Jsem sestra dominikánka. Do této řeholní rodiny jsem vstoupila mimo jiné díky tomu, že u nás dominikánky působily. Měla jsem možnost srovnání například s premonstrátkami, u nichž jsem se byla podívat. Věděla jsem i o existenci jiných řádů, ale právě dominikánky mě zaujaly nejvíc zřejmě proto, že jsem je znala nejosobněji. Když se seznámíte s určitým řádem, většinou se vám pak některá jeho sestra věnuje; pro mě tedy byl důležitý vztah k této sestře, díky níž jsem postupně poznávala celé společenství.
Řád dominikánů-kazatelů má několik větví: větev mužskou, klauzurovanou větev ženskou (mnišky, tzn. ty, které se modlí ve skrytosti) a také činnou větev ženskou, tzv. kongregaci, která působí především ve školství a ve výchově mládeže. Třetí řád sdružuje laiky svobodné i žijící v manželství, kteří chtějí žít dominikánskou spiritualitu tam, kde jsou. Dominikánská spiritualita je nesena potřebou a láskou ke studiu, které má být celoživotní záležitostí: studium živí naši modlitbu a naopak, touha poznávat Boha nás vede ke studiu. Jsme v tomto směru rozumově založení, učíme se zdravě kriticky zpracovat, co slyšíme, a hledáme, kde je Pravda. Aby však nezůstalo jen při rozumu (což vám poctivá vnitřní modlitba nedovolí), jsou pro nás důležitými prvky společný život a liturgická modlitba. Pravdu totiž hledáme společně: diskusemi, vášnivými střety, obhajobami, slavením, radostí… Všechno do sebe hezky zapadá, necháte-li se tím cele formovat.
Dalším velkým darem, který jsme dostali do vínku, je kázání formou slova a služby. Kázáním se může stát prakticky cokoli: slovo, modlitba, umění, práce, utrpení… Snažíme se mu dávat v konkrétním prostředí specifickou formu a zároveň zůstávat sami sebou. Např. každý rok společně bratři, sestry a laici konají lidové misie, při nichž se dominikánská rodina prezentuje jako celek. Během roku probíhají setkání s mládeží – mj. bratři nabízejí mladým mužům možnost prožít týden v klášteře (tzv. OPravdový klášter), něco podobného pořádají pro děvčata i mnišky. U nás probíhá tzv. Abram – to jsou čtyři setkání do roka pro děvčata, která mají zájem nás více poznat a rozlišit, kam je Pán volá a kde je jejich cesta. Dominikánská mládež, která je nedílnou součástí naší rodiny, pořádá jednou do roka sraz ze všech koutů ČR spojený s putováním.
Veškerá naše činnost je odpovědí na milost, kterou jsme od Pána obdrželi bez jakýchkoli zásluh a úsilí. Jako první ji coby dar (charisma) obdržel sv. Dominik, a tak jsme ji zdědili i my. To je důvod k radosti. Bůh miluje vždy jako první, není to obráceně. Je třeba věřit, že to tak je, abychom uměli naslouchat a odpovídat. Sv. Dominik kázal o prvenství milosti a o přijetí milosrdným a milujícím Bohem lidem, kteří patřili k extrémním hnutím chudých. (Tato hnutí učila, že spása je jen duch, tělo a svět nic neznamená, je třeba je nenávidět a potírat, aby se dosáhlo spásy.) Lidé se neženili, nevdávali, nepracovali, celé rodiny umíraly hladem… Ustavičný boj mezi duší a tělem. Zdravý, skromný vztah k tělu a ke světu, kde má své místo sebezápor a pokání, je zdrojem radosti ze života, kterým chválíme Boha. Tato radost nás „pudí“ kázat a dovoluje nám dát si bez skrupulí dobrou kávu či dobré jídlo. Každý večer z vděčnosti vzýváme sv. Dominika jako Kazatele milosti.
Naše společenství kongregačních sester vzniklo v 19. století. Bratři dominikáni tehdy hodně stáli o to, aby v německém prostředí, které v Rakousko-Uhersku převládalo, existovaly české školy pro děti z chudších poměrů (pro české děti). Začínalo se v Olomouci-Řepčíně, kde jsme postupně postavily celý areál škol (od škol mateřských až po učitelský ústav). Sestry také pořádaly rodinné kurzy (péče o domácnost včetně účetnictví), učily vaření, šití, hře na klavír či na housle atd. To vše nám ale v 50. letech vzali; pokud jsme pak vůbec mohly působit mezi lidmi, tak v ústavech pro postižené děti, později v domovech důchodců. Do Olomouce jsme se už nevrátily, k činnosti ve školství ano.
Po sametové revoluci jsme založily Církevní střední školu pedagogickou a sociální v Bojkovicích u Uherského Brodu, Katolický domov studujících v Praze (domov mládeže pro středoškolačky), v Brně ubytování pro vysokoškolačky. Působíme ale i na dalších školách: na CMTF v Olomouci, v Jablonném v Podještědí, ve Střelicích u Brna a zde v Plzni.
Když jsme zůstávaly ve velkých komunitách, přišlo nám, že bychom mohly dopadnout jako zrno na jedné hromadě: buď se „rozptýlíme“, nebo „shnijeme“ (srov. Jan 12,24). Následovaly jsme sv. Dominika, který posílal bratry po dvou, a vyšly jsme tvořit víc menších komunit. Ptaly jsme se v různých diecézích, zda by o nás měli zájem, a právě v Plzni tehdy úřadující biskup František Radkovský zájem projevil. Působíme zde již více než 10 let.
Z těch sester, které přišly do Plzně jako první, působila ve školství sestra Vojtěcha, která byla později převelena, aby vedla naši školu v Bojkovicích. Sestra Anežka pracovala v Charitě a svou pohotovostí a všímavostí si zde získala velkou oblibu. Krátce zde na DCM také působila sestra Krista. V současné době jsme v Plzni na Jablonského ulici dvě. Sestra Rafaela pracuje v MŠ kardinála Berana.
Zčásti zajišťuji chod kanceláře. Za otcem Bogdanem OSPPE přichází mnoho lidí s různými požadavky, pomáhám mu v tom, co je třeba. Práce ve farnosti je pestrá a živá a je to milá změna více než po dvaceti letech práce vychovatelky v domově mládeže, kde to bylo živé, ale jiným způsobem. Největší rozdíl vidím v tom, že pracuji mimo dům, kde bydlíme. V Plzni jsem víc v kontaktu s lidmi z farnosti, ze sousedství, z města… Znám tedy lépe lidi okolo sebe a lidé znají lépe nás. To je moc důležité.
Odpočinek se snažím prožívat aktivně turistikou, jízdou na kole nebo prací na zahrádce. Ráda také zpívám a kreslím, na tyto aktivity mi už ale bohužel nezbývá mnoho času.
Připravila Jana Lazarová
