Diecézní synoda je slavnost radosti. Je to společné hnutí vedené Duchem svatým. Diecézní synoda je zvláštní církevní okamžik, kdy se celá diecéze shromažďuje se vzájemnou láskou a postupuje společně jako živá rodina, aby oslavila svou víru v Krista. Pod vedením biskupa jako duchovního otce a průvodce se kněží, řeholníci a laici, Boží lid, spojují v jedno tělo, v živou církev:
Synoda je oslavou radosti a veselí, je to živá a vzrušující událost, ale také zahrnuje spoustu práce, bádání a diskusí. Je to příležitost, kdy se v radostné a duchovní harmonii setkávají emoce a rozum. Je to zvláštní škola učení.
První jeruzalémský koncil byl první formou synody, kde Petr shromáždil apoštoly (včetně Pavla), aby společně jednali. Panovala zde jednota záměrů a Petr jako Kristův náměstek byl symbolem této jednoty.
Dnes slavíme Kristův křest. Připomíná nám to náš křest. Kristův křest měl v jeho životě a díle zásadní význam: znamenal začátek jeho mesiášského poslání. Bylo to jeho mesiášské pomazání.
Nám křest otevírá dveře k dalším svátostem. Stejně jako událost Zjevení Páně je i Kristův křest projevem jeho identity.
Skrze křest získáváme křesťanskou identitu. Na synodě tuto jedinečnou identitu oslavujeme, zkoumáme a objevujeme její význam, vydáváme o ní svědectví a sdílíme ji s ostatními.
Při Kristově křtu se zjevila Nejsvětější Trojice: z nebe zazněl hlas Boha Otce, sám Kristus byl pokřtěn, Duch svatý na něj sestoupil v podobě holubice.
Tento trinitární rozměr je různými způsoby přítomen i v průběhu synody.
Byl slyšet Otcův hlas, který říkal: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte“.
V Matoušově evangeliu 3,16-17 totiž čteme: «Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle – otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje něj. A z nebe se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“»
Hlas Otce byl jasným znamením uznání. Ježíš, jako Syn, je plným zjevením Otce. Na synodě nám Otec během naslouchání opět zjevuje totožnost svého Syna. A Duch svatý sestupuje mezi nás jako holubice.
Kristus nepotřeboval křest. Jan mu to dokonce připomněl. On však trval na svém. Skrze křest totiž Kristus vede ke svému Otci, spojuje se s naší lidskou přirozeností a činí z nás adoptivní Boží děti.
Křest smývá hřích. Ve svém křtu nám Kristus ukazuje cestu k odpuštění hříchů. Voda na sebe bere symboliku očištění i nového života.
Proto dnes, když začínáme toto zvláštní synodální hnutí a zkušenost, přemýšlejme o svém křtu. Byl to pro nás intenzivní začátek křesťanského života.
Jak daleko jsme jako křesťané došli? Oceňují nekřesťané naši identitu a chválí naši dobrotu, nebo námi opovrhují jako pokrytci?
Snažíme se denně ztotožňovat s Kristem a jeho církví?
Jaká očekávání máme od nadcházející diecézní synody?
O jaké duchovní a náboženské novinky se hodláme podělit s ostatními?
Pokřtění nyní patří Kristu a mají stejné dědictví jako Kristus. Ztotožňujeme se s tímto vědomím?
Mnoho lidí potřebuje duchovní útěchu, oživení a povzbuzení od křesťanů. Je naše místní církev připravena těmto potřebám vyjít vstříc?
Jít společně znamená také kráčet nocí, po obtížných a náročných cestách, možná klopítat přes nepochopení a bolest. Jak bude naše synoda řešit tyto skutečnosti v kontextu Kristovy křestní výzvy?
Krása a radost z křesťanství prostupují životy mnoha lidí, které známe. Jak můžeme tuto krásu a radost umocnit?
Modleme se, aby nás v nadcházejících měsících při společných modlitbách a úvahách vedla síla Ducha svatého. Pán nám i vám jistě během této synody otevře cestu ke svatosti.
Kéž Bůh žehná našim záměrům a plánům a kéž je vždy uprostřed nás, skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Dobrořečme Pánu. Bohu díky.
