Martino, vy prý ráda čtete, je to tak?
Ano, moc ráda čtu, jsem knihomol. Líbí se mi v podstatě všechny žánry, nejraději mám sci-fi a detektivky, u toho relaxuji. V práci čtu spisy, a protože se musím neustále vzdělávat, abych mohla správně rozhodovat, čtu i odbornou literaturu.
Zajímají mě ale hlavně souvislosti a systém, i proto jsem možná studovala fyziku.
Jakému dalšímu studiu jste se věnovala?
Vystudovala jsem ještě teologii a kanonické právo, pak i speciální studium ohledně sexuálního zneužívání. Teď pracuji jako soudkyně Diecézního církevního soudu v Plzni, kde se hodně zabývám manželstvím, a kromě toho spolu s ostatními kolegy poskytujeme servis v kanonických otázkách biskupovi Tomášovi. Jsme tu také pro kněze a věřící, kteří se na nás obrací zejména s dotazy ohledně manželství. Pracuji také jako notářka v kauze kanonizace bl. Hroznaty, jejíž diecézní fáze by měla být v nejbližší době ukončena.
Tento proces kanonizace zahájil ještě biskup František. Bylo zapotřebí provést výslechy svědků ohledně úcty k bl. Hroznatovi, hodně dlouho trvala práce historické komise. Teď je zapotřebí udělat závěrečné kroky: shromáždit a uspořádat dokumenty, napsat zprávu, připravit překlady do italštiny, proces formálně uzavřít a spis odevzdat do Říma.
Jak jste se dostala od jaderné fyziky na diecézní soud?
Fyziku jsem sice vystudovala, ale v jejím oboru jsem nikdy nepracovala. Po revoluci začala spousta lidí pracovat v církvi. V Plzni se tenkrát hledala sekretářka pro biskupa Františka Radkovského, a tak jsem se na tuto pozici v roce 1995 dostala já. Při té příležitosti jsem někdy zapisovala výslechy jako mimořádná notářka.
Tehdy ještě existoval interdiecézní církevní soud pro pět českých diecézí. Biskupové si ale přáli mít každý svůj soud, a tak vznikal i v Plzni. V naší diecézi jsme ale měli málo soudců, a proto jsem byla oslovena, zda bych doplnila jejich počet. Pět let jsem následně studovala doktorát z kanonického práva v Římě na Papežské lateránské univerzitě.
Má pro vás fyzika a kanonické právo něco společného?
Myslím, že ano. Systematičnost. Řekla bych, že na matfyzu v Praze (pozn. red. Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy) jsem se naučila, jak přemýšlet, jak řešit problémy, jak je zkoumat – to se hodí asi všude, i v právu. Jak se na problém dívat, co ho řeší, co ho neřeší, co je podstatné, co ne, najít okolnosti a souvislosti, za kterých funguje. Tohle všechno si je v obou oborech podobné. Rozdíl je v tom, že v právu pracuji s lidmi, takže oproti fyzice v něm cítím daleko větší odpovědnost, protože mohu někomu hodně ovlivnit život. Říkali nám, že právo není exaktní věda, ale logika se v něm musí stejně používat.
Čemu se ve vašem povolání konkrétně věnujete?
Diecézní soudy v naprosté většině případů řeší otázky manželství, hlavně jeho možné neplatnosti. Tento proces probíhá jinak než u státního soudu. Nejčastěji se během něj věnuji výslechům a jsem součástí tribunálu, který rozhoduje o výsledku šetření. Také pomáhám dalším diecézním soudům s výslechy, jsem k dispozici pro konzultace kněžím a věřícím.
V církvi neexistuje něco jako rozvod, zkoumá se, zda manželství bylo uzavřeno platně nebo neplatně už na jeho samém začátku. To že je manželství uzavřeno neplatně, může mít různé důvody. Může to být třeba kvůli psychické nemoci, pro kterou člověk není schopen žít v manželství, nebo kvůli podvodu, kdy jeden druhému něco důležitého zatají, může to být i to, že se pár domluví na svatbě s tím, že když to nebude klapat, rozvedou se – čili neuzavírají manželství na celý život. Nebo proto, že oba snoubenci nebo jeden z nich nechtějí mít děti. To jsou takové nejčastější případy, se kterými se u nás setkáváme.
Sice máme na soudě prokurátorku, která žadatelům pomáhá s procesem, ale i já potřebuji během procesu komunikovat s lidmi, kteří žádají o zneplatnění manželství. Někdy vysvětluji co, kdy, jak, proč, většinou vyslýchám svědky, spolu s notářkou vedu dokumenty, dohlížím, aby se celý proces vedl podle daných pravidel. Na jeho konci o výsledku hlasuje tribunál, který se skládá ze tří soudců. Proces se rozhodnutím tribunálu uzavírá. Pokud s rozhodnutím nejsou strany spokojené, mohou se odvolat k odvolacímu soudu.
Existuje i zkrácený soudní proces, ke kterému si diecézní biskup vybírá dva církevní soudce jako přísedící. V tomto případě rozhoduje biskup, a i tady platí, že se lze proti rozhodnutí ještě odvolat.
Jaké je množství případů, které se dostanou na diecézní soud? Přibývá jich nebo ubývá?
Je to různé. Někdy mám pocit, že žádosti chodí ve vlnách, že si to lidé mezi sebou řeknou nebo tak něco... (Martina se směje). Někdy během čtrnácti dnů přijdou tři i čtyři žádosti. Ročně jsme měli celkem deset, patnáct případů, v covidovém roce jsme přijali jen tři, které byly ale tak komplikované, že jsme měli co dělat a byli jsme rádi, že takových není víc.
Teď je začátek února a zatím jsme obdrželi tři případy, což je od začátku roku docela hodně.
Jaký je poměrový výsledek procesů o zneplatnění manželství?
Odhadla bych, že dvě třetiny sňatků se prohlásí za neplatné a v jedné třetině se neplatnost nepodaří prokázat. K církevnímu soudu přijmeme jen případy, u kterých už proběhl státní rozvod.
Jaký problém podle vás páry nejvíce řeší?
Řekla bych, že lidské problémy jsou stále stejné, jen v dnešní době přicházejí častěji i mladí lidé. Dříve k nám relativně často chodily starší ženy, kterým děti už odrostly a ony se konečně rozhodly odejít od násilného manžela – dnes ženy a muži problém domácího násilí řeší naštěstí daleko dříve. Dále to jsou psychické problémy nebo nevěra. Nedá se úplně říct, co převažuje. Relativně často se objevuje vyloučení dětí v podobě, kdy se páry domluví, že nebudou mít děti.
Měla byste pro páry nějakou radu, aby jejich manželství nemuselo končit u církevního soudu?
Problémy se vyskytují již na samotném začátku manželství. Z mého pohledu je třeba v první řadě dobře promyslet motivaci k uzavření manželství. Vidím jako důležité, aby lidé zvážili, zda s daným člověkem chtějí žít celý život, i po tom, co přejde první zamilovanost. Aby si naslouchali, dívali se, jak se jejich partner chová k druhým lidem, aby byli obklopeni přáteli, kteří jim mohou dát zpětnou vazbu, aby pár vzájemně komunikoval, když se jednomu nebo druhému něco nezdá. Partneři by měli být zralými osobami. Některé věci se ale nedají poznat před manželstvím jako například psychické anomálie, které se mohou více projevit až v těsném soužití po svatbě.
Proč má církev svůj soud?
Církev má jako každá společnost určitá pravidla pro svůj život. Musí zde být také někdo, kdo rozhoduje kontroverze. Církev má své specifické otázky, které by státní soud nerozhodoval.
Co je to církevní právo?
Je to soubor právních norem, kterými se řídí katolická církev ve svém fungování a její členové ve svém životě. V některých oblastech se dotýká i lidí mimo církev, třeba v manželství, když si katolík bere nepokřtěného nebo nekatolíka.
Z čeho vychází? Kde se tato pravidla vzala?
To je různé. Církev uznává přirozené zákony, to jsou zákony, které jsou společné pro všechny lidi, protože jsou lidskými bytostmi. Jedná se např. o zákaz manželství sourozenců, dětí a rodičů, právo na obranu. Je to podobný typ pravidel, jako je v Deklaraci lidských práv. Pak je tu Boží pozitivní zákon, který platí pro křesťany – to jsou například ustanovení ohledně platného udělování svátostí. A třetí kategorií jsou tzv. čistě církevní zákony, které ustanovují zákonodárci – v církvi hlavně papež a diecézní biskupové. Pravidla, která vydá pozemský zákonodárce se mohou měnit, ale Boží zákon nikdo změnit nemůže.
Mimo manželství můžete řešit třeba i krádež?
Ano, můžeme řešit i majetkové delikty. S tím, že nemůžeme ukládat stejné tresty jako ukládá stát, nemůžeme nikoho zavřít do vězení. Můžeme uložit náhradu škody a duchovní tresty.
V lednu proběhlo na biskupství v Plzni „Setkání pro rozvedené i znovu sezdané“, kterého jste se zúčastnila. Co bylo obsahem setkání?
Otec biskup Tomáš chtěl slyšet, jaké jsou potíže těchto lidí, s čím se setkávají a co od církve očekávají, a zároveň jim chtěl sdělit, co jim může ze své strany nabídnout. Kromě promluvy otce biskupa se účastníci sdíleli ve třech skupinách. První byla skupina rozvedených, kteří již mají nového partnera, druhá byla pro ty, kteří se rozhodli žít sami, a třetí, které jsem byla i já, byla pro ty, kteří ještě neví, kterou cestou se vydají. Nejvíce v ní bylo lidí, kteří jsou krátce po rozvodu. V naší skupině jsme proto mluvili i o tom, jaké mají možnosti v rámci kanonického práva.
Nabízí církev lidem, kteří prochází procesem zneplatnění manželství, nějakou oporu?
Myslím, že by jim měl oporu poskytnout v první řadě jejich farář a společenství věřících. V naší diecézi máme také misionáře milosrdenství, páry mohou využít odborné pomoci psychologů a manželských poraden, které nemusí být nutně církevní.
Je jasné, že církevní soud není primárně určen k nějakému zvláštnímu doprovázení, k nám se lidé dostanou až v té extrémní situaci rozchodu. Pro žadatele mohou být nepříjemné například výslechy, protože se znovu otevírají jejich bolestivé osobní zkušenosti. Proto se snažíme, aby pro ně tato část procesu byla co nejméně zraňující. Výslech u církevního soudu nevypadá jako ten u státního soudu. Sedíme v křeslech v kanceláři, jako teď my dvě, povídáme si a paní notářka rozhovor zapisuje. Nabídneme kávu, čaj, vodu, snažíme se vytvořit příjemné prostředí.
Co se pro lidi, jejichž církevní sňatek je prohlášen za neplatný, mění?
Deklaruje se, že jsou v kanonickém stavu, kdy mohou uzavřít nové manželství, nebo jít do kláštera, stát se knězem. Samozřejmě s ohledem na případné závazky, které mají vůči dětem nebo bývalému partnerovi. Děti narozené v manželství, které bylo prohlášeno za neplatné, rozhodně nejsou považovány za nemanželské, jak se někteří obávají.
Řešíte mnohdy nehezké a komplikované případy z církevního prostředí. Mění to nějak váš pohled na církev?
Mnohdy je to ubíjející, protože objem zla a utrpení je veliký. Dává mi ale smysl proti němu bojovat. Stále hledám, jak sama sebe ošetřit, jak si od toho všeho odpočinout, abych mohla takovou práci vůbec vykonávat.
Od nerealistických očekávání mi pomáhá uvědomit si, že my křesťané nejsme ze sociologického hlediska jiní, než zbytek společnosti, protože se potýkáme se stejnými problémy. Drží mě víra a naděje, že z pohledu věčnosti má dobro konečné slovo. Vidím Boží zásahy do našich životů. Mám radost, jak někteří lidé po procesu u církevního soudu rozkvetou, že mají nový hezký vztah, děti, že se jim podařilo vymanit z toho zlého, co předtím prožívali.
Kde čerpáte sílu pro vaši obtížnou práci?
Hodně mi pomáhá, když si hraju s dětmi, jejich bezprostřednost a radost mě vrací do normálu. Chodím samozřejmě na supervizi, zpívám ve sboru, pomáhá mi přátelství normálních lidí a rozčiluji se před Pánem Bohem, když je něco hodně těžké (Martina se směje). Když mám pocity beznaděje, modlím se růženec.
Jsme tady na našem oddělení velice rádi, když nám lidé poděkují za to, jak s nimi jednáme, že jim pomáháme. Oslovilo mě, když mi jeden člověk řekl, že mu moc pomohlo už jen to, že s námi mohl svou situaci probrat, že se v ní více zorientoval a mohl vykročit dál.
Je nějaká oblast, ve které podle vás církev tzv. „tlačí bota“?
Zlepšit by se určitě mohlo doprovázení rozvedených. Stále je co dělat v oblasti sexuálního zneužívání, které se stále řeší velmi nedostatečně a někdy i špatně. Je tady plno práce v oblasti prevence sexuálního zneužívání, která vlastně ještě ani pořádně nezačala.
Odrazí se podle vás synodální proces, který v církvi probíhá, do církevního práva?
Doufám, že ano. Konkrétně bych uvítala další změny v problematice sexuálního zneužívání, hlavně co se týče práv obětí v církevním procesu. O tom se ostatně diskutuje už delší dobu.
Pak by podle mě bylo dobré zavést kontrolní mechanismy dobrého fungování a předcházení toho špatného, které v církvi chybí. Podle mě církev postrádá i více kolektivního rozhodování. Říká se, že církev není demokracie, ale já si myslím, že není nic proti ničemu, když se demokratické prvky do církve zavedou, protože právě tyto prvky mohou být ochranou před zneužíváním moci. Navíc slyšet hlas různých lidí a skupin je vždy obohacení a moudrost.
Tento rozhovor byl publikován ve Zpravodaji plzeňské diecéze v březnu 2023, připravila ho Hana Zemenová.
