Jak se cítíš jako čerstvý padesátník?
Řekl bych, že se cítím úplně stejně jako včera, když mi bylo čtyřicet devět. Jen dneska víc vzpomínám na to, co jsem během těch padesáti let prožil. Připomínají mi to i lidé, kteří mi gratulují – ať už ti, s nimiž jsem se potkával v dětství, nebo mí spolupracovníci v Plzni. Padesátiny slavím zrovna na závěr našeho setkání s vedoucími kurie na Perninku, také jsem od nich dostal krásný dárek. Když jsme se dnes, 5. listopadu, společně modlili při bohoslužbě, děkoval jsem při ní také za své rodiče, jimž jsem se mohl narodit. To je hodně důležité – když slavíme narozeniny, měli bychom jistě děkovat Bohu, ale také rodičům, že se rozhodli nás přijmout.
Když jsme ti gratulovali při setkání se zaměstnanci, říkals, že každé kulatiny jsi prožil na jiném místě. Kde všude a s kým jsi slavil?
Uvědomil jsem si, že každé kulatiny jsem prožil v úplně jiném prostředí. Deset let jsem oslavil jako školák se svými rodiči a sourozenci. Dvacetiny jsem slavil na svých studiích v Říme, kde jsem se připravoval ke kněžské službě. Pamatuji si to velmi přesně, protože jsme měli 5. listopadu domluvenou mši svatou v katakombách sv. Kalixta, což je úžasné místo s prvními křesťanskými hřbitovy. Když jsme pak odtud vycházeli po schodech ke světlu, bylo to jako moc pěkné znamení. Třicáté narozeniny jsem slavil jako vojenský kaplan; na jaře jsem se vrátil z mise po půlroce v Bosně a na podzim jsem byl v kasárnách ve Vyškově. Čtyřicátiny už si také pamatuji. Tehdy jsem působil jako farář v bazilice sv. Prokopa v Třebíči. K narozeninám jsem tenkrát dostal kolo, na kterém dodnes jezdím. Padesátiny teď slavím se svými nejbližšími spolupracovníky z plzeňského biskupství.
Přemýšlels jako dítě o tom, co budeš dělat, až ti bude padesát?
Když jsem byl dítě, moc jsem se těšil, až bude rok 2000, a počítal jsem, kolik mi bude. Říkal jsem si, že mi bude dvacet devět, už budu velký a dospělý a svět bude úplně jiný. Když se tak stalo, už jsem to s tou proměnou světa tak nevnímal. Dnes si spíš přepočítávám, kolik bylo lidem, kteří přijali nějaký úkol v církvi. V deseti letech jsem samozřejmě vnímal, že padesátník je moudrý člověk, ale už vlastně blízko smrti, u konce svého života. Lehce si vybavuji, že když jsem chodil jako ministrant na pohřby, bylo běžné a normální, že lidé umírali ve věku pětašedesáti, sedmdesáti let. Dnes nám pětašedesátník připadá jako mladý člověk, vnímání mládí a délky života se za těch čtyřicet let hodně změnilo.
Narozeniny jsou důvodem k bilanci. Jaké momenty svého života považuješ za nejzásadnější?
Samozřejmě narození, které si ovšem nepamatuji. Nepamatuji si ani událost, kdy mi byl asi jeden rok a maminka mě zázračným způsobem zachránila. Tenkrát jsem se dusil, nemohl jsem dýchat, vypadalo to, že zemřu. Maminka mě hodila přes rameno a z krku mi vylétl nějaký cucek. Znám tenhle moment jen z vyprávění, ale je to jistě důležitá chvíle – tenkrát jsem se vlastně znovu narodil.
Velmi důležité pro mě bylo také svatořečení Anežky v roce 1989 a sametová revoluce, kterou jsem prožíval jako student 4. ročníku gymnázia. Tehdy se lámal historický čas v naší zemi. Po revoluci mi bylo umožněno studium teologie a také pobyt v Římě, kde jsem se několikrát setkal s dnes už svatým papežem Janem Pavlem II. Svatý pro mě není jen kdosi z obrazu, mám vzpomínku na osobní setkání s živým člověkem. Polovina mého života už je spojena se službou církvi, v různých farnostech a na mnoha místech, kde jsem působil. To je pro mě pochopitelně také velmi důležité.
Vybavuji si i rok, kdy jsem byl s vojáky na misi – noc, kdy jsem se za vojáky modlil, protože jeli na nějakou velmi nebezpečnou akci. Tenkrát mě prosili, abych se za ně modlil. A dali mi dopisy, abych je – pokud se nevrátí – předal jejich manželkám či přítelkyním.
Dále jsou to momenty určitých zlomů, kdy přišly nějaké nové výzvy. Ať už chvíle, kdy jsem měl jít do armády, do farností, do Plzně… A jsou to také chvíle, které znám z fotek, ale už si je úplně nevybavím – setkání s desítkami a stovkami lidí, se kterými jsem nějak šel životem, kratší nebo delší dobu.
Máš nějaký životní sen?
V současné situaci je to žití v přítomnosti. To bylo heslo vojenských kaplanů – služba v přítomnosti. Těch věcí, které se kolem mě nějak mění a které budou ovlivňovat mé další kroky, je hodně. Nemám před sebou žádný konkrétní cíl nebo sen. Chci čas, který mi bude dopřán, prožít smysluplně. Kéž ten čas prožiju v ochotě být ostatním nablízku a nějak je doprovázet na životních cestách. Prosím Boha, aby mi pomáhal v hledání a rozhodování, jak to bude dál.
Děkujeme P. Jakubovi za jeho službu, blahopřejeme k jeho narozeninám a vyprošujeme hojnost Božího požehnání.
Rozhovor P. Jakuba Holíka a Pavla Říhy proběhl 5. listopadu, cestou z pracovního setkání kurie na Perninku.
