Mariina radost
Zrovna dnes [31. května 2021] slavíme svátek Navštívení Panny Marie, připomínáme si tedy radostnou událost. Je to radostná událost zasazená v realitě, a právě o to jde. Protože v běhu dnů se nesetkáváme jen se vznešenými událostmi, ale dotýkají se nás i různá omezení, problémy, naše slabosti atd. Tedy záležitosti, které vyžadují řešení.
Událost navštívení Panny Marie obsahovala obojí: velkou radost z obdarování a zároveň něco nového, co pro Marii nebylo jednoduché. Dozvěděla se, že bude matkou, že už je matkou. Jak to má říct Josefovi? Z evangelia víme, že také pro Josefa to bylo těžké, nevěděl, jak si s nastalou situací poradit. Maria o té velké události zpívá v Alžbětině domě: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli…“ (Lk 1,46–47) Nová situace nebránila Marii v radosti. Tento příběh nám ukazuje, že člověk potřebuje být zakotven v Bohu a vnímat Boží realitu.
Ve Starém i Novém zákoně jsme mnohokrát vybízeni k radosti. Např. v knize Nehemjáš: „Radost z Hospodina bude vaší záštitou.“ (Neh 8,10) Ježíš nás učí, abychom poznali, kdo je Hospodin: Bůh je Otec, Zachránce, Spasitel, Emanuel. Je člověku blízký, a právě proto má člověk důvod k radosti. Nemusíme hned vidět řešení těžké situace, občas nevíme, jak se k čemu postavit… Ale právě proto, že Hospodin je větší než cokoli, co člověka omezuje, co ho tlačí a působí utrpení, pak – když o této Boží velikosti ví – se člověk dokáže radovat tak, jak se radovala Panna Maria. Maria (a nejen ona) je v tomto smyslu naším úžasným vzorem.
Radost pro všechny
Při narození Pána Ježíše anděl přichází k pastýřům a říká: „(…) zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (Lk 2,10) Radost, na které bude mít podíl celý Izrael. Je úžasné, že narození dítěte působí radost úplně cizím lidem. A anděl jim nezvěstuje radost jen tak nějakou, ale velikou; radost pro všechen lid. Tento úryvek by měli mít na paměti všichni: ti, kterým schází radost; lidé, kteří jsou smutní, zneklidnění… I jim všem je tato veliká radost zvěstována.
Připomeňme také, že slovo evangelium (z řeckého euangelion) znamená radostná zvěst. Ježíš zvěstoval evangelium a uzdravoval každou nemoc. My jsme tuto zprávu přijali, a je tedy na nás, abychom ji předávali dál, jak nám Ježíš říká: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Mt 28,19) Nedávno se mě kdosi ptal, jak to máme dělat. Myslím, že v tomto případě neexistuje žádný přesný recept jako na vaření, každá situace je totiž jiná. Je třeba nesvědčit pouze slovy, ale zejména svým životem. Teorie a přednášky nepomohou, jde o život.
O radosti je třeba svědčit celým životem
Vybavuji si příhodu jednoho kněze. Cestou na svou přednášku zahlédl starší paní, která stopovala. Kněz se chtěl soustředit na přednášku, která ho čekala, a tak nezastavil. Ve zpětném zrcátku ale viděl, že ani nikdo jiný té stopařce nezastavuje, a tak se pro ni vrátil. Když pak ona paní nastupovala do auta, zdálo se, že nastupuje velmi ztěžka, také utrousila poznámku o své nešikovnosti. Pořád ale zůstávala radostná. Kněz sledoval její klid a radost a konstatoval: „Vy jste musela mít hezký život.“ Ta paní náhle zvážněla a odpověděla, že její život opravdu nebyl jednoduchý. Manžel zahynul ve válce, takže se musela sama starat o děti a hospodářství. Přes to všechno si ale uchovala radost. Radostnou zvěst nestačí předávat slovy, je třeba svědčit celým životem, třeba tak, jako to dělala tato paní.
I Písmo připomíná takové příběhy. Vzpomeňme třeba na Davida, tancujícího a poskakujícího před Hospodinovou schránou. Pro jeho manželku to bylo zvláštní, protože očekávala, že král se bude chovat důstojněji. (2 Sam 6,16) David ale byl před Hospodinem svobodný a pro nás může být povzbuzujícím příkladem, že nebyl sešněrovaný vlastním postavením. David chtěl být před Hospodinem sám sebou a nebral v potaz, že se to ke králi nehodí. Proč by se to nehodilo? Každý máme v Božích očích stejné postavení, ať jde o krále, dělníky, nebo kohokoli jiného.
Nedávno mě oslovilo povídání jednoho polského biskupa, povídání o evangelizaci. Nevím, jestli přímo on nebo někdo jiný položil papeži Františkovi otázku, co ho inspirovalo k napsání exhortace Evangelii gaudium. Papež odpověděl, že šlo o 80. odstavec exhortace od Pavla VI. Evangelii Nuntiandi. Co se tam píše? Že jednou z překážek zvěstování evangelia je absence radosti. Hlasatel má povinnost vyzařovat radost. Jakkoli člověk někdy jen těžko nachází slova, je třeba, aby na něm byla vidět radost.
Radost od Boha
Vzpomínám na svou zkušenost z dětství. Pocházím z vesnice, kde jsme se nesetkávali s mnoha řeholnicemi; ale pokud ano, byly to velmi radostné ženy. Nevídal jsem na nich umělý, nacvičený úsměv, nýbrž úsměv, který z nich přirozeně vyzařoval. Radost nepochází z nás, ale z Boha: máme jistotu, že jsme zachráněni Ježíšem Kristem, jsme Bohem milováni, máme naději, která se opírá o Boží moc. Bůh se o nás stará. To je ten důvod k radosti.
Je přínosné, abychom si uvědomovali Boží vztah k nám. Třeba v knize proroka Sofonjáše čteme: „Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.“ (Sof 3,17) Můžeme vnímat všechna svá omezení, slabosti, průšvihy a hříchy… Až bychom mohli propadnout beznaději. K tomu ale není důvod, když si uvědomíme, jaký je Hospodin. Hospodin nám dává pravou radost, vysvobozuje z našich zármutků a problémů. Pohled na Hospodina není naivní útěk, On nás uvádí do celé reality.
Sdílení radosti a jeho důsledky
Mnoha způsoby bylo rozebíráno podobenství o milosrdném otci. (Lk 15,11–32) Ale nevybavuji si, že by to podobenství někdo interpretoval ve vztahu k radosti. Nejčastěji se v souvislosti s tímto textem řeší změna, obrácení nebo (Boží) milosrdenství. To je ale jistě spojeno také s radostí. Představme si otce, který se setkává se svým synem – jak ho uviděl, utíkal mu vstříc, objal ho a políbil. Otec se dokázal radovat a neztrácel naději, že se jeho syn vrátí. Otcova radost se v tomto evangelijním příběhu naplnila a je patrné, že se rozšířila také do okolí. Otec se dokáže radovat z návratu mladšího syna a z jeho proměny, do radosti chce ovšem uvést i syna staršího. Otec chce, aby radost byla společná a dokonalá, aby z ní nikdo nebyl vynechán. Umí radost prožívat a také ji rozšiřovat.
Ježíš také říká, že větší radost v nebi je z jednoho hříšníka, který se obrátí, než z devadesáti devíti spravedlivých. (Lk 15,7) Rozumím tomu tak, že v nebi je všechno dokonalé a i radost se může stupňovat, být ještě větší. Také to nám pomáhá radost v sobě pěstovat a živit. Radost potřebuje rozvíjet.
Ještě jeden příběh je pro mě povzbudivý a posilující: vyprávění o apoštolu Pavlovi a Silasovi v městě Filipi, kteří se dostali do vězení. (Sk 16,23 a následující) Absolvovali týrání a bičování, skončili v nejhlubší kobce, s nohama v kládě. Naříkali? Bědovali? Ne! Oni o půlnoci zpěvem oslavovali Boha. Bylo to asi opravdu mimořádné; nikdo si nestěžoval, že chce spát, všichni vězni naslouchali. Pavel a Silas dokázali prožívat radost i v takové situaci. Co ta radost a chvála způsobila? Všechny dveře se otevřely, všem spadla pouta. Nejen Pavlovi a Silasovi, ale všem. Toto je obraz sdílení radosti.
Příběh ale pokračuje dál. Když žalářník viděl všechny dveře otevřené, jistě nečekal, že ve vězení někdo zůstal. Sáhl tedy po meči a chtěl se zabít. Pavel mu ale říká: „Nedělej to, jsme tady všichni.“ Žalářník nemohl pochopit, jak je možné, že tam všichni vězni zůstali. Byl tímto zážitkem velmi zasažen, a tak se Pavla zeptal, co má dělat pro svou záchranu. Žalářník si totiž náhle uvědomil, že v jeho životě něco není v pořádku. Pavel je stručný: „Uvěř v Pána Ježíše a budeš zachráněn ty a všichni, kteří jsou v tvém domě.“
Ptáte se, čím byl žalářník ohrožen? To ohrožení je neviditelné. Neznalost Krista, hřích, život vzdálený od Boha. Žalářník zažil proměnu. Vzal vězně do svého domu, očistil a obvázal jim rány, nakrmil je. Vyslechl radostnou zvěst a nechal se pokřtít. Až takové mohou být důsledky radosti.
Radost může přijít i nečekaně, třeba jako při setkání Alžběty s Pannou Marií. Když Maria pozdravila Alžbětu, Duch svatý ji naplnil a dítě se pohnulo. (Lk 1,41) Šlo o obyčejný pozdrav, ale stalo se něco neobyčejného. Blízkost Ježíše působila, radost se rozšířila. Alžběta si také uvědomila, že Maria je matkou Pána.
Radost, jíž se nelze ubránit
Vzpomínám na úryvek z knížky I darebák má duši od Marie-Angel Carré. Šlo o příběh chlapce, který se narodil rodičům bez domova (pro dítě to musí být strašné!). Ten chlapec byl ale uveden do křesťanství. V jednom dopise napsal:
„Dneska odpoledne při písemce z dějepisu jsem se asi po 20 minutách šíleně rozesmál, ale nebyl to normální bláznivej smích, protože jsem se smál, i když jsem se ani smát nechtěl, a navíc jsem u toho i brečel, až mě z toho bolelo břicho i u srdce. Na to konto mě profesor vyhodil za dveře až do konce vyučování, což mi ale nezabránilo, abych dál brečel smíchy na chodbě. …“
Radost se může projevit různě – ať už jde o rozjasněnou tvář, nebo o smích, který se nedá zastavit. Vybavuji si dvě takové situace na jedné duchovní obnově. Prožívali jsme takovou radost, že jsme se smíchu nemohli ubránit. Byla to fantastická radost. Pocházela, nebo nepocházela od Boha? Některé projevy radosti jsou tak mimořádné, že člověka až překvapí.
Odvaha k osvobozující radosti
Ještě jedna citace:
„Protože není nic horšího, než když uprostřed řetězu, na kterém visí těžký náklad, chybí jeden článek. Pak už je řetěz k ničemu.“
O této radosti papež Benedikt řekl: „Stále zjišťuji, že se spontánní radost stala v církvi něčím vzácným. Radost je dnes čím dál více zatížena morálními a ideologickými předpoklady. Když se radujeme, máme hned strach, že nám chybí solidarita s chudými a trpícími… Je zapotřebí odvahy, abychom dokázali žít s radostí, což na oplátku umožní ostatním, aby se radovali a přijali radostnou zprávu.“
(Kardinál Joseph Ratzinger, Křesťanství na přelomu tisíciletí)
Vzpomeňme znovu na vyprávění o Davidovi. Davidovi nepřekáží jeho postavení, naplno se raduje. Myslím, že i jeho radost mnohé ovlivnila. Davidova manželka vnímá jeho radost negativně. Ale ostatní ta radost strhla. Podobně jako po přechodu Rudým mořem. Lidé zakoušeli svobodu a Mirjam vzala bubínky, začala tančit a ostatní ženy ji následovaly. (Ex 15,20) Mirjam ostatní vtáhla do radosti.
Připomíná mi to jednu událost, o níž sice nevím, nakolik je pravdivá, ale myslím, že nás může povzbudit, abychom jednali podobně:
Do jedné židovské obce měl přijet významný rabín. Moudrý, učený a vznešený. Všichni ho s napětím očekávali, mnoho lidí pro něho mělo připravené otázky. Ale nevěděli, jestli bude čas na odpovědi, jestli se na ně dostane řada. Když rabín dorazil, vnímal velké napětí. Po krátkém úvodu se postavil doprostřed a začal tančit. Zpočátku to bylo překvapivé, ale postupně se všichni přidávali, až celé shromáždění tančilo. Když nějakou dobu tančili, rabín se zastavil a řekl: „Teď jsem odpověděl na všechny vaše otázky.“ Otázky už nebyly tak důležité, napětí bylo pryč. Moudrý rabín vstoupil tancem do problémů těch lidí, čímž na jejich nevyslovené otázky odpověděl.
Radost navzdory okolnostem
Další příběh je z knihy V Božím podzemí od Richarda Wurmbranda. Když byl uvězněn, v noci tančil, uvědomoval si Boží přítomnost. Pracovník vězení, sledující ho kukátkem, si myslel, že se zbláznil. Přinesl mu tedy kus chleba a cukr. Wurmbrand cituje místo z Písma, které připomíná, že budeme odměněni za naši radost. Tancujícímu Wurmbrandovi přinesli chleba, který jinak dostával na celý týden! Takovou odměnu dostal za svou radost.
Carlo Caretto napsal: „Říkáš, že nemáš víru? Miluj, a víra přijde k tobě. Říkáš, že jsi smutný? Miluj, a přijde radost. Říkáš, že jsi sám? Miluj, a bude po samotě. Říkáš, že jsi v pekle? Miluj, a poznáš ráj. Protože ráj, to je láska.“
Z knížky Tajemství radosti (Marie Laetitia): „Mnozí už možná četli tuto větičku, ale uvádím ji zde znovu, protože je vždycky dobré ji připomenout: Usmívej se, i když je tvůj úsměv smutný, protože existuje něco ještě smutnějšího než smutný úsměv, a to smutek, který se nedokáže usmát.“
To mi připomíná evangelijní příběh o učednících jdoucích do Emaus. (Lk 24,13 a následující) Je pro mě záhadou, že nepoznali Ježíše, který je potkal. Evangelista Lukáš píše, že když je Ježíš oslovil a ptal se, o čem spolu rozmlouvají, učedníci se zastavili celí smutní. Když je člověk celý smutný, všechno je prostoupeno smutkem. Není nic, co by jím nebylo zahrnuto. Myslím, že právě kvůli tomu smutku nebyli schopni Ježíše poznat. I když od něho slyšeli, že bude trpět a vstane z mrtvých. Ale neproniklo to hlouběji. Smutek zatemnil jejich pohled, jejich paměť, uvažování… Ale i přesto, že je smutek tak ovlivnil, sám Ježíš ten smutek odstranil, zapálil jejich srdce a otevřel jim oči.
I v oficiálních dokumentech církve se o radosti mnohokrát píše, jde o to radost přijímat. V Evangelii nuntiandi stojí: „Jádrem a ohniskem radostné zvěsti…je spása. Spása je velký Boží dar a neznamená jen osvobození ode všeho, co člověka trápí a utlačuje, nýbrž přináší především osvobození od hříchu a od zlého ducha. Přináší i radost z toho, že my známe Boha a on zná nás, že ho vidíme a necháme se jím vést.“
Papež František řekl: „Křesťanská radost není pouhou zábavou, není pouhým veselím. Křesťanská radost je dar, dar Ducha svatého. Umožňuje srdci stále se radovat, protože Pán zvítězil, Pán kraluje, Pán je po pravici Otce, Pán na mne shlédl, poslal mne, obdařil milostí a učinil mne synem Otce… To je křesťanská radost. Křesťan žije v radosti.“
Pamatujme i na tato papežova slova. Svědčme svým životem o radosti.
31. května 2021
Připravila Jana Lazarová
