Milí poutníci, milé poutnice, milé sestry a bratři.
Biskup Martin, když nás tady vítal, také zmínil, že si připomínáme 40 let od památné pouti, která byla zde slavena k tisíci stému výročí úmrtí svatého Metoděje. A na kterou přijel kardinál Casaroli, protože státní orgány té doby nedovolily, aby byl pozván svatý Jan Pavel II. Přesto právě on poslal zlatou růži, kterou máme zde v centru našeho dnešního slavení, u oltáře. A byla to úžasná atmosféra touhy po náboženské svobodě.
A také zdůraznění toho, co potom Václav Benda ve své reflexi na tuto pouť napsal ve stati „Jak dál po Velehradě“. Zdůraznění toho, že v okamžiku, kdy jsme dospělí křesťané, tak to není možné oddělit od toho, že jsme také zodpovědní občané. Že zkrátka tyto dvě věci patří dohromady. A že se právě tady, na Velehradě, projevily v okamžiku, kdy pan ministr Klusák se snažil mluvit o Cyrilu a Metodějovi – a všichni do toho volali: „Svatý Cyril a Metoděj!“
A já jsem tady tehdy byl. Pro mě to byla úplně první pouť na Velehrad. Byl jsem tu těsně poté, co mi přišel dopis, že jsem přijat do semináře. A tak jsem tady tajně okukoval své budoucí kolegy bohoslovce, kteří chodili tak důstojně v klerice. Já jsem byl někde vzadu, v kraťasech, a říkal jsem si: „Příští rok už tady budu takhle – jako ten bohoslovec.“
A musím říct, že ta úžasná atmosféra bohoslužby, ale i pospolitosti, která tu byla, pro mě znamenala potvrzení mé ochoty jít proti proudu, stát na straně dobra i v situaci, kdy to neznamenalo nic výhodného. A být odolný vůči tomu, co zlo může připravit člověku.
Postupně jsem ale zjišťoval, že schopnost vytrvalosti v dobru a odolnosti vůči nástrahám zla není možné postavit jen na zkušenosti davové radosti a nadšení. Vnímal jsem, že to je málo. A díky těm, kteří mě pak doprovázeli na cestě ke kněžství, jsem se učil objevovat jiné zdroje, které dávají možnost být vytrvalý v dobrém a odolný vůči zlu.
A o tom mluvil včera arcibiskup Jozef při modlitbě za vlast. Začal jsem objevovat, že tahle schopnost – která patří jak ke křesťanské, tak občanské výbavě člověka – vytrvalost a odolnost, pramení především ze srdce, které je schopné milovat a nasadit se pro druhé.
Objevil jsem to, co tak nádherně vyjádřil papež František ve své poslední encyklice – že srdce je tím místem, které dává možnost, aby člověk byl skutečně člověkem. Aby nebyl jen tím, kdo své činy a pohledy spojuje s emocemi, které jsou klamavé a prchavé. Aby nebyl jen tím, kdo vše dělá podle rozumu, který může být sebestředný a pyšný. Ale aby vše pramenilo ze srdce, které se učí milovat a vydávat se pro druhé.
Jak říkal biskup Martin, dnes si nepřipomínáme jen 40 let od pouti v roce 1985. My si také připomínáme a děkujeme za 80 let života v míru v naší zemi. Pohnutého života – ale života bez války.
A myslím, že dnes si mnohem víc než v minulosti uvědomujeme, že žít v míru není samozřejmé. Že je to něco, co stojí na srdci vytrvalém v dobru a odolném proti nástrahám zla – nejen kolem nás, ale i v nás samých.
A tak bych dnes chtěl při této pouti nás všechny pozvat k tomu, abychom prosili dobrého Boha, aby nás uschopnil k lásce, která nehledá sebe. Aby nám daroval skutečné srdce z masa – srdce, které je schopné milovat druhé a vydávat se pro ně. Aby z nás učinil lidi zodpovědné za přítomnost i za budoucnost – tu, kterou připravujeme pro sebe i pro ty, kdo přijdou po nás.
A to jak v rovině naší víry – tedy našich křesťanských společenství, tak v rovině naší vlasti - našich samospráv a celého národa.
Právě v době, kdy si uvědomujeme, jak náročné je zachovat svět, ve kterém žijeme, jako náš domov. Místo, které – jak říká naše hymna – je krásné na pohled.
Minulost nás dovedla k velkému ekonomickému bohatství. Naše společnost rozkvetla – a tady na Velehradě je to krásně vidět. Velehrad roku 1985 vypadal mnohem zpustošenější než dnes.
A ten způsob, jak naše společnost rozkvetla do tak velkého blahobytu, je také spojen s tím, že jsme se v mnohém stali servisní společností. Tedy že každý v soutěži s druhými dělá to, co se naučil, co je jeho povoláním – a dostává za to zaplaceno.
Ale dnes si mnohem více uvědomujeme, že podstata zdravé, vnímavé a odolné společnosti nemůže spočívat jen v tom, že budeme dělat to, za co máme zaplaceno. Ty nejdůležitější věci – to, co nás činí lidmi, kteří stojí na straně dobra a brání se zlu – vyžadují, abychom nasadili sami sebe. Se srdcem schopným milovat druhé.
Ať už je to připravenost být blízko těm, kteří jsou potřební, kteří jsou na okraji. Těm, kdo jsou sužováni nemocemi nebo strastmi dnešního světa. Ať už je to připravenost ke statečné obraně demokracie, svobody a všeho, co ohrožuje náš domov. Ať už je to otevřenost vůči budoucím generacím – pro život, který přijde po nás – a připravenost nabídnout jim sebe sama jako formaci, která ukazuje hodnoty, jež nepomíjejí.
Nebo ať je to ochrana našeho životního prostředí, kdy se možná musíme vzdát některých výdobytků blahobytu, abychom mysleli na ty, kdo přijdou po nás.
To všechno jsou věci, které potřebují srdce. Srdce milující a nehledící na sebe sama.
A tak bych nás chtěl pozvat, abychom společně s autorem 51. žalmu dnes prosili při mši svaté:
„Bože, stvoř nám čisté srdce a upevni v nás ducha vytrvalosti.“
Abychom na přímluvu svatých Cyrila a Metoděje – těch, kteří právě proto, že měli srdce ochotné a tlukoucí pro druhé, se vydali na dalekou cestu k nám – abychom i my, inspirováni jejich příkladem a příkladem mnoha mužů i žen různých generací a názorů, ale srdcem na pravém místě, byli lidmi vytrvalými v dobru a odolnými proti nástrahám zla.
Abychom – tak jak jsme slyšeli v prvním čtení od proroka Izajáše – byli schopni zvěstovat radostnou zprávu o blízkosti Boha, který vášnivě miluje člověka dnešní doby. Abychom byli schopni ty, jimž puká srdce v bolesti dnešního světa. Potěšit ty, kteří jsou soužení strachem z budoucnosti. A byli připraveni zvěstovat svobodu všem, kdo jsou vězněni v různých závislostech dneška.
A jak říká Ježíš v evangeliu – žeň je v našem národě hojná.
A tak, sestry a bratři, prosme jeden za druhého, ať nás Pán vyšle na tuto žeň. Ať jsme těmi, kdo budou lidem kolem nás zvěstovat pokoj – v našich domech, farnostech, obcích, krajích, v celé naší zemi.
Pokoj, který dává možnost být vytrvalý v dobru a odolný proti zlu. Pokoj, který dává možnost být poutníky naděje. A z našich domovů činit skutečné domovy.
Abychom na cestě do Božího království nebyli nějakým bloudícím hloučkem, ale společenstvím lidu, který si vzájemně pomáhá, čeká na sebe a povzbuzuje se. A tak došel tam, kde nás čekají Cyril a Metoděj.
Svatý Cyrile a Metoději, orodujte za nás.
foto: člověk a víra
