Marku, co obnáší tvá práce vikáře?
Vikář je ten, kdo sjednocuje činnost farnosti v rámci nějaké oblasti, tedy v rámci státní správy bychom mohli říct, že je jako „okresní předseda“.
Každý vikariát má jiné podmínky, a tak i úkoly vikáře jsou v každém vikariátu trochu jiné. Někdo by řekl, že vikář může být mezi kněžími jako „biskupský pošťák“, protože přichází s informacemi a vzkazy pro kněze v rámci společné činnost v diecézi. Vikář je podle mne moderátor činností kněží ve vikariátu. Moderuje to, co by mělo vzájemně fungovat, to, co má biskupství v představách. V klatovském vikariátu to pro mne znamená být v kontaktu s dalšími čtyřmi kněžími.
Před 28 lety jsi začal působit v plzeňské diecézi. Jak to tu vypadalo? Jaká zde byla situace?
Když jsem jako student nastoupil do Čech, byl to pro mne velký šok. Z prostředí plných kostelů, na které jsem byl zvyklý na Slovensku, jsem přišel sem, kde lidí bylo podstatně méně a kostely byly spíše poloprázdné.
Diecéze byla tehdy na svém počátku, a tak se tehdy mnoho věcí teprve rozjíždělo. Tehdy jsme se v semináři, kde jsme měli setkání s biskupem Františkem Radkovským i s generálním vikářem Josefem Žákem, bavili o plánech a představách v diecézi. Zaznívaly názory o nové struktuře diecéze. Jako bohoslovec jsem byl tehdy u toho, když se mluvilo o možném snižování počtu farností kvůli nedostatku věřících, ale i kněží. Tato plánovaná změna struktury se nakonec v průběhu 30 let uskutečnila. Kolem roku 2003 došlo k restrukturalizaci a počet farností se snížil ze zhruba 370 na přibližně 75. Tehdy jsem neměl představu, co budou tyto změny obnášet, jak velké to bude.
Co se od té doby podle tebe změnilo k lepšímu? Vidíš i nějaké negativní změny?
Hodně věcí se změnilo. Nová diecéze se jevila jako rodina. Vzniklo něco nového a lidé se spolu učili žít. Západní Čechy mají určitou rovinu společného života. Nás křesťanů je tu totiž tolik, že když se potkáme kdekoliv, vždycky se známe. Tím pádem tady určitá atmosféra rodiny je. Nějakým způsobem se k sobě máme, vnímáme se, víme o sobě. Samozřejmě spousta lidí za posledních 30 let odešla, spousta lidí je na základě věku v jiné pozici.
Zpočátku jsme se učili, jak vnímat prostor naší diecéze se zničenými kostely, prostor, který je na některých místech demograficky vylidněný a hledat přitom cesty, jak to vše dát dohromady. Tady jsme dnes už úplně jinde, změny jsou obrovské. Jak se věci ale postupně mění a posouvají dál, výzev přichází víc a víc.
Jaké jsou podle tebe výzvy diecéze do dalších let?
Od doby, kdy jsem v plzeňské diecézi začal působit, zůstává jedna výzva stále stejná. Tehdy se mluvilo o slučování farností, o změně struktury, o nedostatku kněží i věřících. Tohle se nezměnilo. Výzva je stále stejná, jen podmínky jsou jiné.
Mnoho z toho, co jsme tehdy vnímali jako výzvu, je již dnes realitou. Provedené změny ve slučování farností nejsou zdaleka poslední. Je třeba dívat se do budoucna a připravit se na to, že kněží bude ještě míň než teď, že budou ještě větší změny, že slučování v roce 2003 není konečné. Stále uvažujeme, jak to bude za 10, 15 let...
Čím to je, že věřících ubývá?
Jedna z věcí, kterou jsem viděl v Ostrově, a která mě v tomto pohledu utvrdila, je vliv demografických faktorů. Ten je znatelnější, než to, že by bylo méně věřících. Tedy úbytek není způsoben jen tím, že lidé méně věří, ale často tím, že se vylidňuje určitý prostor. Lidé z vesnic v pohraničí odcházejí do měst. Někteří lidé se naopak rozhodnou změnit životní styl a stěhují se z města na vesnici. Tento přesun lidí v rámci diecéze můžeme vidět na mnoha místech.
Druhá věc je ta, že máme každý rok několik desítek pokřtěných. Statistiky ukazují, že vymírání není způsobeno jen tím, že se lidé dožili určitého věku a zemřeli. Je to způsobeno i tím, jak se rozvíjí věková struktura – věkový průměr klesá rychleji, než je úbytek obyvatel. Statisticky jako církev omlazujeme. V západních Čechách sice došlo k poklesu z 12 tis. věřících v roce 1995 na 8 tis. v roce 2019, ale průměrný věk průběžně klesá. Je pozitivní, že dnes v kostelích nemáme jen staré lidi. Sice ubýváme, ale ubývání zpomaluje a přibývá mladších. Myslím si, že tohle je významné pro budoucí plánování a představy diecéze.
A jak je to s úbytkem kněží?
Bude jich do budoucna ještě méně. Za poslední léta se objevilo více kněží ze zahraničí než těch, kteří by pocházeli od nás. Tomáš Kadlec je za poslední léta náš poslední kněz, který v následujících letech nebude doplněn z našich řad. Pokud budou přicházet další kněží, bude to buď skrze komunity, řády nebo z nějakých důvodů z jiných diecézí.
Stále máme nové katechumeny, diecéze se omlazuje, možná nám přibývá lidí, kteří budou v rámci diecéze schopni sloužit jinak – ne třeba v rovině kněžství, ale třeba v rovině společného života v laické službě. Proto je třeba hledat cesty a formy, jak povzbudit naši laickou veřejnost ke službě v rámci diecéze. Také je to ale problém nás kněží, protože jsme často uzavření k tomu, abychom nějaké formy hledali. Máme zažité určité způsoby. Je pro nás těžké se na nové věci dívat zvenčí.
Ještě před rokem jsme v kostelích nosili roušky, změnil covid nějak církev?
Změna určitě nastala. Z těch negativních dopadů z pohledu kněží zaznívá, že si v covidu mnoho lidí zvyklo na mediální projev, a proto se teď v menším počtu pomalu vrací do kostelů. Lidé si zvykli, že mají vše z domova – home office v církevním prostředí. Je v tom určitě kus pravdy, ale i období covidu v sobě nese určitá pozitiva. Přineslo minimálně prostor k tomu zamýšlet se nad tím, jak mediální či virtuální prostředí lidi ovlivňuje.
Dnes s oblibou říkám, že farní web nemá být jen nástěnkou, kde je něco vyvěšeno, ale že je to prostor virtuálního života, který má potřebu se interaktivně rozvíjet. Problém je ten, že my věřící, ani my kněží si nevíme rady, jak se k němu postavit. Jak z „onlinu“ vytěžit to pozitivní a nenechat se jím zotročit.
Také ale vnímám, že změna „do onlinu“ ubrala na určitém prostoru k hledání. Na druhé straně dává možnost jiné interakce. Nástroje během covidu pokročily dopředu v nabídce a teď je jen otázka, co s nimi budeme dělat, jak se se změnou vypořádáme. Myslím si, že to pozitivní, co si z covidu odneseme, se ještě projeví.
Když se řekne Velikonoce, co si pod nimi představíš?
Vzhledem k tomu, že mi padesátka klepe na dveře, tak mě to automaticky vrátí do vzpomínek. S oblibou se dívám na to, co jsem zažíval o Velikonocích jako kluk.
Jak se Velikonoce od té doby změnily?
Když to vezmu ze svého pohledu, tak bych tu otázku vnímal spíše: „Jak jsem se já změnil vůči Velikonocům.“ Dokud jsem byl na Slovensku, vnímal jsem je v kontextu toho, co na mě mělo vliv tam. Když jsem přijel do Čech, potřeboval jsem se najít v prožívání Velikonoc v rámci jiných zvyklostí, kterých není mnoho, ale nějaké tu jsou.
Prvním rozdílem, kterého jsem si všiml hned, je to, že se tady běhá s pomlázkou a na Slovensku s kýblem. Na Slovensku bylo lidové i duchovní prožívání daleko více rozvinuté. Postupně jsem si uvědomoval, že zvyklostí je v Čechách podstatně méně, ne protože by nebyly, ale protože zapadly. Zmíním například žehnání velikonočních pokrmů. Když jsem byl v Ostrově, kde také bydlí mnoho lidí ze Slovenska, nabídl jsem v kostele, že na faře požehnám velikonoční pokrmy – a lidé přišli, měli o to zájem. Často také přicházeli původem řeckokatolíci, kteří v krušnohorském pohraničí bydlí od 50. let, a sami se ptali, kdy pokrmy požehnám. To jsem třeba v Rokycanech, kde jsem působil ještě před Ostrovem, nikdy nezažil. Podobné je to i teď v Klatovech.
Pamatuji si, že v Bardejově, v mém rodném městě, na žehnání pokrmů přicházelo tolik lidí, že na náměstí, které je 250 m dlouhé a 120 m široké, stáli od kostela v klikatém zástupu. Prostředkem procházel kněz a žehnal. I v dnešní době se během Velikonoc objevují na sociálních sítích fotografie, že se tak stále děje.
Za dobu mého působení v Čechách jsem si již na jiné tradice zvykl. Nejdůležitější pro mne jako pro kněze je ale prožít si Velikonoce navzdory spěchu a všem akcím, které kolem nich jsou.
Do Velikonočního programu bohoslužeb pro mne vnáší nový rozměr křest katechumenů, který tvoří oproti Slovensku, kde se křtily jen děti, úplně jinou atmosféru. Nabízí se také nové formy prožitku, a tak i Velikonoce v sobě nesou takový záblesk toho, co je možné lidem přinášet.
Jaké nové formy prožitku myslíš?
V Ostrově to bylo například zmíněné žehnání pokrmů, ale i společné nedělní nešpory, ke kterým jsme se scházeli. O Velikonocích se tam rozběhla otcem Graubnerem nabízená Cesta světla. Z křížových cest jsme přešli do pobožnosti Krista, který vstal z mrtvých. Celkem se to ujalo a pro ty tradičnější z nás to byla taková příjemná obměna a zároveň naplnění.
U mladších jsou to hlavně volnočasové aktivity. Rodiny se scházely, ale dařilo se organizovat i společné odpolední posezení s programem. To dnes dominuje – lidé se rádi sejdou, když něco zažijí. Nevím, zda taková setkání jsou přímo nějakou konkrétní pastorační aktivitou, která by měla vytvářet něco hlubokého, ale minimálně je to nabídka k tomu sejít se a hledat oblasti, na kterých se můžeme společně podílet.
Jak se konkrétně ty sám připravuješ na Velikonoce?
Je to vždycky především o prožitku během půstu. Každý půst je jiný. Čím dál víc si uvědomuji, že nepotřebuji sebezapření ve smyslu, co si letos odřeknu, ale daleko víc je to u mě o hledání osobního rozměru. Nevím, jestli je to věkem. Dříve jsem spíš zkoušel během půstu v jednotlivých aktivitách dělat něco nově nebo jinak. Dnes spíše hledám čas na zamyšlení, který dává jiný rozměr tomu, jak je pak o Velikonocích člověk schopen jednotlivé věci a události prožít.
Daří se ti to?
Částečně ano. Často jsou různé akce a aktivity, které mi rozhodí plány. To pozitivní není přímo to, že bych čas nacházel pokaždé na 100 %, ale spíše v tom, že si ho musím „vybojovat“. Jak si uspořádat a sladit všechny okolnosti tak, abych se mohl více zamýšlet, zklidnit.
Možná to, co mě na Velikonoce připravuje nejvíc, je právě tento boj, boj sám se sebou jak docílit pokoje, klidu a ticha.
V současné době vnímám svůj osobní nedostatek času pro adoraci před nejsvětější svátostí. Na začátku půstu jsem si říkal, že bych chtěl být před eucharistií v tichu více. Nejtěžší část toho, kdy půjdu do ticha, je najít právě tento čas. Myslím si, že hledání místa a času pro ztišení hraje daleko větší roli, než když se k tomu pak konečně dostanu.
Kterou část Velikonoc máš nejraději?
Už po léta vigilii. Nechci, aby to teď vyznělo tak, že je jasné, že si vyberu právě tento vrchol Velikonoc. K vigilii je potřeba vytvořit si vztah. Aby byla opravdovým vrcholem, je to možné jen tehdy, když člověk prožije i dny před ní.
Když jsem připravoval jednotlivé texty od obnovy kněžských slibů na Missa chrismatis na Zelený čtvrtek až po vyvrcholení slavení při vigilii, vnímal jsem, jak je v nich každým dnem cítit, jak gradují až k vigilii. Ten proces je těžko popsatelný, protože je opravdu niterný. Vigilie je to, na co se těším, protože veškeré okolní věci směřují k ní.
Dříve jsem to bral průběhově – Velikonoce, to je Triduum, tam začíná, tam končí. Pak slavíme Velikonoce.
Jak by měl věřící člověk Velikonoce prožívat?
To je asi hodně subjektivní, u každého člověka to bude trochu jinak. Mám ale z vlastní praxe takové doporučení, co by určitě v prožívání chybět nemělo. Bez ohledu na to, co jsem zažil a kde jsem působil, vidím takovou jednotící věc.
Celé Triduum je tím jednotícím prvkem, které vyvrcholí při slavení Velikonoční vigilie. Z pohledu mnoha lidí je to záležitost, která se církevně nějak slaví, ale která je pro ně nad rámec toho, co jsou schopni dát. Z pohledu mnoha lidí je nepochopitelná, možná přesahující, ale právě proto je důležité ji slavit společně v jednotě s obřady celého Tridua. Mají své povinnosti, nemají čas prožít si jednotlivé dny před vigilií. Přitom má osobní zkušenost je taková, že bez jednotlivých událostí od Zeleného čtvrtku po slavení vigilie se ztrácí propojenost Velikonoc v tom, co nabízí.
Je to takový příběh, jak od běžných světských starostí projít cestu k vnitřnímu životu s Bohem.
Přichází do kostela na Velikonoce, stejně jako na Vánoce, i nevěřící?
Částečně. Velikonoce jsou z pohledu nevěřících oproti Vánocům méně důležité. V dnešní době v médiích často zaznívá, že křesťané slaví ten a ten svátek, a to je dobře, protože jsou tyto informace vnímány i jako kulturní vybavenost. Pro nevěřícího člověka je to prostor – svátek, který má mezi námi své místo.
Již mnoho nevěřících slyšelo, že pro křesťany jsou nejdůležitějším svátkem Velikonoce. Přesto, když se jich občas ptám, často říkají, že nejdůležitější jsou Vánoce.
Čím dál tím víc se ale setkávám i s tím, že nevěřící lidé o Velikonocích přicházejí do kostela. Ne třeba na nějakou konkrétní slavnost. Nakouknou do kostela, sednou si a sledují, co se v kostele děje.
Několikrát se mi stalo, že mě přišel v kostele někdo, koho jsem neznal, pozdravit. Byl jsem zaskočen, že mi nevěřící člověk přeje hezké Velikonoce. Utvrdilo mě to ale v názoru, že lidé vnímají, že Velikonoce nejsou jen nějaké vítání jara, ale že mají ještě nějaký jiný rozměr.
Tento rozhovor byl publikován ve Zpravodaji plzeňské diecéze v dubnu 2023, připravila ho Hana Zemenová.
