Vážený pane primátore, vážené zastupitelky, vážení zastupitelé, dámy a pánové,
opět děkuji za možnost k Vám před vánočními svátky a koncem roku 2024 jako
biskup plzeňský promluvit. Vážím si toho a nepovažuji to nikterak za samozřejmost.
Před nedávnem jsme oslavili 35 let od sametové revoluce. Jako společnost jsme dnes rozdělení na ty, kteří listopadové události zažili jako dospělí aktéři, a na ty, kteří buď byli v té době ještě malými dětmi, nebo 17. listopad 89 už znají pouze z učebnice moderních dějin a ze vzpomínek svého okolí. Tato skutečnost vytváří v naší společnosti dva rozdílné přístupy ve vztahu k hodnotě znovunabyté svobody. Je totiž téměř nemožné srovnávat osobní zkušenost se znalostí plynoucí pouze z vyprávění či různých dokumentů. Autenticita a síla každé přímé zkušenosti je nepřenosná, hluboko se vrývá do lidského nitra a člověka ovlivňuje. Avšak ne nutně vždy positivně. Formace prožitkem může být dokonce někdy i deformací a není pravda, že vždy vede k realističtějšímu a smysluplnějšímu pohledu na život.
Proto je třeba se ptát, co dává naději dnes a tady, aby svoboda nezůstala prázdným pojmem či nestřeženou samozřejmostí bez ohledu na to, kolik nám je a co jsme v minulosti prožili.
Riziko ztráty vnímavosti pro hodnotu svobody platí totiž jak u generací, které si šedou realitu nesvobodného komunistického režimu pod taktovkou sovětských poradců již nemohou pamatovat, tak i u těch, kteří ji sice prožili, nicméně dnes jsou vážně ohroženi, protože ve svých nostalgických vzpomínkách nesvobodnou a bezperspektivní minulost mnohdy lakují na růžovo.
Jako inspiraci k odpovědi na otázku, co nám nyní dává naději, že zachováme svobodnou společnost i pro příští generace, bych Vám dnes chtěl nabídnout perspektivu, jež – opírajíc se o krátkou větu z Janova evangelia – stojí v jádru evropské kultury. Autor tohoto biblického textu v ní vkládá do Ježíšových úst krátké a jednoznačné konstatování:
„Poznáte pravdu a ta vás osvobodí.“
Na základě poselství obsaženého v této větě se v naší kultuře po celá staletí rozvíjí a zakořeňuje přesvědčení, že svoboda je neodmyslitelně spojena s pravdou a že bez hledání pravdy a úcty k pravdě samotné skutečná svoboda neexistuje.
Oprávněnost tvrzení o bytostném propojení pravdy a svobody dokazuje i skutečnost, že známe příběhy lidí vpravdě svobodných žijících v totalitních režimech. Jsou to právě ti, kteří se ani pod tlakem vnějšího režimu nenechali okrást o pravdu, o které byli přesvědčeni, a tak zůstali vnitřně svobodní. Bylo to však téměř vždy za cenu velkých obětí a mnohdy i ztráty života.
V českých dějinách máme dva Jany, kteří jsou korunními svědky této vnitřní svobody, jež se nenechala zlomit a pro pravdu byla ochotná obětovat i život. Je to Jan Nepomucký, pražský právník a kněz konce 14. století, svatý z mnoha evropských i jihoamerických mostů, i z toho
našeho Saského, který na mučidlech odmítl vyzradit zpovědní tajemství, o němž se král Václav domníval, že by mohlo obsahovat pro něho politicky zajímavé informace. A o několik málo desetiletí později to byl Jan Hus, jenž byl ochoten zastávat svoji pravdu i v okamžiku, kdy bylo zcela jasné, že to znamená svobodně zvolit krutou smrt na hranici.
Oba zůstali svobodní, protože pravda pro ně byla hodnotou nejvyšší. A to i v situaci obrovského vnějšího nátlaku a absolutní ztráty svobody vnější.
My jsme dnes Bohu díky v úplně jiné situaci. Sametová revoluce nám nabídla možnost, aby vnitřní svoboda založená na pravdě byla podporována a chráněna svobodou vnější. Není to však ochrana absolutní a myslím, že nemusím v tomto politickém prostředí zdůrazňovat, že zachovat si i ve formalizované vnější svobodě svobodu vnitřní založenou na hledání pravdy a setrvání v nalezené pravdě není vůbec samozřejmé.
A v tom právě spočívá dle mého přesvědčení naše největší nebezpečí, pro které nemusíme být schopni předat vnější svobodný prostor i budoucím generacím. Riskujeme, že kvůli podcenění důležitosti vnitřní svobody spojené s hledáním pravdy a s úctou k ní můžeme začít ohrožovat i naši svobodu vnější, a to jak pro sebe, tak pro druhé.
Tisíciletá zkušenost naší kultury zkrátka říká jasně: je možné uchovat si vnitřní svobodu života v pravdě i navzdory vnější nesvobodě, ale není možné zachovat si vnější svobodu, jestliže opovrhneme poctivým hledáním pravdy, ve které chceme žít, a staneme se línými a pohodlnými v úsilí o svobodu vnitřní.
Dámy a pánové, jako demokraticky a svobodně zvolené zastupitelstvo jste Vy strážci a garanty vnější svobody.
Ale ještě více jste garanty propojenosti svobody vnější se svobodou vnitřní. Chránit tuto vzájemnost vnější a vnitřní svobody je Vaše zodpovědnost a je jedno, jestli nyní sedíte ve vládních či opozičních lavicích.
Zda někdo z nás zažil či nezažil sametovou revoluci, je z pohledu toho, co je dnes nejdůležitější, zcela nezajímavé.
Zda ale dnes žijeme v pravdě, která nás osvobozuje či ve lži, která nás spoutává, je v tomto smyslu zcela zásadní.
Naše svoboda jistě může být ohrožena z vnějšku, to si asi v dnešní době uvědomujeme mnohem více než v minulosti. A je velmi nebezpečné před touto skutečností zavírat oči či si lehkomyslně namlouvat, že se nás dramata okolního světa až tak moc netýkají.
Naše svoboda je ale ohrožována i zevnitř. V okamžiku, kdy vnější projevy svobody přijímáme sebestředně bez ohledu na hodnotu pravdy pouze jako pohodlný a samozřejmý rámec pro svoji svévoli, tak svobodu zásadním způsobem ohrožujeme a přímo demontujeme.
Nestaňme se demontéry svobody neochotou hledat pravdu, která jediná osvobozuje.
Neinspirujme se Pilátem Pontským, který tváří v tvář politickému kalkulu židovských špiček odpovídá na Ježíšova slova o tom, že přišel vydat svědectví pravdě cynickou proti otázkou. Myje si ruce a do krvava zbičovaného politického vězně Ježíše se ptá:
„Co je pravda?“
Inspirujme se spíše tím, co se chystáme oslavit: vánočním poselstvím. Jeho vnější, naším městem velmi intenzivně podporovaná atmosféra, je skvělá a určitě pomáhá. Ale jen v případě, že nechybí to vnitřní a podstatné. Přítomnost blízkých. Bez blízkosti milovaných nám svítící vánoční stromky ani tramvaje vánoční tajemství nebudou schopny poodhalit.
A tak mi dovolte, abych nám všem popřál požehnané Vánoce roku 2024. Čas, ve kterém nám to vnější a velmi dobře zajištěné bude pomocí pro to, abychom prožili a vzájemně se obdarovali v tom vnitřním a zcela nenahraditelném: ve vzájemné blízkosti a lásce, kterou díky událostem před 35 lety můžeme prožívat v plné svobodě bez záměn Mikuláše za Dědu Mráze či betlémské hvězdy za hvězdu pěticípou.
Do nového roku přeji i vyprošuji nám všem, aby vnější svoboda podporovaná všemi zodpovědnými v našem městě i v celé naší společnosti byla nadále pomocí, abychom rozvíjeli a prohlubovali hledání pravdy. Hledání, které nám otevírá cestu ke svobodě vnitřní – tedy k té rozhodující.
Děkuji za pozornost!
Mons. Tomáš Holub
biskup plzeňský
