Je to slavná forma, která se nazývá Ad sumus (Zde jsme) a různě variuje od svého použití na II. vatikánském koncilu, ale to základní zůstává: stojíme před Bohem a vyznáváme, že jsme velmi potřební jeho pomocí a blízkosti. A to nejen pro konkrétní hříchy, ale také pro celkovou slabost v našem hříchem narušeném lidství.
A to je i podstata úkonu kajícnosti předtím, než se jako slabí lidé přiblížíme v eucharistii k Božím tajemstvím.
Konzultoval jsem její užití jako formy úkonu kajícnosti s asi nejvíce odborně vzdělaným liturgem v ČR (když studoval doktorát z liturgiky na Anselmiánu, působil zároveň jako jeden z ceremonářů papeže Benedikta) P. Dr. Radkem Tichým a shodli jsme se, že na tomto místě je to právě pro charakter této modlitby velmi vhodné.
Na rozdíl od užití modlitby na závěr mše, kdy se to vlastně jen přilepuje jako přídavek k té největší formě modlitby, kterou je eucharistie.
>>>Modlitba za průběh synody<<<
