Zde si můžete přečíst duchovní impuls Mons. Tomáše Halíka.
Služba církve v globální době se nemůže omezovat na územní farnosti.
Také pro církev v globální době platí pravidlo: Jednej lokálně, mysli globálně. Jednat lokálně znamená vždy respektovat kontext. To vyžaduje decentralizaci církve, uplatňování principu subsidiarity, ale také solidarity - vzájemný respekt k odlišnostem.
Služba kaplanů v nemocnicích, armádě, věznicích atd. je avantgardou této služby církve, která je otevřená všem, nejen vlastním členům.
Myslet globálně znamená neustále prohlubovat katolicitu a ekumenicitu, univerzální otevřenost církve, která je svátostí, tj. symbolem a nástrojem jednoty celého lidstva. To je eschatologický cíl, kterého církev plně dosáhne pouze v Boží náruči, ale o který musíme neustále usilovat rozšiřováním horizontu našeho vnímání světa a Božího působení ve světě. Katolická jednota církve musí být organickou jednotou v rozmanitosti, nikoli uniformitou a konformitou totalitních systémů.
Mnohým lidem se dnešní evropské křesťanství zdá být slabé a unavené.
Mnozí evropští katolíci, a zejména „rybáři lidí“ mezi námi, mají dnes podobné pocity jako galilejští rybáři na břehu Genezaretského jezera, když se poprvé setkali s Ježíšem: „Jsme unavení, máme prázdné ruce a prázdné sítě, pracovali jsme celou noc a nic jsme neulovili.“ Ale pro Ježíše byl právě takový okamžik kairos, počátkem jeho komunikace se svými budoucími apoštoly.
Ježíš nám dnes říká totéž, co vyčerpaným rybářům: Zkuste to znovu, zajeďte na hlubinu. Zkusit to znovu znamená neopakovat staré chyby. Je třeba vytrvalosti a odvahy opustit mělčinu a vydat se na hlubinu.
Evropské křesťanství se nachází v paradoxní situaci: jsme menšinou v silně odcírkevněné společnosti, která si však v genech nese téměř dva tisíce let nesmazatelné zkušenosti s mnoha formami křesťanské víry. Toto dědictví je bohatstvím a zároveň zátěží.
Součástí tohoto dědictví je i evropský sekularismus a ateismus; přinejmenším někteří evropští ateisté jsou „katoličtí“ a „protestantští“ ateisté.
Naše matka evropská církev má mnoho nepřiznaných potomků a „marnotratných synů a dcer“. Hlubší poznání evropské kultury nám přináší mnohá překvapivá setkání s našimi neznámými sourozenci. Musíme však počítat s tím, že pro mnohé nebude objevení našeho společného rodokmenu radostným překvapením. Musíme očekávat, že u některých se naše synodální pozvání na rodinné setkání setká spíše s nedůvěrou než s reciprocitou. Získání ztracené důvěry vyžaduje trpělivost a přesvědčivé svědectví.
Evropa je dnes misijním územím. Dnešní misionáři v Evropě jsou však ve zcela jiné situaci než misionáři, kteří doprovázeli evropské kolonizátory na prahu novověku. Misie v postkřesťanské Evropě nemůže být „reconquistou“ nebo archeologickými vykopávkami vedenými nostalgií po ztracené minulosti.
Misie není proselytismus; snaha vnutit nově příchozí do našich stávajících institucionálních a mentálních struktur by byla kontraproduktivní. Setkání s hledajícími je příležitostí k rozšíření těchto hranic a obohacení církve o jejich zkušenosti. Misie v kontextu synodality není jednosměrná činnost. Jde o doprovázení, dialog, respekt a vzájemné obohacování. Jsme svědky Krista, ale nemáme na něj monopol; Kristus k nám může promlouvat i prostřednictvím „druhých“.
Kromě nově příchozích se v Evropě setkáváme také s návraty některých „bývalých katolíků“, kteří prošli hlubokým otřesem své víry. Říkají: Dnes znovu věřím tomu, čemu jsem věřil v dětství, ale věřím tomu jinak. Musíme vytvořit prostor pro víru dospělých.
Proces sekularizace byl důležitou etapou zrání křesťanské víry. Nejen jednotlivé „temné noci“, o nichž psali mystici, ale i kolektivní temné noci jsou klíčovou proměnou (metanoia), velikonoční zkušeností, účastí na kříži a vzkříšení. Sekularizaci a zhroucení mnoha forem církve lze chápat jako účast na tajemství Velkého pátku a Bílé soboty, a tak je nově interpretovat jako kairos, Boží dar, zkoušku a výzvu. Synodální obnova je příležitostí vstoupit do nové epochy v dějinách křesťanství a zakusit proměňující moc Zmrtvýchvstalého skrze proměnu „těla a duše“ církve (mentality a struktur).
Zmrtvýchvstání nebylo návratem k dřívějšímu, předchozímu stavu, nýbrž branou k dynamické přítomnosti Zmrtvýchvstalého Krista skrze Ducha v životě církve. Stejně tak i obnovující proměny církve jsou vždy překvapivě nové, jsou projevem prohlubující se přítomnosti Krista v církvi, ale také v anonymní podobě za jejími viditelnými hranicemi. Možná, že jedním z nejvýznamnějších úkolů další etapy synodální cesty bude právě objevování Kristovy přítomnosti také za viditelnými hranicemi církve - celý kosmos, příroda a kultura, plody země i plody lidské práce v sobě nesou otevřenost pro eucharistickou všudypřítomnost Krista. Katolicita (univerzalita) a ekumenicita křesťanství jsou opakem totalitních tendencí uzavřených společností a sektářských náboženství.
V dnešním světě se mnohá náboženství (a také některé formy křesťanství) stala politickými nástroji obrany etnické či civilizační identity, nástroji kulturních válek jedněch proti druhým. Křesťanství má jedinečný úkol následovat kenotické poslání Krista a odmítnout pokušení sebereference, sebestřednosti, kolektivního narcismu a ideologického imperialismu. Křesťanství nemusí být jedním z identitárních náboženství. Naše identita není něco statického a uzavřeného; naší identitou je živý Kristus a jeho Duch. Nemusíme svou identitu úzkostlivě bránit, ale spíše ji neustále znovu objevovat, hlouběji chápat a interpretovat.
„Naše království není z tohoto světa.“ To není výzva k útěku ze světa, ale závazek udržovat v církvi i ve světě otevřenost vůči trvalému příchodu Boha, který je vždy větší než všechny naše představy o něm. Vytvářejme a udržujme místa otevřenosti a bdělosti v církvi i ve světě.
Na často kladenou otázku, co je cílem a jaké jsou hranice synodální cesty, musíme pokorně odpovědět: nevíme. Následujeme otce víry Abraháma, který přijal Boží volání a vydal se na cestu, aniž by věděl, kam jde.
Musíme se stále ptát jako apoštol Tomáš: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu? Ježíš jim nepředložil podrobný plán cesty, nýbrž odpověděl: Já jsem cesta, pravda a život. Tato odpověď je světlem pro naši cestu.
Shromáždili jsme se zde ve jménu Krista a zakusili vanutí jeho Ducha během tohoto požehnaného Tridua. Díky Bohu a našim hostitelům a průvodcům.
(Linec, 31. srpna 2024)
