První generální zasedání diecézní synody v Johannisthalu. Sto lidí, alespoň po jednom skoro ze všech farností. Naším úkolem bylo postarat se o to, aby společně s námi odtud odjížděl i dokument, který měl popsat stav naší diecéze. Proces jeho vzniku podrobně popisuje naše synodní delegátka Jana Tenglerová uvnitř Bartíku (viz další článek). Debata ve skupinkách, pozměňovací návrhy, hlasování o nich, závěrečné hlasování, dvoutřetinová většina. Proces vysilující, ale skoro dobrodružný.
Každopádně výsledkem je asi třicet stran, které kromě o mnoha pozitivních a nadějeplných věcech mluví také o tom, jak za posledních deset let ubyl počet účastníků nedělních mší o čtvrtinu a průměrný věk kněží vzrostl, o tom, jak nám moc nejde komunikace a jak zoufale nevíme, jak ty misie dělat, jak máme podhodnocené pastorační pracovníky a jak jsou farnosti netransparentní ve svých financích.
A tento text o více méně znepokojivém stavu diecéze vznikal pod rukama sta lidí, kteří si vzali čtyři dny volna, aby se pokoušeli něco změnit k lepšímu. Synodní dokument o tom, co všechno je v diecézi špatně, dávalo dohromady sto lidí ochotných něco dělat a evidentně zapálených pro věc, kteří kromě toho ještě ve volném čase stihli kolem sebe vytvářet dobrou atmosféru, modlit se a po večerech zpívat při víně. Zástupci diecéze vytvářející podnětné společenství píšou o tom, jak nám společenství moc nefungují. Lidé marnící čtyři dny svého volna ve prospěch diecéze píšou o tom, jak málo je lidí ochotných něčím přispět ke společnému dobru. Ti, kdo snad berou Krista vážně, píší o tom, jak ubývá těch, kdo jsou ochotni ho následovat. Lidé, kteří sem jeli sto padesát kilometrů, dávají dohromady text o tom, jak většinou není ochota jezdit do sousedního kostela, když v tom našem není mše svatá.
Byl to zvláštní paradox. Uprostřed společenství církve, ve kterém byla radost být, píšete o církvi, která jezdí na invalidním vozíku, je unavená a do ničeho se jí nechce.
Nakonec si vzpomenete na hodiny fyziky, roztok se nechá odpařovat, voda mizí, ale sůl zůstává ve stejném množství, až vykrystalizuje v čisté podobě. Zřejmě to nemusí být tak, že by s úbytkem lidí chodících v neděli do kostela musela ubývat víra, naděje a láska. To, že je nás málo, nemusí znamenat, že nám teď o nic nepůjde. S menšími počty praktikujících věřících se nemusí menšit vztah ke Kristu. A tenčící se finanční prostředky na to už nemají vliv vůbec.
Deset kilo švestek je třeba, aby vznikl litr slivovice. Bože, kéž bys i z mého srdce a z nás všech vydestiloval kapku něčeho, co bude chutnat.
Pavel Petrašovský (publikováno v Bártíku, zpravodaji farnosti U katedrály sv. Bartoloměje)
Ve dnech 25. - 28. 10. jsem se spolu s Jakubem Konečným a P. Pavlem Petrašovským zúčastnila prvního zasedání naší diecézní synody v Johannisthalu. Hlavním úkolem pro všechny delegáty byla příprava finálního dokumentu, který byl v základní podobě připraven z podnětů našich farností, vyplněných dotazníků jednotlivci a také dalších rozhovorů, které probíhaly v naší diecézi od dubna do června letošního roku. Čerpali jsme z přípravného dokumentu o dvaceti stránkách a sedmi přílohách v rozmezí od 30 do 160 stran. Už z tohoto množství přípravných dokumentů je pochopitelné, že nebylo možné, abychom všichni řešili vše.
Každý z delegátů mohl uvést své preferované téma a byl zařazen do jedné z těchto skupinek: 1. misie, 2. uspořádání, 3. hospodaření. Naše farnost měla velkou výhodu, že jsme se mohli zúčastnit ve větším počtu: P. Pavel za kněžskou radu a Jakub za diecézní pastorační radu, a tak jsme měli možnost zapojit do různých skupinek a vyjádřit se k úpravám ve více tématech, Jakub a P. Pavel v misii a já zvolila téma hospodaření.
Páteční den v Johannisthalu jsme strávili v tichu rekolekce pod vedením P. Jana Kotase. Následující dny jsme pracovali v rozdělených skupinkách. Organizace ze strany přípravného týmu neměla chybu, vše bylo jasné a přehledné a zvládlo se i zpracování 80 připomínek k předloženého textu (pozn.: ve skutečnosti jich bylo 91). Biskup Tomáš přiznal, že se se obával, aby vůbec nějaké připomínky byly. ;-) Připomínky prošly prvním hlasování v neděli večer a ty, které byly odsouhlaseny, synodní tým zpracovával a zakomponovával do textu pro závěrečné schvalování. Velká část delegátů měla zábavný večer s programem a musím se přiznat, že jsem sama v půl druhé v noci viděla horlivou diskuzi v jednom ze sálů… :-O
Ano, dokument je schválen a předložen byl v pondělí při bohoslužbě biskupu Tomášovi, ale myslím, že stejně důležité bylo setkání, které proběhlo mezi námi, zástupci z celé diecéze. Přestože se jednalo o náročnou práci a všichni delegáti i organizátoři se jistě vraceli ze setkání velmi unavení, u mě převládal pocit neskutečné radosti. Radosti z toho, že jsem poznala tolik lidí, kterým tak moc záleží na tom, abychom byli církví, která je otevřená, přijímající, církví, která chce hledat společná řešení a otvírat všem, jít společně za Kristem a ukazovat základní myšlenku křesťanství: lásku, odpovědnost i solidaritu při zachování důstojnosti každého člověka.
První a možná ten nejsnazší krok máme za sebou, popsali jsme situaci v naší diecézi. Teď nás čeká mnohem těžší krok, hledat společnou cestu, KAM JÍT a ptát se, JAK TAM DOJDEME.
Moc se na to dobrodružství následných let těším. Těším se i na všechny podněty názory a nápady vás samotných. JSME V TOM SPOLU a tvoříme budoucnost nejen pro sebe, ale i pro naše děti.
Děkuji za Vaši důvěru.
Jana Tenglerová, (publikováno v Bártíku, zpravodaji farnosti U katedrály sv. Bartoloměje)
Od pátku do pondělí 25. - 28.října probíhalo setkání Generálního shromáždění diecézní synody, kterého se zúčastnila stovka delegátů a delegátek z různých koutů naší diecéze. Konalo se v Johannisthalu, ve zdejším, moderním exercičním domě, v prostředí nádherné podzimní přírody u říčky Waldnaab u Windischeschenbachu.
Setkání bylo provázeno každodenní společnou či osobní modlitbou, slavením eucharistie, bylo prodchnuto otevřenou a příjemnou atmosférou. Pro účastníky bylo intenzivní v mnoha ohledech: jednak potřebná soustředěnost, časová náročnost diskuzí ve skupinkách, které byly navzájem inspirující a obohacující, i následné hlasování. Po celou dobu facilitátoři skupinek a synodní tým odváděli neskutečný výkon a prokazovali ostatním velkou podporu. Všichni byli vydatně posilňováni jak duchovně, tak tělesně a některé obtížné situace včas pomohla odlehčit i správná dávka humoru. :-)
A díky tomu všemu společně s Boží milostí se na závěr setkání zrodil oficiální dokument, do kterého se budeme moci všichni začíst. ;-) Pojednává o současné situaci v naší diecézi a bude základem pro další fáze diecézní synody.
Jsem velmi vděčná, že jsem se mohla osobně zúčastnit této výjimečné události. Ráda bych touto cestou znovu poděkovala všem z chodovské a novosedelské farnosti, kteří se různě do diecézní synody zapojili a zapojují (skrze modlitbu, při hovorech, vyplněním dotazníků, …).
Vaše chodovská delegátka
Máří (Nedělní stránka sokolovské a chodovské farnosti)
"Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina."
Dovolil jsem si vypůjčit a trochu poopravit název jedné slavné české komedie. Mohl jsem se jako delegát účastnit synodního zasedání v německém Johannisthalu. Jakožto asi úplně nejlepší (padouch nebo hrdina, nevím), ze sokolovské farnosti jsem měl tu možnost být účasten této historické události. Asi se nebudu sáhodlouze rozepisovat o podrobnostech, jelikož se v brzké době setkáte s výsledkem našeho snažení v podobě dokumentu, který jsme na závěr synody společně odhlasovali.
To co mne opravdu nakoplo bylo pro mne žité, v Johannisthalu hmatatelné Kristovo tělo, tvořené živými lidmi (delegáti, kněží, biskup, facilitátoři), kteří po dobu čtyř dní dokázali společně prožívat čas, formulovat současnou situaci naší církve a samozřejmě slavit a chválit Pána, který je zamilovaný jak do padoucha, tak do hrdiny. Takže opravdu jedna rodina!
Díky za možnost být u toho tvoření a být Toho Pána stvoření.
Sebiš, doktor a delegát