Vděčné poděkování biskupa Františka Radkovského
Zemřela bývalá ředitelka Církevního gymnázia Plzeň, paní Mgr. Jana Hrbotická, žena, která tolik znamenala pro naše církevní školství a pro naši diecézi. Je mojí povinností jí za všechno poděkovat.
Začínajícího Církevního gymnázia se ujala krátce po jeho založení, tehdy ještě Arcidiecézí pražskou, v roce 1992. Rok poté, 31.května 1993, byla založena Diecéze plzeňská a založené gymnázium jsme převzali. Jsem přesvědčen, že kdyby se paní Hrbotická tohoto gymnázia neujala, určitě by zaniklo.
Její úloha byla velmi důležitá: především vytvořila „model“ absolventa gymnázia, totiž jaké by měl mít vlastnosti a vědomosti a jak k nim vzdělávat a vychovávat. V tehdy nedávné době totiž skončilo závazné vzdělávání a výchova v duchu komunistické ideologie a nově bylo ponecháno na zakladateli a vedení školy, jaký „model“ si zvolí a jak bude vzdělávat a vychovávat. Ona zde úspěšně vykonala velmi důležitý úkol, jehož výsledek je patrný dodnes, neboť toto gymnázium patří mezi nejlepší v České republice a počet žadatelů o studium na něm každoročně několikanásobně převyšuje jeho kapacitu.
Je samozřejmé, že k tomu potřebovala velmi dobrý učitelský sbor, který se jí podařilo sestavit a dobře vést ve vzájemné spolupráci a harmonii. Nikdy nechyběl a nechybí jako člen sboru ani spirituál, kněz, který má na starosti duchovní stránku výchovy a vzdělávání. Je samozřejmé, že mnozí studenti nejsou pokřtění a považují se za nevěřící. Pro všechny je však důležité, aby poznali křesťanskou minulost i současnost naší země i z ní vycházející křesťanskou kulturu, aby tak nebyli cizinci v kultuře vlastní země, jak se to bohužel dnes často stává.
Prvním spirituálem byl P. RNDr. Mgr. Robert Falkenauer, se kterým si dobře rozuměla. Když jsem ho později jmenoval generálním vikářem diecéze, vzal si ji, tehdy už důchodkyni, za svoji sekretářku. Její dobrá znalost poměrů v diecézi byla v tomto ohledu významným přínosem. Důležité bylo i její jednání předtím, než odešla do důchodu. Vybrala si předem svého nástupce (Mgr. Daniela Petříčka – pozn. redakce) a na jeho úkol ho připravila. Dodnes jej úspěšně zastává.
Ještě jednu důležitou okolnost musím zmínit. Pocházela ze Sokolovska, z Nového Sedla, z území původně obývaného sudetskými Němci. Jedním z jejích vyučovacích předmětů byla němčina, kterou znala perfektně. První léta po sametové revoluci byla důležitá i tím, že jsme se snažili navázat dobré vztahy s našimi sousedy, Němci, zvláště s těmi, kteří se v Sudetech narodili a byli z nich vyhnáni. Zde měla svou velmi důležitou a úspěšnou úlohu. Mohl bych uvést více příkladů, kdy její pomoc byla velmi potřebná a užitečná.
Jistě by se našlo i mnoho dalšího dobrého, za co jsme jí vděční. Vděčnost můžeme nejlépe vyjádřit svojí modlitbou za ni i účastí na mši svaté, kterou za ni budeme s otcem biskupem Tomášem sloužit v pátek 19. listopadu v 16:00 v katedrále sv. Bartoloměje.
Vzpomínka Mgr. Daniela Petříčka, ředitele CG Plzeň
Na Církevní gymnázium Plzeň jsem nastoupil v roce 1996 a až do roku 2004 (před odchodem paní ředitelky Jany Hrbotické do penze) jsem zde působil jako učitel a třídní. Jedna z mých vzpomínek na Janu Hrbotickou je ovšem ještě starší, z doby, kdy jsem pracoval na českobudějovickém biskupství. V rámci přeshraničního ekologického programu Tulipán jsme tenkrát jeli asi na týden do Holandska, s cílem alespoň trochu poznat holandské školství a zdejší přístup k ekologické výchově. Při této příležitosti jsem se seznámil se dvěma tehdejšími učitelkami z CG Plzeň. Když jsme se vraceli zpět do ČR a stáli jsme ve frontě před hranicemi, přišla k našemu autu jedna starší dáma a začala se velmi zajímat a vyptávat svých dvou kolegyň. Jana Hrbotická se seznámila i se mnou a cestou domů jsme si pak povídali.
Právě díky tomuto rozhovoru mě Jana pozvala na schůzku, coby ředitelka CG Plzeň totiž zrovna hledala učitele. Přicestoval jsem tedy z Českých Budějovic do Plzně a absolvoval přijímací pohovor. A Jana Hrbotická se rozhodla mě přijmout. Mně i mé ženě velmi pomohla na startu tady v Plzni – přicházeli jsme coby čerství absolventi univerzity do nového města, do prostředí, kde jsme nikoho neznali. Nebylo to jednoduché… Velmi rád na svůj příchod do Plzně vzpomínám, protože jsem tehdy poznal Janu jako velmi citlivého člověka, který umí pomoc lidem.
Až když její vedení školy poměřuji optikou svých současných zkušeností (působím jako ředitel 17 let), uvědomuji si, jak moc byla Jana odvážná. Nebála se dávat šanci mladým lidem kolem sebe, zdaleka jsem nebyl jediný (tehdy začínající kantor), komu důvěřovala. To vše charakterizovalo Janu jako ředitelku školy, u jejíhož vniku stála. Byla skutečným lídrem s vizí, věděla, kam by mělo gymnázium směřovat. Toho jsem si velmi vážil už v době, kdy jsem na škole působil jako třídní učitel.
Přiznávám, že jsme s kolegyněmi či kolegy učiteli občas i kritizovali některá rozhodnutí paní ředitelky. A až ve chvíli, kdy jsem vedení školy převzal, jsem si začal uvědomovat, jak byla naše kritika vedení dětinská. Učitelé nemohou mít přesnou představu o tom, co znamená školu řídit, už proto, že nemají všechny informace, které mají ředitelé. Až dnes, když se otočím zpět, mohu díky svým zkušenostem objektivněji přimýšlet o tom, jak přínosné Janino vedení školy bylo.
1. července 2004 měla Jana odejít do penze a já, po úspěchu ve výběrovém řízení, jsem měl převzít řízení školy po ní. V té době udělala Jana velmi citlivou a rozumnou věc – mnohem víc se se mnou o mnoha záležitostech bavila a zároveň mi dávala víc prostoru. Říkala mi, jak by kterou situaci řešila, jaký má na věc názor… Půl roku mě (jako mentorka) provázela. Ovšem když jsme mluvili o tom, co se bude ve škole dít 1. září nebo později, dávala mi najevo, že to už budu ředitel, a že tedy už musím rozhodnout já. Velmi mi tímto svým přístupem pomohla.
Vtipný moment nastal hned na začátku července téhož roku, kdy jsem řešil jakýsi krizový moment ohledně investic (opravovali jsme střechu). Bylo třeba, abych rychle rozhodl. Požádal jsem tedy telefonicky o radu Janu a oslovil jsem ji paní ředitelko. Ona se smála: „Dane, já už nejsem ředitelka. Jsem babička a jsem s vnučkou v ZOO. To už si musíte vyřešit sám.“ Byla ovšem laskavá a poradila mi, co by udělala na mém místě. Taková je má vzpomínka na Janino široké srdce v době, kdy jsem byl na samém začátku v roli ředitele.
Naše střídání s Janou bylo plynulé a ona udělala pro školu to nejlepší, co mohla (bylo vidět, že to má promyšlené): řekla včas, že půjde do penze, a občas to diplomaticky připomínala, abychom s tím počítali a zvykali si. Muselo pro ni být pochopitelně těžké, když už nebyla ředitelkou, ale babičkou, a jen zpovzdálí sledovala, jak někdo cizí navazuje na její práci. Ona stála u zrodu CG Plzeň, vydupala tu školu ze země. I po odchodu Jany do důchodu jsme spolu velmi čile komunikovali, Janu zajímalo, co je nového u nás ve škole i v církevním školství. Naše komunikace byla intenzivní, i když jsme se názorově lišili.
připravila Jana Lazarová
Vzpomínka Ing. Richarda Bastla, bývalého studenta Mgr. Jany Hrbotické
Člověk z první řady
„Podívej, tamhleta paní bude ředitelkou ve škole, kam budeš od září chodit,“ sykla na mě tajemným pološeptem má babička, se kterou jsem jel tramvají asi tak měsíc před otevřením CG. Babička mi tuto informaci sdělila diskrétním způsobem, jí tak vlastním, kdy asi polovina cestujících musela v tichu čekání na semaforech sdělení zaslechnout, a to pravděpodobně včetně dámy, na kterou mě babička upozornila. Někteří cestující se na nás otáčeli a prohlíželi si nás, co že jsme to zač. Dotyčná paní mi nepřipomínala nikoho, koho jsem znal nebo na koho bych si pamatoval z přijímací zkoušky, vyzařoval z ní klid a pohoda, za což jsem byl v tu chvíli rád, protože celá „událost“ mi nebyla příjemná.
Na 1. září 1992 a několik dalších prvních dnů na Církevním gymnáziu Plzeň si dodnes pamatuji celkem dobře. Pro mě bylo vše úplně nové, do Plzně jsem přišel z venkova, postupně jsem objevoval školu, spolužáky, prostředí, město atd. Prvního září se u vchodu v Houškově ul. tlačilo velké množství lidí – rodičů, mých vrstevníků (tedy 14-15tiletých; můj ročník nastupoval rovnou do kvinty) i mladších (zároveň se otevíraly třídy pro primy a sekundy), takže se člověk jen s obtížemi protlačil někam dál. Během těchto dnů došlo nakonec přes různé organizační záležitosti i k rozřazování do jednotlivých skupin dle výuky cizího jazyka. Já jsem se nakonec dostal do skupiny němčinářů, výuku měla na starost osobně paní ředitelka Hrbotická.
Úroveň mých znalostí NJ jsem před začátkem nástupu na CG považoval za výborné, hned v prvních chvílích výuky přišlo ale velké vystřízlivění. Jak jsem zjistil, co postačovalo někde jinde k výbornému prospěchu, nedalo se obecně považovat ani za dobré základy. První týdny a měsíce jsem tak ve výuce jen zjišťoval, co všechno neumím a co všechno dalšího nového se budu muset naučit. Pokud jsem tehdy nedokázal v hodinách NJ správně vyřešit úkoly nebo reagovat na dotazy během procvičování, má vnitřní zloba se kvůli mému neúspěchu obracela proti paní ředitelce. Nevynechal jsem žádnou příležitost, abych jí to „vrátil“, chytal jsem ji za slovíčka, vyhledával jsem sarkastické a ironické odpovědi, když bylo možné, snažil jsem se pobavit spolužáky na účet paní ředitelky. Na druhou stranu jsem začal vnímat, že ve výuce NJ dochází u mě pozvolna k pozitivnímu vývoji. Na rozdíl od ZŠ, kde do té doby probíhala výuka cizího jazyka na principu kombinace nějaké základy gramatiky, co nejvíce rozvíjet slovní zásobu a procvičovat dle učebnice, na CG bylo schéma jiné, komplexní: důkladné znalosti gramatiky, slovní zásoba, procvičování, konverzace, porozumění slyšenému i psanému textu, písemný projev… Jana Hrbotická používala pro nás do té doby dosud neznámé učebnice, důraz kladla na reálie, nosila časopisy, v nichž jsme rozebírali jednotlivé články nebo úryvky z děl nejvýznamnějších představitelů německé literatury a umění.
V sextě někdy během druhého čtvrtletí 1. pololetí došlo v mém vztahu vůči paní ředitelce k zásadnímu zlomu. Během hodiny jsem při procvičování něco opomenul či jsem nějak chybně odpověděl, paní ředitelka mi „vyčinila“ a já jsem jí následně opáčil něčím, co bylo sice slušně řečeno, bylo však podáno arogantně a významově se to dalo vysvětlit vícero způsoby, většinou neslušnými. Po chvíli paní ředitelka vstala, rázně a předčasně ukončila výuku a odešla ze třídy. Vylekal jsem se, co jsem způsobil, a spolužáci mi radili, abych šel do ředitelny a omluvil se. Po váhání, kdy jsem si dodával odvahy, jsem seběhnul schody do ředitelny a paní ředitelku jsem požádal o prominutí za mé nevhodné chování. Paní ředitelka se na mě usmála, podala mi na usmířenou ruku a řekla mi, že má radost, že jsem se přišel omluvit, a že z toho tedy nebude vyvozovat žádné další důsledky. Došlo mi, že mé jednání bylo „za čárou“ a že tudy cesta zkrátka nevede.
Při jedné hodině NJ jsme měli v učebnici cvičení, kdy jsme měli tvořit složená slova z různých slov, která byla v učebnici uvedená. Bylo několik možností, které mě napadly, jenomže než na mě došla řada, spolužáci mi možná slovní spojení „vyfoukli“ a já již neměl z čeho vybírat. Ze zbylých slov jsem po otázce paní ředitelky, co napadá mě, odpověděl (v tu chvíli jsem volil raději vůbec nějakou odpověď než mlčení) – die Hobbyheizung. Paní ředitelka mi odpověděla, že jako dobrý, ale záhy se řečnicky zeptala, „…ale co to má vlastně jako znamenat, die Hobbyheizung?“ Spolužákům a paní ředitelce vzápětí nepřišlo nic víc na světě tak legračního jako výraz Hobbyheizung, který mě poté nějakou dobu mezi spolužáky provázel jako má přezdívka.
Mezi nezapomenutelná zpestření a obohacení výuky na CG, o kterých rozhodla paní ředitelka, řadím jednak výměnné jazykové pobyty u partnerských škol (s některými spolužáky jsem se zúčastnil celkem dvou pobytů v bavorském Metten, každý z nich v délce zhruba dvou týdnů), jednak školní exkurzi do Říma v dubnu 1994. Tato exkurze byla tehdy pro mě a řadu mých spolužáků vůbec první možností dostat se někam dál než do okolních zemí, jako je Rakousko nebo SRN. Společně strávený týden se spolužáky přinesl mnoho společného poznávání, zážitků a příhod. Mezi nejsilnější momenty patřila pro mě návštěva Vatikánu včetně vatikánských zahrad, kam se veřejnost běžně nedostane, a generální audience u sv. otce Jana Pavla II.
Od septimy začala pro nás u paní ředitelky v rámci výuky NJ i výuka dějepisu v NJ, což přispělo k širšímu všeobecnému přehledu a prohloubení znalostí reálií z prostoru německojazyčných zemí. Její vztah vůči nám byl vždy velmi vstřícný, spíše přátelský, bylo jasné, že k nám má důvěru. Na vyučování NJ jsem se touto dobou již jen těšil. Osoba paní ředitelky a její otevřený přístup prostě jen zapálil zájem, a člověk se dál již nějak sám od sebe posunoval dál, protože to tak sám chtěl.
Po maturitě na CG jsem paní ředitelku potkával méně a méně častěji, až se tak stávalo spíše vítanou náhodou. Potkávali jsme se někdy ve městě, v kostele či při výročních srazech CG (2002, 2017) nebo v „našich“ končinách, tedy v oblasti mezi Bečovem, Teplou a Bezvěrovem. Potkali jsme se třeba na diecézní pouti v Teplé, jindy jsem jako náhodně projíždějící mohl zastavit a nabídnout paní ředitelce odvoz z autobusové zastávky z Bezvěrova do Plzně, když se vracela z Nového Dvora. Vždy byla usměvavá, laskavá, přátelská a ochotná – před několika lety mi pomohla bezodkladně vyřídit autorizované překlady dokumentů pro německé úřady, což mi velice pomohlo, protože jsem byl tehdy v časové tísni.
Zpráva o skonu paní ředitelky mě zasáhla. Bude chybět nejen jejím nejbližším, ale všem, kteří se s ní znali, se kterými spolupracovala nebo které vyučovala. Její dílo je velkolepé, v dnes těžko představitelných podmínkách na začátku 90. let dokázala se svými spolupracovníky založit a „rozjet“ gymnázium, které v oblasti na západ od Prahy nemá prakticky obdoby. Pro vše, co vykonala, pro její osobitý, vlídný, otevřený a přátelský přístup, pro její pochopení a trpělivost pro dospívající mladé lidi, pro její komunikaci, smýšlení a postoje, pro to všechno řadím paní ředitelku Hrbotickou vždy mezi ty lidi z první řady, kterých si vážím.
