Existuje hodně pomůcek, inspirací a komentářů, které nám mohou pomoci v zapojení se do synodního procesu, ke kterému nás pozval papež František, viz např.
https://www.bip.cz/synoda nebo farnostcheb.cz/synoda.
Pro mě osobně je velmi zajímavé, jak často se tyto podněty přirozeně shlukují do trojic:
TÉMATA: Jsou dána tři hlavní či klíčová témata synody, vyhlášená papežem Františkem v jejím názvu:
společenství (communio, vztahová sounáležitost všech na společné cestě)
spoluúčast (participatio, funkční spoluúčast všech na společném poslání)
a poslání (missio, společné poslání církve jako úkol všech).
ROVINY: Z materiálů a z teologických reflexí synodality lze vyčíst, že synodalita se týká tří rovin života církve, které se vzájemně prolínají a potřebují se navzájem:
synodálních struktur (strukturálně-systémové záležitosti, jako jsou pravidla, termíny, zadání otázek, metodiky apod.)
synodálního stylu (praktické dovednosti, jako je naslouchání, otevřené vyjadřování, respektuplný dialog, duchovní rozlišování apod.)
a synodální spirituality (vztahová dimenze týkající se osobních vztahů, vzájemného respektu, duchovní zralosti, otevřenosti vedení Duchem apod.).
ÚROVNĚ: Synodní proces je zamýšlen pro celou církev, na třech jejích základních organizačních úrovních:
lokální (společenství, farnost, řehole, komunita apod.)
diecézní (včetně organizací, služeb, hnutí a sdružení diecézí v rámci biskupské konference) a světové (včetně kontinentálních sdružení biskupských konferencí).
POSTOJE: Od našeho biskupa jsme se dozvěděli, že existují tři základní postoje k synodě, které většinou lidi zaujímají a mají se v nich respektovat:
nadšení či umírnění příznivci,
vyčkávající či pasivní skeptici
a tiší či hlasití odpůrci.
NEBEZPEČÍ: Papež František nás varoval před trojím nebezpečím na synodální cestě:
formalismem (který vše splní, jen aby byl klid a mohlo se jít dál stejnou cestou),
intelektualismem (který se do tématu ponoří tak hluboko, že se z něj nevynoří ani za deset let) a imobilismem (který odmítá jakékoli změny, protože tak, jak jsme to dělali doposud, to je dobré).
POHYBY: Opakovaně zaznívá papežovo pozvání, abychom se na této společné cestě odvážili trojího pohybu:
do hloubky (tj. abychom s důvěrou sestupovali do hloubky Božího srdce a rozvíjeli vztahy s Bohem),
do šířky (tj. abychom vytrvale rozšiřovali svá srdce vůči druhým a prohlubovali tak vztahy v naší křesťanské komunitě)
a do dálky (tj. abychom s odvahou vycházeli za hranice našich křesťanských komunit a naslouchali lidem marginalizovaným, majícím pocit vyloučení či církvi vzdáleným).
VEDOUCÍ: Z teorie učících se organizací víme, že k rozvoji organizace je zapotřebí rozvíjet a praktikovat tři druhy vedení, které se mají doplňovat a vzájemně podporovat:
vedení shora (vrcholový management, tj. biskup, generální vikář, generální představený apod.), vedení zdola (místní vedoucí, tj. faráři, administrátoři, ředitelé charit, vedoucí služeb, představení komunit apod.)
a vedení z boku (neformální komunikátoři, tj. lidé s přirozenou autoritou, s darem vedení, motivátoři; sem můžeme zařadit i formálně-neformální roli „synodních koordinátorů“ s úkolem vytvářet prostor pro skupinky či aktivity a propojovat je s celkem synodního procesu.)
KOORDINÁTOŘI: V chebské farnosti máme také tři farní „průvodce na cestě“ (tzv. „farní synodní koordinátory“), protože teprve tres faciunt collegium; nejen, že se tak lze v praxi lépe vyhnout polarizaci postojů, ale i toto může být znamením základní trojiční struktury celého procesu.
FORMACE: Pro dotváření synodálních prostorů a doprovázení synodního procesu jsou (zvláště pro tyto průvodce, ale i pro všechny výše zmíněné druhy vedoucích) důležité především tři formační aktivity:
studium doprovodných materiálů,
praktická spolupráce, ochotná učit se za pochodu (s průběžnou zpětnou vazbou a vyhodnocováním),
a prohlubování jejich osobní synodální spirituality (skrze zkušenost živé osobní modlitby a intenzivních vztahů v komunitě křesťanů).
DYNAMIKA: Jen při takovéto formaci bude nejspíše možné se naučit, přijmout za vlastní a zvnitřnit tři základní momenty synodních jednání, ke kterým jsou všichni zváni jak při setkáních synodních skupinek, tak při jiných synodních aktivitách:
vzájemné naslouchání (umožněné vytvořením bezpečného prostředí a prostoru pro každého),
sdílení slyšeného (kdy se v setkání srdcí dělíme o to, co nás zasáhlo či zaujalo v tom, co říkali druzí)
a duchovní rozlišování (kdy se ptáme, kam nás v tom všem vede Duch svatý a co to prakticky znamená pro naši další společnou cestu).
Ikona Trojice a lék na polarizaci
Na společné cestě se takto v posledku toužíme stávat církví, která není klerikální církví „kněží“, kteří vedou, a „laiků“, kteří poslouchají (jsem už dlouho přesvědčen, že bez dnes v církevním kontextu již zcela nesmyslného a zavádějícího slova „laici“ se synodální církev musí zcela obejít), ale církví, která (i ve všech svých zraněních a neschopnostech, navzdory jim a skrze ně) tvoří spolupracující společenství různých hierarchických a charismatických služeb, rolí, darů a povolání, které je právě a pouze takto společně „ikonou Trojice“, tedy.:
Osobně jsem také přesvědčen, že právě tato do praxe promítnutá „trojičnost“ naší společné cesty a celé synodální církve nám může pomoci překonat silnou a pomalu již fatální polarizaci dnešní církve a zasypat tak hluboké rozdělující příkopy v našich církevních společenstvích. A protože právě takto trojičně konstituovaná společenství budou žít v odvážném rozptýlení („diaspoře“) jako nedílná součást širší společnosti, mám naději, že toto vnitrocírkevní zasypávání příkopů bude mít blahodárný vliv i na tuto širší společnost jako celek.
P. Petr Hruška
