tramvají společně domů a zpívali jsme i v té tramvaji, to už jsem měla velkou trému. Zpívat před dvěma třemi lidmi, to ještě jde. Zpívat před skoro plnou tramvají je mnohem horší.“
Michael: „Vzpomínám si, že jsme jednou jeli tramvají domů, ale už si nepamatuju, že jsme zpívali.“
Na co nejraději vzpomínáte?
Michael: „Nejradši vzpomínám na to, jak nás při loňské koledě jedna paní pozvala k sobě domů a nabídla nám cukroví a čaj.“
Sabina: „Asi nejsilnější zážitek mám z loňského roku. Navštívili jsme domov seniorů, kde jsme zpívali všem seniorům najednou. Měla jsem z toho takový zvláštní pocit, přišlo mi smutné, že ti staří lidé byli v tom domově o Vánocích sami. Bylo to takové… pěkné-smutné.“
Michael: „Mě koledování baví hlavně kvůli pocitu, že ti lidé, ke kterým přijdeme, jsou pak většinou šťastnější. Za staršími lidmi nechodí vždycky jejich vnoučata (nebo jen málo). Když pak za nimi přijdeme my a zazpíváme jim, vidí aspoň nás-děti.“
Pamatujete si dárce a místa, na kterých koledujete, nebo jsou každý rok nová?
Michael: „Každý rok jsme koledovali většinou na stejných místech, jen občas jsme to vzali jinou uličkou. Lidé, u kterých koledujeme, nám o sobě moc nevypráví. Nebo si to moc nepamatuju.“
Sabina: „Chodili jsme každý rok většinou na stejná místa, teta Jana pak znala hodně lidí, u kterých jsme koledovali, osobně. Už jsme věděli, že s námi počítají. Když jsem koledovala poprvé, přišli jsme k jedné paní, která nás zvala na polévku. Říkala, že už musíme být promrzlí. My jsme ale tenkrát to pozvání odmítli, museli jsme jít dál. Následující rok ta stejná paní vzpomínala, jak nám tu polévku nabízela, a znovu nás zvala, že prý ji má zase uvařenou. Lidi si nás většinou pamatují. Kdybych je potkala, asi bych si některé z nich také vybavila. Když jdu těmi ulicemi, kde obvykle koledujeme, některé vzpomínky se mi samozřejmě vybavují. Občas si vzpomenu, že nám loni někde neotevřeli, tak si říkám, jestli to máme zkusit znovu?"
Vědí lidé, proč k nim přicházíte? Jsou k vám vstřícní?
Sabina: „Myslím, že Tříkrálovou sbírku už znají skoro všichni. Když někoho potkáme venku na ulici, zpíváme mu, i když je třeba na protějším chodníku. Loni jsme potkali mladou rodinu, s malým dítětem v kočárku. Divili se. Pak nám ale řekli, kde bydlí, a chtěli, abychom si jejich adresu zařadili do svých obchůzek. Když jsme k nim následující rok přišli, už věděli, že přijdeme, byli připraveni. To bylo milé.“
Michael: „Když nám lidé dovolí přijít k nim domů, můžeme si třeba chvilku sednout a ochutnat cukroví.“
Sabina: „Loni jsme od některých lidí dostávali sladkosti, tak jsme si je pak na konci koledy rozdělili. Dostávali jsme i ovoce na cestu, nabízeli nám čaj. My jsem ale většinou pili ten svůj, který jsme měli s sebou.“
Michael: „Když koledujeme, lidé většinou ví, proč přicházíme, a moc se neptají. Skoro každý rok nás ale také několik lidí odmítne. Nepřejí si přispět, a tak se různě vymlouvají nebo řeknou, ať jdeme pryč.“
Sabina: „Někdy se stane, že lidé svítí, ale jakmile zazvoníme, někdo se mihne za oknem a najednou je tma. Kdyby řekli, že nechtějí přispět, pochopíme to. Ale když lidé dělají, jako že nejsou doma, je to nepříjemné. Občas samozřejmě potkáme venku někoho, kdo třeba šel jen na procházku, takže u sebe nemá peníze. Setkali jsem se i s lidmi, kteří z kapsy vyštrachali jen pětikorunu, ale bylo vidět, jak moc nám chtějí přispět.“
Jak dlouho koledujete?
Michael: „Většinou koledujeme jeden den, minimálně tři, spíš čtyři hodiny.“
Sabina: „Většinou jsme začínali koledovat dřív, abychom taky mohli dřív skončit. Jednou jsme šli koledovat dokonce hned po škole. Ve tmě je to pak horší, když se ještě musíme vracet domů.“
Jak přemáháte únavu a zimu?
Sabina: „Protože jsem starší, nemůžu už si stěžovat, že je mi zima. Je třeba pořádně se obléct, k zahřátí nám pomáhá čaj. Ne že by mi nebyla zima. Ale nikdy to nebyla tak velká, ukrutná zima, že by se nedala překonat. Únavu jsem nikdy nezažila. Loni jsme zrovna chytli déšť, smrákalo se, foukal vítr. To se nám pak vůbec nechtělo pokračovat. Asi jsme tenkrát koledovali kratší dobu než obvykle, ale aspoň něco.“
Jak se vy koledníci po cestě zabavíte? Máte na zábavu vůbec čas?
Sabina: „Když napadl aspoň slabý poprašek sněhu, brali jsme ho ze zábradlí a házeli s ostatními koledníky po sobě. Měla jsem ve skupince dobrou kamarádku, tak jsme si cestou také povídaly. Když jsme přišli k domu, naše největší zábava byl takový závod – kdo první udá kalendář nebo cukřík. Měli jsme vždycky všechno připraveno po kapsách a předbíhali jsme se, kdo to bude předávat. Ještě zábavnější bylo dohadovat se, kdo bude psát křídou nad dveře. Když jsme zazvonili, ještě jsme se dohadovali, ale když už lidé otevřeli, zase jsme museli ztichnout a být vzorní. Loni jsem psala křídou já, ale na vysoká futra psala druhá kolednice, protože je větší.“
„Míša křídou nepsal, musel by mít židličku,“ směje se maminka.
Sabina: „Jedna paní si ty nápisy nad dveřmi nechávala asi čtyři roky, každý rok jsme připisovali nový. Na jiných místech jsme jen smazali poslední číslo letopočtu a napsali nové.“
Michael: „K+M+B a rok píšeme lidem na dveře, aby jim Pán Bůh požehnal.“
Chodí tři králové také k vám?
Michael: „K nám domů králové nechodí. Ale bereme si z kostela posvěcenou křídu a napíšeme si ta písmena a letopočet na dveře sami.“
Připravila Jana Lazarová
