Otázka pro Vás je nelehká a zásadní. Stalo se Vám někdy, že jste zažili hřejivý pocit z nějaké osoby nebo události a měli jste za to, že zůstanete navždy věrní této zkušenosti a v průběhu času jste pak zapochybovali, zda to má pro Vás až tak zásadní dopad? Třeba pod tíhou okolností a nových požadavků může člověk „pozapomenout“ nebo i zradit. V takové situaci se hodí jistá pravidla, slova, dohoda, úmluva, která pomůže se vrátit k hodnotám.
Posledně jsme viděli drama první části Exodu, situaci útlaku Izraele v Egyptě, nástup Mojžíše, konfrontaci Hospodina s faraonem až po slavné vítězství ve vodách Rákosového moře. Popisujeme historickou zkratku, jak ji zachycuje dikce Písma v duchovním klíči, nikoliv historické rekonstrukce událostí. Po osvobození z otroctví stojí Izrael na břehu Rákosového moře jako početný a svobodný lid, před kterým stojí v zásadě dva úkoly:
Od východního břehu Rákosového moře postupuje lid Izraele k hoře Sinaj (v jiné tradici Oreb, Choreb i Chorebu), cestou Hospodin dává lidu vodu ze skály, manu i křepelky, vítězství nad Amalečany, kde přichází na scénu jako vojevůdce Efraimita Jozue i síla Mojžíšovy modlitby. Po přípravách konečně vystoupí Mojžíš zprostřed bázlivého lidu uzavřít smlouvu s Hospodinem na horu. Smlouva představuje jako partnera lidu Hospodina, Osvoboditele z Egypta jako toho, kdo smí jednostranně vyhlásit zásadní podmínky života s Ním v etickém Desateru (Ex 20,1–17). Smlouva Desatera je vyhlášena jednoznačně, druhou stranou je Hospodinův lid. Přikázání navazují ve smyslu uznání poznaného, základem Zákona je žitá zkušenost s Hospodinem a zásadní události v ní. Z toho vyplývá, že Hospodin je jediný Bůh trestající v přirozeném řádu (tři i čtyři pokolení), ale odměňující božsky (pro tisíc pokolení), je tajemný, nezobrazitelný, jeho Jméno se má uctívat, ne zneužívat a den odpočinku je i dnes setkání s oživujícím Pánem ve shromáždění jeho lidu. Ve vztahu k bližnímu i k sobě má člověk chránit život jako cenný přirozený dar, a to v jeho předávání a kultivaci – rodiče jsou v tom Božím nástrojem, v jeho průběhu i výlučnosti partnerů, v jeho zajištění materiálního i duševního vlastnictví. Zvláštní respekt patří svědectví vydáveném řečí a vůči poměrům a majetku bližního. Detaily výkladu jsou předmětem studia morální teologie, v podstatě jde o pomoc při udržení se na stezce života, záchrany i svobody.
Desatero má i druhou mírně odlišnou verzi v Dt 5,6–21. Rozdíl je např. ve zdůvodnění svátečního klidu nebo v uspořádání posledního verše (Ex 20,17 a Dt 5,21). Kromě dvou verzí Desatera se legislativě věnují také tři kodexy – smlouvy (Ex 20 – 23*), deuteronomický (Dt 12 – 26) a svatosti (Lv 17 – 26); dále podrobné liturgické předpisy (např. Ex 25 – 31; 35 – 40, Lv 1 – 10*) a dílčí legislativa napříč knihami Leviticus, Numeri i Deuteronomium. S tím je spojena otázka, proč tolik opakování, máme-li téhož Hospodina, stejného Mojžíše i identický národ Izraele? Odpověď je v zásadě ve skutečnosti, že knihy Zákona byly redigovány postupně v průběhu staletí a uspořádání látky se přizpůsobovalo aktuální situaci adresátů, která se proměňovala. Rozdíly jsou obsahově nepodstatné a doplňující se povahy.
Mnohem zásadnější je věrnost každého z nás vůči tomu, co jsme prožili a poznali jako pravdivé. Zákon pak pomáhá, abychom se neodchýlili od toho, co si přeje náš Pán. Kéž se to daří nám všem!
