Víme o vás, že jste se několikrát vydala na pouť do Santiaga de Compostela. Proč právě sem? Co bylo prvním impulsem vydat se na tuto pouť?
Tím prvním impulsem pro mě nepochybně byl náhodně shlédnutý dokument na Čt 2, v němž průvodcem po Svatojakubské cestě byl docent Zdeněk Susa. Bylo to někdy okolo roku 2000 a do té doby jsem o tomto fenoménu nevěděla vůbec nic. Dalo by se říct – láska na první pohled. Po skončení dokumentu jsem věděla, že se tam vydám.
Bylo to ale období, kdy jsem byla na mateřské dovolené, měla tři malé děti a odejít na měsíc z domu samozřejmě nepřipadalo vůbec v úvahu. Cestu jsem odložila na neurčito, ale touha po ní ve mně zůstala. Když po letech začalo vypadat reálně, že bych se mohla na pouť vydat, začala jsem se učit španělsky a vyhledávat aktuální informace. Cenné informace o Svatojakubské cestě (praktické rady, odkazy i deníky poutníků v češtině) jsem našla na webových stránkách ultreia.cz, které se věnují této pouti a poutnictví vůbec. Dnes je možností najít informace samozřejmě mnohem více, protože Camino de Santiago je již více zpopularizované. Osobně pro plánování cest nyní využívám stránky mundicamino.com.
Malý pohled do statistik. V roce 2000 se na cestu vydalo 74 324 poutníků (z toho 227 z České republiky), rok 2013 vzrostl počet poutníků na 215 879 (769 jich bylo z Česka), v roce 2023 putovalo 440 361 lidí (Čechů bylo 4 825).
Větší množství poutníků s sebou nese různá úskalí. Mám na mysli zejména přeplněnost cesty v posledních úsecích, kde se všechny trasy sbíhají, nebo hraniční kapacitu ubytoven. V závislosti na trase a ročním období se může stát, že se na posledních 150 kilometrech zařadíte do průvodu poutníků a turistů, nicméně ti lidé jsou v drtivé většině fajn a mně osobně to cestu nikdy nepokazilo. Pokud putujete už pár týdnů, máte za sebou i etapy, kdy za celý den nepotkáte živou duši, a vnitřní klid si už nesete s sebou. Já to vždy beru jako takové cvičení v toleranci a opětovné přivykání si na svět, do kterého se vracím. Přece nebudu rozmrzelá z toho, že jsou na poutní cestě poutníci :-). Pro ty, kteří by s tím měli problém a rádi by putovali co možná nejklidněji, doporučuji dobře zvážit trasu a termín cesty, myslím, že si může vybrat každý.
Během pouti si člověk sáhne na pomyslné fyzické i duchovní dno. Co je pro vás během putování nejtěžší? S jakými překážkami jste se během cesty setkala?
Asi všichni chápeme, že úplně každá cesta je bilance ztrát a nálezů a stejně jako v životě nelze očekávat pouze zisky. Vzhledem k tomu, že ač ráda chodím, rozhodně nejsem nějaký trénovaný sportovec, na dno svých fyzických sil si v určité chvíli sáhnu pokaždé. Dlouhodobá zátěž bez dnů odpočinku si u mě vybírá svoji daň ve formě různých zdravotních problémů. S nimi se také pojí to, co je pro mě během putování nejtěžší – přežít ty bezesné noci, kdy tělo stávkuje a já nevím, jestli budu moci druhý den pokračovat dál…
Tím nechci určitě nikoho strašit, mnozí poutníci dojdou do cíle bez jakékoliv zdravotní újmy. Jen těm, kteří nesportují a nejsou již právě v rozpuku své mladosti, bych určitě radila trochu potrénovat před tím, než se na pouť vydají, a nepřepálit délku jednotlivých etap.
Pod tím duchovním dnem si představuji nějaké psychické vyhoření, malomyslnost, ztrátu touhy po dosažení cíle či důvěry v Boží pomoc nebo nějakou ponorku mezi lidmi, kteří putují společně. Musím ale říct, že ničím takovým jsem si na žádné z cest neprošla. Mojí duši tam bylo vždycky moc dobře.
Občas se ale stane, že přijde mizerné počasí nebo člověk dojde do plné ubytovny a k další volné je to deset kilometrů. Občas zabloudíte a ani volně pobíhající psi nejsou vždy přátelští. Některé úseky také třeba vedou pastvinami mezi býky. Tyto ani další věci nevnímám jako překážky, ale jako součást cesty. A dobře vím, že cesta všechny ty drobné těžkosti poutníkovi mnohonásobně vynahradí.
Do Compostely jste putovala několikrát. Proč jste se vracela právě na toto místo/tuto pouť?
Je to samozřejmě o vztahu, na té cestě jsem nechala kus svého srdce a hodně jsem se toho díky ní naučila… My lidé to tak přece máme se vším – hudbu, která se nás dotýká, si rádi poslechneme znovu, vracíme se na oblíbené místo a neřešíme, že jsme tam byli už mnohokrát. Když si někam vyjdeme se svým dobrým přítelem, určitě pro nás není překážkou, že už jsme si spolu vyšli před měsícem a až nám ten přítel zavolá příště, půjdeme znovu a rádi… Nic z toho nám nepřipadá nudné nebo jednotvárné, dělá nám to naopak dobře, ten princip je stejný.
Oproti tomu všemu je navíc ta cesta úžasně mnohotvárná, stále se proměňující, a i kdybyste zvolili úplně tu samou trasu, vaše pouť nikdy nebude stejná. Čekají na vás nová setkání, odlišné situace, budete překonávat jiná protivenství a ani zázraky se neopakují stejné…
Když nachodíte po nějaké zemi pěšky cirka 3400 km, z poznání té krajiny, lidí, kultury vyroste vztah, ať chcete nebo ne. Můj vztah ke Španělsku je velmi vřelý a vracím se tam ráda i mimo putování – navštívit krásná místa, kterých je tam bezpočet, oživit si jazyk, zakusit jiný způsob života… Zkrátka vracím se na tu cestu, protože je mi na ní dobře.
Kolikrát jste tedy camino šla?
Na svoji první pouť po Camino Francés jsem se vydala na jaře 2013, výchozím místem bylo městečko St. Jean Pie de Port ve Francii, trasa měřila asi 720 km.
Druhá v pořadí byla trasa Camino Primitivo, na kterou jsme se vypravily v září 2016. Její začátek byl v Oviedu (Santiago bylo vzdáleno 320 km). Tentokrát jsme ale neskončily v Santiagu de Compostela, ale pokračovaly jsme dalších asi 120 kilometrů až k Atlantickému oceánu na Fisterru a pak do městečka Muxía, které je spojeno se svatojakubskou legendou.
Camino de la Plata na jaře 2019 jsme začínaly v Seville (1000 km od Santiaga de Compostela), trasa byla výzvou nejen pro svoji délku ale i úplně odlišný charakter krajiny. Ta byla jen řídce obydlená. Tuto pouť máme spojenou také s nezapomenutelnými velikonočními svátky, které jsme slavily v Salamance.
Na podzim v roce 2021 jsme se vrátily na Camino Francés, šly jsme tentokrát ve třech a putování bylo poněkud poznamenané proticovidovými opatřeními i úbytkem služeb. Začínaly jsme ve Frómistě a putovaly 420 km. Na zatím poslední pouť jsme vyšly z Irúnu na konci srpna minulého roku, trasa Camino del Norte (měřící 830 km) vede při pobřeží na severu Španělska. Uváděné kilometry jsou jen přibližné, protože v některých místech má trasa více variant a rozhodujete se podle profilu cesty, momentální kondice či míst, která nechcete minout. Mnozí se vydávají na pouť sami, i já jsem to úplně prapůvodně měla v úmyslu. Nakonec jsem ale velmi vděčná za moje kamarádky, které do toho šly se mnou. Díky tomu bylo to prožívané s kým sdílet. Jsem vděčná i za společné modlitby, za to, že jsme uměly prožívat intenzivní blízkost a zároveň si ponechat osobní prostor.
Jak dlouho taková cesta trvá?
Jak dlouho nám trvalo vlastní putování si každý snadno spočítá, když vydělí kilometry trasy naším obvyklým průměrem 24 km/den (tempo samozřejmě vyhovuje každému jiné, my to máme nastavené takto). K tomu pak přičtěte takových 6 dní navíc, které padnou na dopravení se na místo, odkud vycházíme, a několikadenní pobyt v Santiagu, krásném historickém městě, které je neustále nabité energií a radostí těch, kteří došli do cíle.
Co potřebuje člověk, který se chce vydat na podobnou pouť?
Mám-li to vzít podle sebe, potřebuje hlavně hodně chtít. To je jako se vším. Když ho to chtění přiměje naučit se nové věci, důvěřovat ve vlastní schopnosti, nebát se vyjít ze své komfortní zóny a unést nezdary, bylo dost velké. Je fajn umět nějaký cizí jazyk, pro mluvení s místními se hodí španělština, pro dorozumění s poutníky z celého světa je zase ideální angličtina. Neznamená to ale, že bez jazykového vybavení to nejde. Pro mě, která se vydala na svou první cestu po letmém seznámení se španělštinou a s oprášenými základy angličtiny, bylo hodně úlevné zjištění, že pokud se dva lidé opravdu chtějí domluvit, domluví se. Dnes jsou už navíc k dispozici všemožné překladače.
Pak už je to jen o vhodném turistickém vybavení a nějakých financích nad rámec běžné spotřeby. Nemusí to být ale nijak finančně náročný projekt. Je to věc volby každého poutníka, jakou si vybere střechu nad hlavou a jestli si uvaří v kuchyňce albergue (levné ubytování pro poutníky) nebo si zajde na večeři. Pro představu – na první pouti jsem měla rozpočet 15 euro na den, dnes je to zhruba dvojnásobek (samozřejmě + letenka a vybavení). Jako velice potřebnou jsem vždycky vnímala také podporu „z týlu“. Pochopení a podporu rodiny, povzbuzující SMS od kamarádů, modlitby, v kterých na nás naši blízcí pamatovali. Ti všichni mají svůj podíl na tom, že jsme, i přes různé problémy, pokaždé šťastně dosáhly cíle.
Jaký byl váš nejsilnější zážitek, který si z poutě odnášíte?
Ty nejsilnější zážitky jsou vždycky velmi osobní a svým způsobem nesdělitelné. Obecněji jde ale říct, že jsou aspekty poutě, které mě tam pokaždé znovu okouzlí. Fascinuje mě možnost pozorovat neuvěřitelné proměny krajiny v průběhu stovek kilometrů. Nebo nezapomenutelné románské chrámy, kde člověk padá na kolena tak samozřejmě jako dýchá, a také některá zvláštní místa, kde všichni ti poutníci, co tu za těch tisíc let prošli, zůstali jakoby přítomní skrze svoje naděje a emoce. A pak je tu všechno to, co toho, kdo je na cestě, nějakým způsobem vnitřně zasahuje, proměňuje, znejišťuje v jeho vlastních pravdách.
Ten nejpůsobivější crash test pro mě byla samozřejmě ta první pouť, splnění dlouholetého snu, krok do neznáma, nabytí sebedůvěry, že se o sebe dokážu postarat v cizí zemi bez zajištěného zázemí a žít ze dne na den. I to soustavné namáhání, které k dlouhé pouti patří je zážitek. Je to svým způsobem očistný proces. Člověk musí odhodit svoji pohodlnost, předsudky, ostych, závislost na svých zvycích a všemožný balast, nakonec mu nezbyde nic jen to a ti, co nese v srdci. Je to pro mě pokaždé jinak dost těžko dosažitelný prožitek svobody. K němu přispívá i to, že po pár týdnech cesty se člověk náramně zjednoduší, zbaví se všeho informačního smogu a pochopí, jak málo toho ve skutečnosti potřebuje.
Ještě jeden aspekt zmíním: pocit vděčnosti, který ve mně vždy roste den za dnem. Ať už za hrnek lahodné kávy v nějakém zapadlém baru po ránu, za dárek nebo radu od místních, za to, že skončí celonoční déšť právě ve chvíli, kdy dobalujeme bágly, nebo že člověk potká ty, které potkat měl. Takových momentů je každý den spousta. Jsou i v mém běžném životě mimo camino, ale tam jsem asi jen zvyklá přijímat všechno moc samozřejmě. Ale poutník, navíc cizinec, a navíc žena bez mužské opory, postrádá všechny možné jistoty, uvědomuje si svoji závislost na okolnostech, které ho normálně neohrožují, i to, že způsob řešení problémů, na který je zvyklý, nefunguje vždy a všude. Věc se má zkrátka tak, že poutník má velký prostor pro vděčnost.
Co člověku může putování dát a co vzít?
Putování, ač je krásné, je i náročné, může být a je zkouškou člověka samotného (bývaly i doby, kdy si odsouzení mohli poutí odpykat svůj trest). V tomto tedy to „dát a vzít“ může mít nejsilnější dopad. Záleží na každém, nejen po caminu můžeme kráčet otevřeni všem zkušenostem nebo s klapkami na očích. Myslím si ale, že mnozí z těch, kteří se tam vydávají, vnímají, že pouť není jen volný čas pro turistiku, ale i možnost nahlédnout věci nově, pokus o formování a cizelování duše skrze putování (a to nejen cizími kraji ale i dějinami a lidskou vírou), monumentálností i pokorou, odhodláním, smyslem pro krásu a vznešenost. A že i nemálo z těch, kteří se tam původně vydali jen hltat kilometry, tohle všechno dožene. Řekla bych, že ta paralela mezi lidským údělem zde na Zemi a putováním za Věčným cílem se tam může vnímat velmi bezprostředně. Já sama jsem se z každé z těch cest vrátila obdarovaná, i když to může znít jako fráze, bez nich bych nebyla tím, kým jsem.
Jak jste sama říkala, pro putování je důležité i správné vybavení. Máte nějaké tipy pro méně zkušené cestovatele co zabalit s sebou?
Jsem přesvědčená, že tím opravdu nejdůležitějším vybavením je silná vnitřní motivace, odhodlání, těšení se, pevná vůle vytrvat i přes překážky, které jsou přirozenou součástí cesty. Bez tohoto je sebelepší turistické vybavení nedostatečné. Výbavu se snažím samozřejmě co nejvíce odlehčit (vzhledem k tomu, že jsem na svoji první cestu odjížděla s krosnou vážící 18 kg, měla jsem skutečně velký prostor pro zlepšení). Lecjaké odlehčené vychytávky se dají koupit v obchodech Pod7kilo nebo Nalehko, ať už v kamenných prodejnách nebo na e-shopech. Nejdůležitější jsou logicky dobré boty, ale tady moc radit nejde, každému vyhovuje něco jiného. Já kvůli zpevnění kotníků volím raději nějaké polovysoké s nepromokavou membránou a měkčeným došlapem. Radila bych velikost bot vždy o kousek větší, než jaké normálně kupujete, když se dlouho jde, nohy otečou skoro každému.
Batoh, který váží necelý kilogram, jsem si pořídila v jednom ze zmíněných obchodů a jsem s ním moc spokojená. Další nezbytností je kvalitní pláštěnka či jiná ochrana proti dešti. Spacák do poutnických ubytoven se mi osvědčil lehounký péřový. Také nedám dopustit na papírového průvodce, ale hodně lidí dnes už používá jen aplikace v mobilu. Určitě je vhodné mít s sebou lékárničku se základními léčivy, někomu vyhovují trekové hůlky. To je podle mě ten základ. Prostě se sbalíte jako kamkoliv jinam a pak se pokusíte ještě půlku z těch věcí nechat doma.
Na pouti prožije člověk mnoho setkání s různými lidmi. Je nějaké, na které nezapomenete?
Těch setkání bylo opravdu mnoho a ráda bych nezapomněla na žádné z nich. Na každé cestě dříve či později potkáte někoho, s kým se vlivem různých okolností sblížíte nad rámec obligátní poutnické konverzace (odkud jsi? kde budeš dneska spát? kolikáté jdeš camino? …), není výjimkou, že tam vznikají i přátelství, která cestou nekončí. Jsou i chvíle, kdy mě překvapuje rozdílnost lidí, kteří se rozhodli kráčet po stejné cestě. Je ale úžasné zakoušet, jak moc spojuje společný cíl. Camino je tak pro mě i takové nenásilné a efektivní školení o toleranci a tzv. normálnosti.
Zajímaví jsou i místní lidé, kteří sice neputují, ale cesta je formuje a jsou s ní spjatí, ať už tím, že jim dává obživu nebo jen tím, že žijí v její blízkosti.
Pak je zde ještě další velice intenzivní setkání. Setkání s tím, s kým jste se vydali na cestu. I když se z domova znáte dlouhé roky, tak blízkost, kterou člověk zažívá při společném putování, je trochu jiný level. Patříte k sobě, potřebujete se, pomáháte si, dělíte se o radosti i starosti a o své životní příběhy, to vše 24 hodin denně. Je to dar, který může překvapit: poznávat se s těmi, o kterých si myslíme, že je známe…
Ale jestli chcete popsat přece jen nějaké konkrétní pro mě nezapomenutelné setkání, nemusím v paměti chodit moc daleko. Minulý rok, když jsme doputovaly, odžívala jsem si před katedrálou v Santiagu tu radost i smutek z konce, sice emocionálně jako vždy ale s pocitem, že popáté mě tady už nic nemůže překvapit. A pak jsem potkala svoji dceru s batohem na zádech, která právě došla a prožívala to samé. Vypravila se na pouť, když my už byly několik týdnů ve Španělsku. Šla poprvé a sama jednou z portugalských cest a já až do toho okamžiku absolutně nic netušila. Popravdě, za slzy jsem se ani nestyděla. Tak tolik asi o lidech.
Závěrem nám prozraďte, kam byste se chtěla ještě v budoucnu vydat?
Nemám přímo naplánováno kam a kdy se vydám, ale touhu stát se znovu poutníkem, číst nohama zemi, znát cíl, ale nevědět, co přinese příští den, tu mám v sobě pořád… Španělsko je celé protkané sítí cest mířících do Santiaga a já jich zatím prošla jen pár. Dívám se na ty méně známé a ptám se – jak se asi putuje z Córdoby nebo z Alicante? Zajímají mě ale i jiné evropské poutní trasy jako Camino Ignaciano, která vede z Loyoly na Montserrat, poutní trasa do Říma Via Francigena a další. Takže uvidíme.
A poslední otázka, jak budete trávit letošní léto?
Letos mám už nějaké cestování za sebou, takže moje léto bude takové klidné a domácké… těším se do kempu s rodinou, na pobyt s kamarády, koncerty venku a posezení na zahrádkách u něčeho dobrého… :-)
Za rozhovor děkuje a další radostné kilometry na poutích i v životě přeje Eliška Popelková.
