Duchovní rovina v poezii a hudbě – odpovídá Romana Schuldová.
Jste autorkou textu nově vydané básnické sbírky „Melodie noci“. I Vaše předešlá díla mají duchovní rozměr. Čím je pro Vás víra a jak se promítá do Vaší tvorby?
Víra je pro mne nejsilnější oporou ve všech zkouškách života. V menších až po ty těžké. Je pro mne dobré vše odevzdat Bohu a věřit, že On mě povede cestou, která je správná a osvobozující. Mé básně jsou vlastně hledáním této možnosti.
Můžete zmínit nějaké konkrétní příklady?
Takovým příkladem je moje básnická sbírka „Než začal padat déšť“ z roku 2020, kde se po letech znovu vyrovnávám s tragickou smrtí mé sestry dvojčete. Tentokrát poeticky, ale snad se zralejší úvahou a vírou.
Kde čerpáte inspiraci?
Inspiraci pro poezii většinou nacházím v přírodě a v hudbě. Vlastně se poezie a hudba u mne navzájem ovlivňují. V přírodě například cítím tu ruku Božího dirigenta, Stvořitele, jinak by tam nebyl takový krásný pokoj.
Jaké odezvy máte na hudbu a básně, které tvoříte?
Většinou dobré, lidé z mých skladeb a básní asi cítí mou lásku k životu.
Prezentace Vaší básnické sbírky „Už svitne naděje“ proběhla v roce 2018 v prostorách katedrály sv. Bartoloměje za přítomnosti biskupa Františka Radkovského a P. Emila Soukupa. Knihu „Jak dokáže bolet něha“ (2020) pokřtil v Karmelitánském knihkupectví ředitel Diecézní charity Plzeň Ing. Jiří Lodr. Je pro Vás podpora těchto osobností důležitá?
Samozřejmě je důležitá a moc si vážím toho, že jsem se mohla setkat s takovými lidmi. Jsem také jako mnozí jiní toho názoru, že samotný člověk neznamená nic. Vím, že není samozřejmostí, když mi někdo pomáhá při mém snažení. Mou odpovědí na to všechno je vděčnost.
Jak se zapojujete do církevního života ve Staňkově, kde žijete?
V našem kostele ve Staňkově hraji na varhany při mši nebo spíš vypomáhám, když stálá varhanice nemůže. Také tam kdysi působil známý dirigent Josef Blacký, který byl bratrancem mého dědy a který mne do kostela k varhanám přivedl jako dítě.
Čím Vás inspirují abstraktní obrázky paní Evy Hubatové? Je něco, pro co si této výtvarnice lidsky ceníte?
Obrazy Evy Hubatové mne především oslovují svou výmluvností, která je částečně skrytá, ale poskytuje pozorovateli zřetelné pokyny, jak se k této pravdě dostat. Obrazy jsou plné znamení, lidského zápasu o spravedlnost i holou existenci. Jsou vždycky výzvou k mému básnění, a to je důvod, proč s Evou Hubatovou ráda spolupracuji. Ona je vždy plná nápadů, inspirace, empatická a nesmírně pracovitá. Velmi si jí jako člověka vážím.
Umění jako prostředek k podpoře potřebným – odpovídá Eva Hubatová.
Jak jste se dostala k fotografické a publikační činnosti?
Vyrůstala jsem v harmonickém prostředí a dokumentování vzácných společných chvil provázelo mé dětství. Po založení vlastní rodiny se fotografování stalo mou velkou životní vášní. Pozdější fotoreportérská činnost šla již ruku v ruce s tou publikační. K oběma disciplínám mě přivedl zájem o lidské osudy a jejich příběhy. Bytostný altruismus vycházející z rodinných tradic mě často směřoval do sociálních sfér. Publikační možnosti mi za těch sedmadvacet let umožňovaly mediální podporu také neziskových organizací či jednotlivců. Mezi třemi tisíci zveřejněnými články byly mnohé i z oblasti kultury. Týkaly se například konání festivalů „Hudba v synagogách“ plzeňského regionu atd.
Co Vás vedlo k rozhodnutí začít studovat vysokou školu při zaměstnání a při vlastní rodině?
Studium oboru sociální péče na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity v Plzni mělo přímou návaznost na výše uvedenou činnost i zájem o psychologii, která byla jedním z hlavních předmětů. Vysokoškolské studium při povolání sekretářky, rodině, péčí o stárnoucí rodiče a aktivní žurnalistické práci nebylo snadné. Své životní zkušenosti jsem však vnímala jako přednost. Můj zodpovědný přístup ke studiu ocenil i tehdejší vyučující, ředitel Městské charity Plzeň Mgr. Pavel Janouškovec.
Po dokončení studia v roce 2008 jste se vydala na uměleckou dráhu. Jak k tomu došlo?
Byť se již od mládí u mě projevovaly umělecké vlohy, první výtvarné realizace vznikly až v mých dvaapadesáti letech, hned po složení státních zkoušek. Nepochybně to mělo i souvislost. Právě ve stavu značného vyčerpání mně byl shůry seslán ten dar. Zásadní věci mnohdy přicházejí v těžkých životních situacích. To byl i můj případ.
Co je podstatou Vaší umělecké tvorby?
Podstatou mé umělecké tvorby jsou několikacentimetrové detaily vykazující známky značné destrukce. Fotografie těch zdánlivě nic neříkajících prvků počítačově upravuji a pomocí fantazie z nich vytvářím pestrobarevné abstraktní kompozice.
Jak jste pojmenovala tuto výtvarnou techniku?
Pro tuto autorskou techniku jsem zvolila přiléhavý název Fotoinformel. Magičtější místo pro první veřejnou prezentaci, než byl prostor pokladny plzeňské věže, jsem nemohla zvolit. Známá plzeňská básnířka paní Hana Gerzanicová tam současně pokřtila i moji první knihu.
Váš obrázek „Kosmologie“ je vyobrazen na pozvánce letošního 13. ročníku festivalu duchovní kultury, který se koná pod záštitou biskupa plzeňské diecéze Mons. Tomáše Holuba.
Ano, je to pro mě velká čest. Účasti na Letnicích umělců v Muzeu církevního umění plzeňské diecéze si velice vážím. Letošní zadání „Apokalypsa“, ale i ty předešlé, jsou pro mě vždy výzvou. S Unií výtvarných umělců Plzeň, kde jsem členkou, jsem v sakrálním prostředí vystavovala již několikrát. Poctou pro moji uměleckou prezentaci byl prostor katedrály sv. Bartoloměje, a dále prostředí kostela sv. Jana Nepomuckého v Plzni či kaple kláštera v Mariánské Týnici. V rámci dobročinných akcí UVU jsem se mimo jiné zúčastnila projektu nazvaného Svět podle Jakuba, kdy výtěžek byl věnován na záchranu varhan v kostele sv. Barbory v Manětíně.
Čím jsou pro Vás výstavy pro veřejnost a můžete některé z nich jmenovat?
Během těch patnácti let jsem uspořádala přes tři sta tuzemských výstav a několikrát jsem svoji tvorbu představila i v zahraničí. Ráda mimo jiné vzpomínám na prezentace v Domově pro seniory sv. Jiří, v Domově s pečovatelskou službou Domovinka, ve zvíkoveckém kostele Nanebevzetí Panny Marie, v prostorách kláštera Chotěšov, špejcharu Ve Dvoře ve Spáleném Poříčí, stodské Špitální kapli sv. Jana Nepomuckého nebo v rekonstruované části zámku v Čečovicích.
Věnujete se také charitativní činnosti?
Ano, několik obrazů jsem věnovala do různých sociálních zařízení, ale zpravidla se jedná o prodej uměleckých děl na aukcích. Konkrétně šlo například o podporu projektů Šance Umělci „dětem ulice“, Dětskou skupinu Šneček, Konto Bariéry a řadu dalších neziskových organizací. Se zambijským malířem Richardem Kirbym jsem se v roce 2010 zúčastnila česko-zambijského projektu Kalinglinga Street Kids Project, jehož výtěžek byl určen sociálně slabým černošským rodinám.
Máte osobní vztah k nějakému historickému místu či stavbě?
Kdykoliv se nalézám v centru města, s velkým obdivem vždy vzhlížím k nádherné monumentální stavbě, kterou je katedrála sv. Bartoloměje v Plzni. V rodinném albu mám i několik fotek z tehdejšího svatebního obřadu mých rodičů. Srdeční záležitostí je pro mě i kostel Všech svatých na Roudné.
Osobního setkání s oběma autorkami lze využít při křtu jejich nové básnické sbírky „Melodie noci“, které se uskuteční 16. května od 16:00 v Karmelitánském knihkupectví v Plzni. Jste srdečně zváni.
Anotace nově vydané knihy Melodie noci: „V básních se snoubí silný duchovní rozměr s láskou k poezii a k hudbě. Je intimní výpovědí o trpělivém čekání, hledání i očistném otvírání utajených komnat. Imaginární obrazy vhodně akcentují obsah plný naděje, touhy, pokory a víry. Básnická sbírka je již desátým počinem dvou symbioticky spjatých autorek.“
Tento rozhovor připravily Romana Schuldová, Eva Hubatová a Hana Zemenová v dubnu 2023.
