Jak jste prožíval karanténu a letošní velikonoční svátky?
Na neobvyklé prožití Velikonoc jsme se ve farnosti připravovali postupně už od postní doby, kdy omezení započala. Tehdy se ozval jeden z farníků, že přijede do farní kaple namontovat kameru, abychom mohli přenášet bohoslužby. Slovo dalo slovo, zásadně nám při instalaci přenosového zařízení pomohli i v této oblasti zkušenější přátelé od baptistů, a na 3. neděli postní jsme už byli online. Od začátku mi ale bylo jasné, že přenos našich bohoslužeb bude přístupný jen části našich farníků (odhadem tak polovině). Zároveň jsem hledal způsob, jak pomoci lidem, aby online přenosy chápali jako podporu jejich vlastního slavení dne Páně tam, kde jsou, a ne jako náhradu tohoto slavení. V tom mi velmi pomohl projekt Velikonoce v obýváku od oblátů z Plas podporující slavení domácích velikonočních bohoslužeb. Když jsme zkombinovali oba tyto přístupy, mohli jsme naší farnosti nabídnout průvodce Chebské Velikonoce 2020, který zval k propojení mezi farníky navzájem skrze online bohoslužby a zároveň povzbuzoval slavit tyto bohoslužby ve svém domácím prostředí (viz také velikonoce.farnostcheb.cz). Zároveň celá pastorační rada už od postní doby spolupracovala na telefonickém kontaktování všech starších farníků zapsaných v naší farní kartotéce, k čemuž jsem se pak já přidal především přímo přes velikonoční svátky. Takto jsme opakovaně kontaktovali kolem stovky našich farníků. S ostatními jsme pak byli v kontaktu mailem skrze pravidelná každotýdenní Slova faráře, která jsme začali vydávat jako doplnění k farnímu Zpravodaji.
Přiznám se, že osobně mě slavení velikonočních obřadů velmi těšilo, i když to bylo nezvyklé, když jsme u některých byli třeba jen tři, některé doplňkové jsem slavil i sám. Hodně jsme si vyhráli se symbolikou, snažili jsme se, aby snímaný prostor vždy nějak specificky odpovídal tomu kterému slavenému tajemství. Silné pro mě pak také byly některé reakce, které přicházely jak z farnosti, tak i zpoza jejích hranic. Zdálo se mi, že i přes velkou bolest z chybějícího kontaktu s farníky tváří v tvář jsem o letošních Velikonocích mohl prožít někdy mnohem hlubší osobní kontakty usnadněné paradoxně právě tím, že v tom telefonu jsme najednou na sebe měli čas.
Jak vypadala v době karantény pastorace ve vaší farnosti?
Něco jsem už naznačil výše, navíc jsme velmi intenzivně ve farním týmu (kancelář, charita) spolupracovali na službě lidem bez domova, kteří se na faru začali zpočátku krize obracet o pomoc (většinou jídelní) v daleko větší míře než dříve. V intenzivním kontaktu jsme také byli s naší diecézní charitou, která zde v Chebu provozuje služby lidem bez přístřeší (spolupráce na potravinové pomoci, dodávky roušek jejich klientům, kteří chodili k nám na faru apod.). Přes naší farní charitu jsme také řešili některé potřeby farníků (nákupy, zařizování, poradenství), případně rodin či jednotlivců, které se na nás obraceli v nějaké zásadní finanční nouzi umocněné koronavirovou krizí (zde velmi pomáhá jak naše Hroznatova mísa, fond pro pomoc uvnitř farnosti, tak Sbírka pro Česko organizovaná Charitou ČR). Jako doplnění toho všeho mladší dobrovolníci zajišťovali alespoň částečné otevření našeho farního kostela, chrámu sv. Mikuláše a Alžběty, aby zde mohli příchozí nalézt pokoj a útěchu. Nejbolestnější je ale vnímat izolaci těch, kteří již přes dva měsíce (včetně chřipkové karantény) jsou uzavřeni v pobytových zařízeních se zákazem návštěv. Osobně jsem těmto zařízením nabízel, že jsem ochotný se tam nechat zaměstnat třeba jako sanitář, abych mohl zároveň být v kontaktu s těmito klienty, ale tato nabídka byla všude s díky odmítnuta. Tak se tam, kde to jde, snažíme být alespoň v telefonickém kontaktu.
Vnímal jste zvýšený strach či zvýšený zájem o duchovní otázky ze strany věřících či nevěřících?
Určitou zvýšenou citlivost pro duchovní otázky jsem vnímal spíše ze strany lidí dlouhodobě s farností sympatizujících, i když ne přímo vyznavačsky věřících či praktikujících. Zjistil jsem, že hodně z nich začalo sledovat bohoslužby v televizi (např. ranní mše s papežem Františkem), případně i naše online přenosy bohoslužeb. Někteří na to reagovali i dlouhými a velmi osobními maily či telefonáty. U starších jsem vnímal spíše častý stesk po mši svaté a po společnosti druhých farníků.
Jak se připravujete na postupné rozvolňování a obnovu života ve farnosti?
Ve farnosti jsme se po konzultacích v pastorační radě a po poradě s některými z místních lékařů, především z důvodů velkého počtu nakažených právě na Chebsku, rozhodli o nedělích nové možnosti slavit bohoslužby v omezeném počtu lidí zatím nevyužít. Pro malá uzavřená společenství či rozšířené rodiny budeme za přísných hygienických podmínek nabízet slavení eucharistie o všedních dnech v předem domluvených dnech a časech. Obnovíme farářskou službu svátosti smíření a duchovního doprovázení doplněnou ze strany pastoračního týmu, případně dalších k tomu pověřených farníků, nabídkou společné modlitby žehnání či společné procházky ve dvou či v malé skupině. Chceme těmito způsoby vyjít vstříc potřebě, kterou jsme si nazvali zkratkou ŽÍT, aniž bychom slevili v naší situaci ze stále stejně důležité potřeby, kterou jsme si nazvali CHRÁNIT.
Jak můžeme v současné obtížné době duchovně růst?
Jako v každé jiné době. Skrze důvěru v Boží věrnost, skrze setkávání se s Ukřižovaným a Vzkříšeným v Božím slově, v osobní či společné modlitbě, v otevřenosti lidem v nouzi, ve spolupráci s ostatními lidmi dobré vůle a s jejich charismaty, v nádheře i zraněnosti přírody kolem nás… A především skrze vědomí společné cesty neznámou krajinou s intimně známým Bohem, který se k nám, jako k učedníkům na cestě do Emauz, připojuje sice často nepozorovatelně, ale s o to větší tvůrčí láskou, která hledá nové cesty, jak může zůstávat uprostřed nás.
Co jsme se mohli v době zavřených kostelů naučit? Co po odeznění výjimečné situace zůstane?
Možná větší citlivost pro rozmanitost způsobů, kterými se s námi živý Kristus setkává. Možná větší vnímavost pro to, že nemáme život ve svých rukou. Možná silnější vděčnost za společenství a za možnost slavení eucharistie „tváří v tvář“. Možná hlubší uvědomění vlastní zodpovědnosti za náš vlastní život s Kristem a za doprovázení našich blízkých. Možná objev, jak důležitá je formální aktualizovaná farní kartotéka s kontakty na lidi, kteří se vědomě hlásí k naší farnosti a teď jsou rádi, že se někdo z farnosti díky tomu zase hlásí k nim. Možná radost z toho, že se pod tlakem situace objevily nové možnosti spolupráce se širší společností. Možná odvaha „pustit si“ do kostela přes online přenos širší okruh návštěvníků i v dobách nekoronavirových. Možná nové ocenění role žen, ženatých mužů a rodin obecně v pastorační službě církve…
Co vás naplňuje strachem či obavami?
Že po krizi se v církvi zase začneme hádat, třeba o to, jestli jsme si ty veřejné bohoslužby měli uhájit, nebo naopak o jejich obnovení nežádat tak brzo. Nebo jestli to byla spíš chřipka nebo spíš mor. Nebo jestli měli pravdu epidemiologové s důrazem na ochranná opatření, nebo imunologové s důrazem na nutnost promořování. Nebo jestli se má všechno zase vrátit do starých kolejí, nebo jestli to vše byla výzva k nějaké radikální reformě… Ale především mám obavu z toho, jestli jsme na někoho nezapomněli. Jestli někdo se svojí bolestí či nejistotou u nás ve farnosti nezůstal sám.
Co vás naplňuje radostí?
Dlouhý milující pohled na realitu. I takto nemocnou. I takto bolestnou. I takto nejistou. Protože do nitra této nemocné, bolestné a nejisté reality se v Kristu vtělil můj milující a milovaný Bůh. Je její součástí. A já i mí bližní jsme součástí jeho společenství. Jeho trojičního tance.
Připravila Jana Lazarová
