Pro Noc kostelů 2018 byl zvolen verš z Bible, ze Starého zákona: „Zůstávali přes noc v okolí Božího domu…“. Jde o citaci z 27. verše 9. kapitoly První knihy Paralipomenon (Český studijní překlad z roku 2009). Jakkoli může jít na první pohled o docela banální konstatování, jde o zajímavý text s velkým příběhem, jak v následujících řádcích popisuje P. Michal Němeček, ředitel Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského.
První kniha Paralipomenon, nazývaná také Letopisů či Kronik, vznikla se značným odstupem od doby, kterou se snaží postihnout. Popisuje totiž historii, kterou nám v Bibli zachytila také První a Druhá kniha Samuelova a která spadá do období kolem roku 1000 př. Kr. Kniha však vznikla nejméně o 500 let později, jak zachycuje právě devátá kapitola, která je v textu určitou výjimkou.
Autor První knihy Paralipomenon se pokouší zakotvit text do hlubšího historického rámce a volí k tomu tehdy běžný způsob pomocí rodokmenů, tedy vyjmenovává rodokmeny Izraelských praotců až do doby pisatele. Není to bez důvodu, protože Izraelité žili na svém území rozděleni podle kmenů v různých oblastech. V osmém století př. Kr. totiž padlo území na severu (Severní Izrael) a v šestém století př. Kr. byla i jižní část Izraele – Judsko – dobyta Babylóňany. Mnozí se ocitli v zajetí, mnozí padli, další byli rozehnáni. Po těchto událostech se nesnadno dohledávalo, kdo přežil. A právě do této bilance historických kořenů patří i verš, o který nám jde.
Mezi vyjmenovávanými lidmi je velká pozornost věnována těm, kteří sloužili správě Jeruzalémského chrámu a úkolům spojeným s bohoslužbami. Zde autor – možná záměrně, možná jen proto, že se rozpovídal – zaběhne do konkrétních detailů, jak chod chrámu kdysi vypadal. S vlastním rodokmenem to již nemá mnoho společného, snad kromě faktu, že se i tyto služby v chrámě předávají v určitém rodě. Z vyprávění se dozvídáme, že mezi služebníky chrámu byla také skupinka mužů, kteří měli za úkol střežit chrám v noci a ráno otvírat brány pro poutníky. Šlo o dobrovolníky, kteří podle rozpisu přicházeli v určený čas, vykonali svůj úkol a vraceli se k rodině.
Pro lepší představu je možná důležité uvést, že chrám v pojetí Starého zákona nebyl kostel tak, jak si ho dnes běžně vybavíme v křesťanském pojetí. Chrám bylo velké nádvoří, kde se lidé scházeli. Na této veliké ploše stála svatyně, kam však nesměl vstoupit nikdo kromě určených kněží. Před svatyní hořel oheň, na kterém se přinášely oběti (část zabitého zvířete, plodiny polí…). Přijít do chrámu znamenalo vstoupit na obrovské nádvoří, kde se scházely stovky lidí, kteří diskutovali, tvořili hloučky, naslouchali znalcům posvátného textu Písma… Tato velká plocha je dodnes patrná v Jeruzalémě na Chrámové hoře.
Naši pozornost může zaujmout překlad zmíněné věty. Jako alternativu překladu vybíráme nejrozšířenější Český ekumenický překlad (1979): „Jiní ponocovali kolem Božího domu, neboť na nich bylo držet stráž a ráno co ráno otvírat.“ Klíčovou roli zde hraje hebrejské slovo „jalinu“, které znamená v původním významu „zastavit se na noc“. Slovo ponocovat však nelze chápat jako nějakou party. Šlo o čestný úkol, více méně odpovídající dnešnímu zaměstnání v armádě či u policie.
Máme před očima nejen oddané zbožné muže, kteří si po generace předávali úkol, ale s velkým obdivem můžeme sledovat propracovaný systém ochrany posvátného místa, motivaci těchto možná obyčejných lidí i zvláštní hodnotu, která jim dávala sílu věnovat svůj čas i spánek něčemu vzácnému, co přesahuje běžné starosti o živobytí.
A tak se i my můžeme zastavit v chrámech našich měst a obcí a spolu s lidmi, kteří přijali za svůj úkol slavit bohoslužbu na těchto posvátných místech, „ponocovat“ nebo lépe zaposlouchat se do velmi jemné řeči Božího hlasu, který každého člověka po tisíciletí zve, aby překročil práh obyčejných starostí a ztišil své srdce před posvátným…
P. Michal Němeček, ředitel Pastoračního střediska Arcibiskupství pražského
