Povolání
Kdo jsou Františkánky Marie Immaculaty? Jaké je vaše poslání?
Naše řeholní rodina vznikla v první polovině 19. století v olomoucké arcidiecézi, kdy se několik františkánských terciářek spojilo v touze společně zasvětit svůj život Bohu a službě potřebným, tehdy zvláště ve výchově chudých dívek. Před dvěma lety se k nám připojily Šedé sestry jejichž zaměřením byla služba nemocným. V současné době se věnujeme činnosti podle potřeb místa a možností dané komunity. Například v Olomouci mají sestry misijní kavárnu Õde a penzion Tõde. Máme i vnitřní charisma, které má pronikat náš duchovní život i vnější působení, a tím je zasvěcení službě smíru a smíření.
Jak jste stala františkánkou?
Do kláštera jsem vstupovala pár let po sametové revoluci. Bylo to na poutním místě Panny Marie v Králíkách. O řeholních společenstvích jsem toho tehdy mnoho nevěděla, ale v naší řeholní rodině jsem měla pratetu, misionářku z Estonska. Na jejím pohřbu jsem se rozhodla vstoupit, sestry pak říkaly, že si sestra Celesta, tak se jmenovala, zavolala za sebe náhradu. Se sv. Františkem i naší patronkou Pannou Marií Neposkvrněnou jsem se začala více sbližovat až po svém vstupu.
Je to pět let, kdy vaše kongregace začala formovat mladé sestry ve Strážově. Jak jsou sestry formovány a čím jejich formace končí? Co po ní následuje?
Strážov byl ustanoven hlavně jako dům pro noviciát, což je dvouleté období v rámci počáteční formace, ve kterém má novicka dokázat opustit svůj dosavadní způsob života, zakusit odloučení od přátel a rodiny a začít hloubit pevné základy pro celý svůj budoucí zasvěcený život.
Sestry se zde seznamují s konkrétním způsobem života naší řeholní rodiny, zakouší, co obnáší život společenství se sestrami, obyčejný životní rytmus modlitby, práce, studia a odpočinku. Mají si ověřit, zda skutečnou motivací pro jejich rozhodnutí k zasvěcenému životu je na prvním místě Bůh, zda mají ochotu dát se mu k dispozici bez podmínek a zda pro to mají také i vhodné přirozené vlastnosti.
Noviciátní formace končí rozhodnutím, zda sestra bude na této cestě pokračovat. Pokud ano, požádá o složení dočasných slibů čistoty, chudoby a poslušnosti. Jimi vstupuje do tzv. juniorátu, který u nás trvá nejméně tři roky. V té době obvykle přechází z formační do jiné komunity a může být plně zapojena do její vnější činnosti. Po uplynutí této doby sestra může složit věčné sliby.
Ale ani tehdy formace nekončí, protože růst v lásce a odevzdanosti Bohu je celoživotní proces. Duch Svatý nás skrze různé životní okolnosti dál vychovává a my se učíme ochotně se poddávat jeho vedení.
Kolik je ve Strážově sester?
V současné době zde žijeme tři. Potom k nám dojíždějí dvě sestry, každá zhruba na jeden týden v měsíci, aby svou přítomnosti obohatily naši malou komunitu a měly též formační hodiny.
Advent
Adventní doba směřuje k Vánocům – oslavě narození Ježíše Krista. Jak adventní dobu prožíváte?
Osobně mám adventní dobu velmi ráda, připomíná mi první mše svaté, na kterých jsem začala znovu přistupovat ke svátostem po svém obrácení. Vždy, když se zpívá píseň „Ejhle přijde Pán a Bůh náš…“, vybaví se mi vzpomínky z té doby. Rok od roku cítím stále větší vděčnost za nezasloužený dar víry, a tak Pánu opakuji větu, která mě zasáhla v jedné knize: „To nejkrásnější, co se mi v životě přihodilo, bylo setkání s Tebou. Ty vnášíš světlo do mých temnot.“ To přibývající světlo, které symbolizují zapálené svíce na adventních věncích v našich kostelích, je světlo, které přináší betlémské dítě na zemi i do lidských srdcí.
V komunitě adventní dobu prožíváme asi snahou o větší ztišení a rozjímáním u adventních liturgických textů, které nás na tuto slavnost připravují. Do adventní doby spadá též slavnost Neposkvrněného Početí Panny Marie, která je patronkou naší kongregace. Právě 8. prosince jsme před pěti lety přišly do Strážova. Do kaple vždy vyrobíme adventní věnec, který zapalujeme, když se společně modlíme, nebo zpíváme adventní písně. Ve farnosti, když je příležitost, se zapojujeme do jitřních adventních zpěvů v kostele. Každý rok probíhá trochu jinak.
K čemu bychom toto období měli využít? Můžete dát čtenářům pár doporučení?
Slovo advent znamená příchod, očekávání příchodu Spasitele. My se v adventní době připravujeme na oslavu jeho narození.
Zaměřit bychom se měli na to, co nám pomůže, abychom se dobře připravili. Způsoby mohou být různé, například: četba a biblických textů, vztahujících se k vtělení a Ježíšovu dětství, zvláště v prvních kapitolách Matoušova a Lukášova evangelia, třeba jen 5–10 minut ráno či večer; častěji zajít na mši svatou, na roráty, dopřát si čas k důkladnější přípravě na svátost smíření; v rodinách a společenstvích se setkávat ke společné modlitbě kolem adventního věnce; vyrobit adventní věnec a když je to možné, nechat si ho v kostele požehnat; dát si dobré a splnitelné předsevzetí, udělat někomu radost, obdarovat potřebného, nabídnout ruku ke smíření, navštívit někoho, s kým jsme se dlouho neviděli, pozvat někoho na adventní koncert, napsat vánoční pozdrav… láska je vynalézavá.
Co je pro vás osobně během adventu nejdůležitější? Na co bychom měli upřít pozornost?
Andělé při narození Ježíše zpívali: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ Pro mne je důležitá vděčnost Bohu, protože často bereme jeho dary tak samozřejmě. Terezie z Lisieux říkala: „Všechno je milost.“ A potom hledět si uchovat pokoj v srdci a napomáhat jeho šíření mezi lidmi.
Vánoce
Jak prožíváte období Vánoc?
Se společným slavením Vánoc mám z různých míst, kterými už jsem prošla, různé zkušenosti. V naší komunitě si rozdělujeme úkoly, jako je výzdoba kaple, příprava liturgie, příprava štědrovečerní večeře nebo příprava programu pro společné chvíle. Vyjde-li čas, vyrobíme si malé dárečky, pročítáme společně vánoční přání, zajdeme na společnou vycházku, něco si zahrajeme nebo se podíváme na vánoční pohádku.
Víme-li o někom nemocném či osamělém v našem okolí, snažíme se ho ve vánoční době navštívit, a také se zastavíme na hřbitově, abychom se pomodlili za naše zemřelé.
Na Tři krále, jsme někdy zvaly kněze, aby nám vykropil a požehnal dům. Závěr Vánoc máme spojený s Tříkrálovou sbírkou, do které se už několik let zapojujeme.
Jak byste Vánoce popsala někomu, kdo je zná jen ze světského života?
Asi bych řekla, že pro nás křesťany je to oslava narozenin Ježíše Krista, o kterém věříme, že je pravý Boží Syn, který se před více než dvěma tisíci lety stal člověkem a narodil se v Betlémě, což nám připomínají betlémy v kostelích. Když si lidé dávají dárky, nám to připomíná ten největší dar, který lidstvo dostalo od Boha, a tím je jeho jediný milovaný Syn. Řekla bych také, že v adventní době se vánoční písně ještě nezpívají a Štědrým dnem Vánoce nekončí, ale teprve začínají. A možná bych dodala, že láska, pokoj a dobrota jsou více než vyleštěný nábytek, prohýbající se stoly a hromady dárků pod stromečkem.
Změnilo se nějakým způsobem prožívání Vánoc od doby, kdy jste byla malá?
Z dětství si pamatuji radost z vánoční atmosféry, pečení cukroví, rozsvíceného stromečku, zasněžené přírody a sáňkování. Přijde mi, že to bylo takové jednodušší. Na druhou stranu vzpomínám i na fronty na pomeranče a kakao nebo podpultové zboží, každá doba má své.
Dnes mi přijde, že od adventu se kolem nás objevuje hodně pozlátka, shonu a netrpělivosti. A může se stát, že pro všemožné zařizování a shánění dárků zapomeneme na ty, pro které to vlastně děláme.
Na vánoční radost dnes také vrhají stín zprávy o mnohém utrpení lidí v nejrůznějších částech světa, zvláště v zemích sužovaných chudobou, pronásledováním a boji, slyšíme o válce na Ukrajině a v Izraeli – právě tam, kde se Ježíš Kristus narodil.
Proto si myslím, že je tak důležitý pokoj, a to nejprve v lidských srdcích, pak teprve ve společenstvích, národech a na celém světě. Myslím, že pokoj ve velkém nemůže nastat bez pokoje v nejmenším. Na každém z nás záleží.
Letos si připomínáme 800 let od postavení prvního betléma sv. Františkem z Assisi. Mohla byste sv. Františka představit?
Ano, celá františkánská rodina od tohoto roku začíná slavit hned několik výročí a postavení prvních jesliček je jedním z nich.
Nejdříve ke sv. Františkovi. Je to zakladatel tří řádů, přestože to zpočátku nezamýšlel. Chtěl žít prostě Evangelium, ale začali se k němu přidávat další a další následovníci. První řád tedy zahrnuje bratry františkány, kapucíny a minority. Druhý řád sestry klarisky a kapucínky. Do třetího řádu spadají sekulární františkáni – tzv. františkánští terciáři a potom množství převážně ženských řeholních rodin, věnujících se vnějšímu apoštolátu a službě, tam spadáme i my.
Příběh sv. Františka je překrásný, a proto doporučuji přečíst si některý z jeho životopisů, třeba zrovna o letošních Vánocích.
Svatý František pocházel z rodiny bohatého obchodníka s látkami, a tak mohl žít bezstarostným a marnotratným způsobem života. Byl oblíbený společník při zábavách a vůdce assiské mládeže. Usiloval o dosažení rytířské hodnosti, ale časem si začal uvědomovat pomíjivost světské slávy. Modlil se k Pánu, aby poznal jeho vůli. Jednou, při modlitbě před obrazem Ukřižovaného v napolo rozbořeném kostele sv. Damiana, uslyšel Kristův hlas: „Františku, oprav můj dům, který se rozpadá.“ František hned začal s opravou kostelíka. Teprve později pochopil, že dům, který měl obnovit je Církev. Zakusil lásku Boha tak silně, že se mu z lásky chtěl zcela vydat tak, jak se on z lásky zcela vydal za nás. Stal se tak podobným Kristu, že dva roky před svou smrtí obdržel jeho stigmata. Byl velkým opěvovatelem přírody, ale nutno připomenout, že ji tolik opěvoval právě proto, že ve vší její kráse spatřoval krásu a lásku Stvořitele.
Jak první betlém vypadal?
Tomáš z Celana, životopisec sv. Františka, píše, že sv. František tři roky před svou smrtí, tedy v roce 1223, zatoužil na vlastní oči vidět prostotu, chudobu a pokoru vtěleného Božího Syna. Proto v italském Grecciu uspořádal o slavnosti Narození Páně první živý betlém. Nechal připravit vše potřebné, postavit jesle naplněné senem, přivést osla a volka a co nejvěrněji napodobit betlémskou jeskyni. Nechal též přinést oltář ke slavení mše svaté a sezvat lidi z okolí, kteří v den slavnosti přinášeli zažehnutá světla. Ten večer v ozářeném průvodu za doprovodu zpěvu přicházel František se svými bratry k místu, kde byl postaven betlém a o půlnoci se slavila mše sv., při které František jako jáhen s dojetím zpíval evangelium, na které potom kázal, a vybízel lid k vděčnosti a lásce k narozenému Spasiteli.
Jeden z přítomných měl vidění, že v jeslích leží spící nehybné dítě, nad kterým se František sklonil a probudil je z tvrdého spánku k životu. Vypravěč dodává vysvětlení, že Ježíš byl v mnoha srdcích zapomenut a sv. František jej milostí Boží v jejich mysli znovu probudil.
Zde má tedy počátek křesťanský zvyk názorného zobrazování betlémských událostí zhotovováním vánočních jesliček.
Jak se tradice betlémů rozšířila do světa a dostala až do dnešní doby?
Z Greccia se zvyk stavět betlémy rozšířil díky bratrům františkánům, kteří z Itálie přicházeli i do dalších míst Evropy, ale šířil se i působením jiných řeholníků. Četla jsem, že do Čech tradici stavění vánočních jesliček přinesli jezuité v 16. století, první betlém byl prý postaven v jejich kostele v Praze. V 18. století Josef II. vydal zákaz vystavovat betlémy v kostelích, aby neodváděly pozornost od modlitby. Proto si je začali lidé vytvářet ve svých domovech. Tak začala bohatá tradice lidových betlémů z nejrůznějších materiálů, různých velikostí a rozsahu. Známý je například velký třebechovický pohyblivý betlém ze dřeva.
Máte na závěr rozhovoru nějakou myšlenku, kterou byste ráda čtenářům předala?
Možná povzbuzení od sv. Františka: „Hleďte, k jaké vznešenosti nás Bůh povolal, když nás podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle ducha ke své podobě.“
Chtěla bych nám všem popřát, abychom byli nositeli obrazu vtěleného Božího Syna a šiřiteli Jeho pokoje.
Doplňující informace sestry Magdaleny k rozhovoru:
