Tomáš Holub: Má klukovská mariánská vzpomínka

Publikováno
3. 5. 2021
Autorský komentář plzeňského biskupa Tomáše Holuba pro Vatikánský rozhlas.

Vstupujeme do měsíce května, který je v mých dětských vzpomínkách neoddělitelně spojen s každodenními májovými pobožnostmi, tak jak jsem je prožíval u nás doma v Podkrkonoší, v malém podhorském městě jménem Červený Kostelec. Jako kluk jsem při nich u mariánského oltáře každý rok recitovával mariánské básničky. Nicméně má májová vzpomínka je nejen romanticky zbožná ale také přirozeně klukovská, protože jako ministranti jsme pravidelně po každé májové – pobožnosti u nás v květnu byly skutečně každý den – chodili hrát na místní plácek fotbal. A tak si asi velmi dobře dokážete představit, že jedním z hlavních pocitů, které mám dodnes s těmito pobožnostmi spojeny, je pocit netrpělivosti. Intenzivně jsem si přál, aby zbožno bylo co nejkratší a my už konečně mohli vyrazit na fotbalový mač. A právě propletenost klukovství s duchovním zážitkem vytváří pro mne krásu i hloubku těchto vzpomínek.

V kontextu mé současné služby v plzeňské diecézi je ale téměř již 50 let stará vzpomínka opravdu realitou z jiného světa. Uvědomuji si, jak zásadně byla tehdejší forma úcty k Matce Boží kulturně a dobově podmíněná a jak ji proto není možné přesadit sem do dnešních západočeských reálií. Jak těch pár desítek let časového odstupu odsuzuje k nevyhnutelnému ztroskotání všechny, kteří se z různých důvodů snaží naroubovat podobnou formu zbožnosti na současnou pastorační realitu v naší diecézi.

Tím ale nechci říci, že mariánské pobožnosti, tak jak jsem je ve svém dětství zažil ve východních Čechách, by byly ve své podstatě špatné. Naopak, umím si živě představit, že i se svými dnešními zkušenostmi a názory bych s radostí takovýto projev mariánské úcty podpořil, kdyby se do dnešní Plzně hodil a byl přirozeným výrazem zbožnosti těch, kteří se zde dnes ke katolické víře hlásí. Tak to ale zkrátka není.

Nepatřičnost tradičních způsobů mariánské úcty je pobídkou k přemýšlení, na čem by dnes měla stát a z čeho vycházet zbožnost tam, kde se již nemůžeme opřít o osvědčené a oblíbené způsoby, jež přirozeně propojovaly lidovou kulturu s hlubokou pravdou o Matce Církve.

Osobně mám pocit, že hledat odpovídající způsob mariánské úcty v postkřesťanském prostoru dneška, který je zatížen předsudky nejrůznějšího druhu, je opravdu nesnadné. Podobá se snaze proplout podobně jako Odysseus mezi Skyllou a Charybdou, kde lákavé volání různých Sirén může lehce vést ke ztroskotání, jež by mohlo ohrozit celý náš duchovní život.

O to více je ale takovéto hledání důležité a potřebné. Je třeba ho však konat s ochotou nezakrývat si oči před skutečností dnešního světa i když to pro nás katolické křesťany nemusí být vůbec příjemné.

Začněme tedy nejprve pojmenováním lákavých a nebezpečných Sirén.

Jednou stále přítomnou Sirénou s vábivým a podmanivým hlasem je ta, která bez ohledu na vnější okolnosti sveřepě i dnes prosazuje zaběhnutý přístup z minulosti a to na základě hluboké citové stopy vlastních vzpomínek a s argumentem „Vždyť to tak hezky fungovalo. Tak proč to opouštět?“ Tato Siréna je ale příčinou, že mnoho dobrých úmyslů opravdu troskotá na nebezpečných útesech kýče či pouze sladkobolného folklóru, který již není schopen poctivě hledajícímu člověku dneška zprostředkovat to podstatné: osobní vztah k ženě víry a naděje, kterou nám Ježíš Kristus v dramatickém okamžiku své vykupitelské smrti svěřil jako naši Matku.

Druhá nebezpečná Siréna volá úplně z jiné strany. Vychází z různých nepovedených a věroučně mylných způsobů mariánské úcty v minulosti a bohužel i přítomnosti. Na základě těchto negativních zkušeností pak popírá smysluplnost mariánské zbožnosti pro křesťana dneška. Tahle Siréna až tak nevede loď naši osobní víry na skaliska, kde by hrozilo nebezpečí úplného ztroskotání. Spíše láká do míst, kde není možné využít pro plutí příhodné a silné větry poctivé mariánské úcty, která loď víry pohání na její životní cestě. Láká do míst, kde se nepřítomnost živého osobního vztahu k Marii může stát příčinou pro duchovní únavu a malátnost.

Další Sirénou, která může být pro naše duchovní směřování zavádějící, je Siréna, jež vykreslí Marii tak impozantně, že se v jejím stínu ztrácí sám Ježíš a Marii je přisouzena pozice, která ji nepřísluší. Při vábení této Sirény jako by byla loď víry hnána prudkým větrem strhující Mariiny velikosti nicméně plavba má charakter bludného kruhu. A v žádném případě není cestou ke skutečné spáse, za kterou vděčíme našemu Pánu a jedinému Zachránci Ježíši Kristu.

Jestliže jsme pojmenovali alespoň některá nebezpečí, která na nás při hledání autentické mariánské úcty dneška číhají, je třeba vrátit se k otázce, jak navzdory nesnázím plout v současné době s přispěním té, která je nazývána Pomocnicí křesťanů? Víme, že v řeckém eposu Odysseus rozhodl o přivázání sebe i svých druhů ke stěžňům, což zabránilo tomu, aby ve chvilkové zaslepenosti a v citové pomatenosti podlehli svádění a vykonali chybná rozhodnutí. Jsem přesvědčen, že i tato část obrazu z řecké mytologie může být inspirující při hledání mariánské zbožnosti, která odpovídá výzvám dnešní doby.

Co jiného by pro nás mohlo být stěžněm, ke kterému se dobrovolně připoutáme, jestliže ne kříž Ježíše Krista? V bytostném spojení s tímto nástrojem spásy bude mít naše plavba správný směr. A poplujeme společně s Marií, která jako Matka neutuchající naděje stojí v bezprostřední blízkosti tohoto hlavního stěžně naší na lodi víry – v blízkosti kříže. Vždyť to nejdůležitější, co se odehrává pro Marii i pro každého z nás, je vázáno právě na Ježíšovu smrt na kříži a na jeho zmrtvýchvstání. V těsném sepětí s křížem je pak možno rozvinout plachtu Mariiny životní zkušenosti s Ježíšem a tak na naší plavbě zintenzivnit své směřování k cíli. Přivlastnit si Mariinu zkušenost z Ježíšova dětství, jak nám ji podávají evangelisté Lukáš i Matouš a nechat se obohatit i jejím pohledem na dospělého Ježíše hlásajícího radostnou zvěst v Judsku a Galileji, jak to čteme i u Marka a u Jana.

Ve spojení s Ježíšem nás pak může posilnit a správně orientovat i jediná věta, kterou máme z Mariiných úst zaznamenánu z doby, kdy Ježíš začal veřejně hlásat blízkost Božího království. Věta, která zazněla na svatbě v Káni galilejské, v situaci, ve které jeho učedníci v něho uvěřili.

Věta, která zní: Udělejte všechno, co vám řekne.

Tomáš Holub

Publikováno 2. května 2021 na webu www.vaticannews.va
(Zde je k dizpozici také audio verze.)

Máte nějaké dotazy? Kontaktujte nás
Sdílet:

 Diecézní zpravodaj

aktuální číslo
Obrázek zpravodaje
Každý měsíc vydáváme zpravodaj s důležitým děním v diecézi. Prohlédněte si ho online.
Archiv

Registrace newsletteru

Každý týden dostanete čerstvé zprávy z naší diecéze.

Chci pomoci

Pomáhejte s námi! Přispějte na charitní a sociální činnost, podporu vzdělávání dětí či opravu kulturních památek.
číslo účtu
283469799/0300
Podporují nás