Josefe, jak vzpomínáš na dobu 90. let?
Doba po pádu totality byla plná očekávání, radosti ze svobody, nadějí. Byla to doba velkých a podstatných změn: privatizací, rozpadů firem, stěhování lidí za prací, svobody cestování, informací atd. Církve získaly svobodu, kterou za existenci republiky nikdy nepoznaly. Katolická církev mohla biskupy obsadit všechny diecéze, kněží mohli rozvíjet pastorační činnost bez omezování státním dozorem, stejně tak i řeholní řády; v průběhu času byly vráceny pro umožnění činnosti nezbytně nutné objekty. Vznikaly církevní školy, bylo možné svobodně učit náboženství, oficiálně vznikaly také Charity. Zpočátku se některým lidem v církvi zdálo, že církev naváže na předtotalitní časy a „pojede to“. Ale to tak nešlo! Otázka vzniku biskupství v Plzni na sebe nedala dlouho čekat. Bylo zřejmé, že pokud se zásadně nezmění situace, diecéze vznikne.
Co Tě přimělo začít pracovat pro biskupství?
Pocházím z malého městečka, vyrůstal jsem ve věřící rodině jako nejmladší ze čtyř dětí. Po skončení základní školy jsem mohl na střední až po dvouleté převýchově na učilišti ve Škodovce. Před koncem studií v roce 1967 jsem se přestěhoval do Plzně, kde se pro mě otevřel nový svět: mezi věřícími jsem měl spoustu známých a přátel, byl jsem zván do společenství, působili zde výborní kněží, i když často překládaní. V roce 1969 jsem se na pozvání zúčastnil dvou mezinárodních táborů věřících z různých církví. Byl to pro mě zážitek, kdy jsem si už tehdy řekl: „Tohle bych chtěl v církvi dělat, spojovat lidi dohromady!“ A taková příležitost nastala, i když s omezeními. I v době normalizace se našly skulinky: setkávali jsme se po bytech, chodili jsme na výlety do přírody, byly zde i možnosti skrze ekumenu. S určitou obezřetností jsme s mládeží léta jezdili na puťáky do slovenských hor. Celou tu dobu jsem měl řadu přátel, většinou věřících laiků i kněží. Bylo možné číst, vzdělávat se, setkávat v menším, diskutovat – hlavně bylo důležité nepropadat ponorce. S nastalou změnou poměrů po roce 1989 se pro mne otevřela možnost pracovat v církvi. Tehdy jsem byl ženatý, byl jsem otcem čtyř synů a také jsem chtěl pracovat s lidmi.
Čemu jsi se v rámci diecéze věnoval? Kde jsi působil?
Nastoupil vlastně už rok před vznikem plzeňské diecéze jako zaměstnanec pražské arcidiecéze, byl jsem „referentem pro práci s laiky“. Laikem je podle dokumentu II. Vatikánského koncilu Lumen gentium „každý věřící křesťan mimo členy duchovenského a řeholního stavu“. Stal jsem se „referentem“ toho, co jsem chtěl dělat.
Kancelář s pevnou telefonní linkou jsem měl v budově arciděkanství na náměstí v Plzni. Za čas byl jmenován pomocný biskup pražský František Lobkovic biskupským vikářem pro oblast západních Čech a začal jezdit úřadovat každý pátek do Plzně. Měl podobnou kancelář na stejném patře jako já a byl mým šéfem. Jemu a P. Eliášovi, který byl správcem farnosti sv. Bartoloměje, děkuji za mé „uvedení na scénu“.
31. května 1993 v poledne bylo oznámeno zřízení Diecéze plzeňské se sídelním biskupem Františkem Radkovským. Ten se do Plzně dostavil několik dní poté. Oznámil, že sídlo biskupství bude v budově arciděkanství na nám. Republiky a že slavnost vzniku diecéze proběhne 10. července 1993. Následně se dalo vše do pohybu.
První dny, týdny a měsíce po slavnosti se budova biskupství začala rekonstruovat a změnila se na staveniště. I za obtížných podmínek během rekonstrukce, v ní pan biskup pracoval, přijímal návštěvy, dodával skleslým odvahu, rozhodoval. Dál také jezdil do Prahy za povinnostmi v rámci ČBK.
Pan biskup Radkovský byl v rámci ČBK předsedou Komise pro laiky. Pamatuji si, jak mi řekl: „Nepotřebuji, abys seděl od – do tady v kanceláři, ale abys byl s lidmi“. Uvedu jen několik akcí, kterým jsem se věnoval (často ve spolupráci s dalšími lidmi a organizacemi): Dny víry diecézní i vikariátní, Diecézní pouť, Semináře Duchovní obnovy farnosti (Sievers, Baummert). Měl jsem také na starosti setkávání pastoračních pomocníků, komentované prohlídky kostelů pro žáky, biblické hodiny, vypomáhal jsem s bohoslužbami slova. Řadu let jsem byl diecézním delegátem v ČKBD (pozn. red. České katolické biblické dílo), spolupracoval jsem s Ackermann–Gemeinde Freiburg. Diecézi jsem projel křížem krážem, navštívil jsem větší část farností.
V roce 1994 rozhodl biskup o projektu fary v Horní Blatné, která měla začít fungovat do roku 1998. Tu následoval projekt fary v Perninku s provozem od roku 2008. Na obou těchto budovách jsem participoval ve všech fázích jejich obnovy a následně jsem se stal jejich správcem. Objekty slouží i v současné době jako pastorační a rekreační centra plzeňské diecéze.
Se vzpomínkou na minulé časy připojuji velké poděkování za spolupráci bývalým spolupracovníkům: Aničce Šlajsové, Majce Lachmanové, Jindrovi Fenclovi a Marcelu Milfaitovi.
Na kterou událost či moment si z Tvých let na biskupství rád vzpomeneš?
Takových událostí je spousta, vzpomínám si teď na dvě. První je pocit pokoje a radosti po instalaci biskupa Františka; druhá je humorná a pro mě velmi poučná. Delší čas jsem jezdil v neděli ráno do jedné vesnice na Plzeňsku, kde se na bohoslužbu scházela hrstka starších lidí. Jednou za měsíc tam byla mše svatá, v ostatní neděle jsem tam měl bohoslužbu slova. Tehdy účastníci seděli roztroušeni po lavicích, hlavy sehnuté, zpívat se jim nechtělo. Stál jsem před lavicemi, přečetl Boží slovo, pokračoval komentářem k textům a pořád nic. Asi dva metry přede mnou v prostřední uličce najednou vyskočila myška, postavila se na zadní a panáčkovala. A nastalo vzrůšo! Účastníci si sdělovali dojmy ještě před kostelem (což nebylo zvykem) a od té doby mi bylo mezi nimi dobře, dokonce se nám dařilo i zpívat.
Na koho rád vzpomínáš?
To by bylo na knížku. Zmíním jednu paní ze Semináře duchovní obnovy na Sokolovsku. V úvodních setkáních jsme účastníky seznamovali s četbou bible, vyhledáváním textů, rozjímáním a modlitbou. Při jednom z úvodních setkáních povstala starší paní, že nám musí něco říct: „Když jsem přišla večer z minulého setkání domů, zavolala jsem sousedku: Mařko, podívej, tady je ten Íza (roz. Izajáš), co se v neděli z něj v kostele četlo. Seděly jsme do noci, hledaly v bibli a četly. Moc za to děkuji.“ Není to krásné?
Měl jsi na starosti několik let Zpravodaj plzeňské diecéze, jak tehdy vypadala jeho příprava, tisk a distribuce?
Zpravodaj určitě nebyla moje parketa, ale přání pana biskupa. Byl jsem východisko z nouze. V té době byl v diecézi zájem o dění, lidé toužili po informacích, chtěli vědět, kde se co děje, co dělá biskup a nejbližší spolupracovníci, chtěli prezentovat svoje názory a činnosti, svoji farnost, svoje společenství, poutě a zážitky apod. V jeho přípravě, se shromažďováním a přepisem příspěvků, s korekturami, focením fotek, agendou kolem skládání a rozesílání mi velmi pomáhali moji spolupracovníci. Zpravodaj se tehdy tiskl na biskupství u J. Broučka v dost velkém nákladu. Distribuci mimo Plzeň často zajišťovali sami kněží, kteří přijeli služebně na biskupství, poštou se posílalo jen tam, kam nebyla jiná možnost doručování a také předplatitelům. Zpravodaj jsem měl na starosti asi 10 let.
Co si představíš pod plzeňskou diecézí?
S ohledem na svoji víru, dlouholetou a velmi rozmanitou práci pro plzeňskou diecézi, je pro mně tato diecéze jakýmsi „posvátným územím“ svěřeným do správy diecézního – tedy i mého – biskupa. Pod diecézí si představuji osobu biskupa, jeho úřad, katedrálu a pak samozřejmě její rozsáhlé území se spoustou kostelů a kaplí, s místy, kde jsem se setkával s lidmi.
Jak se Tě diecéze dotýká v současné době?
Nemůžu říct, že vůbec ne, ale do různých míst v diecézi se vydávám jen málo, již se méně setkávám s lidmi. Některá místa jsou i v dnešní době opuštěná. Loni jsem šel příhraničím Šumavy a žasl nad opravenými kapličkami a zrenovovanými kříži, také Boží muka a křížové cesty jsou tam většinou opraveny. V duchu jsem děkoval těm neznámým, kteří za jejich opravou stojí a říkal si: „Pane Bože díky! Jak tohle je možné?“
Tento rozhovor připravila Hana Zemenová v květnu 2023.
