Blahoslavený Hroznata z Ovence (dnešní Bubeneč v Praze), současnými historiky nazývaný Tepelský, patří mezi méně známé světce „českého nebe“, přestože byl zakladatelem dvou důležitých a slavných klášterů – Teplé a Chotěšova. Přispěla k tomu v prvé řadě skutečnost, že jeho kult byl pěstován v převážně německém jazykovém území Chebska, a byl tedy svou teritoriální svázaností do značné míry izolován od hlavních trendů úcty ke známým českým zemským patronům (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký atd.). Obdobně omezený byl například kult svaté Zdislavy z Lemberka.
Urozený český šlechtic Hroznata, kterého biskup Jindřich Břetislav i král Přemysl Otakar I. v listinách nazývali svým přítelem, se po smrti manželky a jediného syna rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. U moře nedaleko Říma se však zalekl obtíží cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o dispens od slibu účasti na křížovém tažení. Byl mu udělen s tím, že má na svých statcích založit premonstrátský klášter. Protože Hroznatův testament z března roku 1197, napsaný před odjezdem na křížovou výpravu, zmiňuje již založený klášter, týkala se tato změna zřejmě slibu už předchozího křížového tažení ze začátku 90. let. Za rok založení tepelské kanonie se také tradičně přijímá rok 1193. V rámci své druhé křížové výpravy vymohl Hroznata v létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro své založení důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera. Byl to však jediný výsledek jeho druhé cesty k osvobození Božího hrobu, neboť tato křížová výprava se po smrti svého vůdce císaře Jindřicha VI. rozešla v Messině na Sicílii.
Po návratu domů založil Hroznata někdy po roce 1200 další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově, neboť u premonstrátů bylo zvykem zakládat ženské protějšky klášterů mužských. V klášteře našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita (Jitka). V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů.
Doma pak vstoupil do vlastního kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad kvůli správě majetku, resp. výkonu tradičních zakladatelských práv, která do značné míry kolidovala s právem kanonickým, došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem. Hroznata, zachovávaje řeholní kázeň, opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata a neporušil řeholní poslušnost, ale nakonec byl se ctí povolán zpět.
Dne 4. května 1217 přijal v Chotěšově po vážné nemoci a v předtuše blízké smrti svátosti. Krátce nato byl při vizitaci klášterního majetku v Hrozněntíně zajat nepřáteli: „ … z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec (Chebsko, pozn. aut.) zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.“ Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter včas nesložil (podle legendy na Hroznatovu vlastní žádost), a tak spolubratři získali za výkupné už jen mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217. P. Kubín klade nejnověji jeho smrt na nedaleký hrad Hohenberg v Německu. Byl pohřben v klášterním kostele tepelského kláštera před hlavním oltářem (jak bylo u zakladatelů obvyklé) a záhy byly, podle legendy, u jeho hrobu zaznamenány první zázraky. Jeho sestra Vojslava, která zemřela o deset let později, byla obdobným způsobem pohřbena v chotěšovském klášterním kostele a její ostatky byly přeneseny po zrušení kláštera do bratrova hrobu v tepelském klášteře 8. července 1793. Přitom musel být alespoň částečně odkryt Hroznatův kamenný sarkofág, jak o tom svědčí dobový nákres v klášterních análech. Tato skutečnost dosud badatelům unikala.
Nakolik legendární Hroznatův život odpovídá realitě, lze jen obtížně posoudit, tato problematika je již po desetiletí předmětem historického zkoumání. Základní faktografie je však pravděpodobná. Jisté je, že mu již krátce po smrti byla v tepelském klášteře prokazována úcta jako světci. Na základě jejího prokazatelně dlouhodobého pěstování došlo k Hroznatově blahořečení.
Jednou z příčin jeho slabšího vnímání českou společností je zostřování česko-německých vztahů koncem 19. století. A právě v této době, roku 1897, byl Hroznata blahořečen, tedy v prostředí národnostně převážně německého tepelského kláštera. Jak dokládají četné archivní prameny, v období vrcholících národnostních různic jaksi zanikla skutečnost, že se o jeho blahoslavení vedle německých konventuálů výrazně zasloužili právě sběrem historických podkladů dva čeští tepelští premonstráti, knihovník Filip Klimeš a převor Hugo Karlík. Při vedení samotného beatifikačního procesu si pak velké zásluhy získal český jezuita, P. Jan Křtitel Votka.
Ke cti německého obyvatelstva na Chebsku je nutno podotknout, že v projevech úcty k českému světci nebralo jeho národnostní původ v úvahu. To také dokazuje většina německých autorů zabývajících se otázkou Hroznatovy osobnosti. Pokud se týče historického vývoje v názorech na Hroznatovu osobnost, musíme zde konstatovat několik vývojových period:
Obnovení svobodných poměrů roku 1989 znamenalo rovněž možnost nového přístupu k řešení historických otázek kolem blahoslaveného Hroznaty. To se projevilo podstatným uvedením Hroznaty do nejnovější historické syntézy tohoto období a vznikem diplomové práce a posléze doktorské disertace, jež prozatím nejpodrobněji kriticky zpracovávají problematiku Hroznatova dějinného působení. V nich jsou vytyčeny některé hypotézy, jimž nelze upřít reálnost. Je však třeba si přiznat, že odpovědné komplexní hodnocení Hroznatova života naráží na výpovědní skoupost jinak relativně bohaté pramenné základny. Zůstává zde nadále prostor pro mnohoznačnost výkladů z nejrůznějších pozic a ideových východisek. Za trvající desideratum je však nadále třeba považovat nedostatečné zhodnocení historických paralel Hroznatova založení v širších celoevropských i českomoravských řádových souvislostech. V tomto směru zůstalo jenom u naznačení.
S potěšením lze konstatovat, že stoleté jubileum Hroznatova blahořečení vyústilo v ustanovení tohoto světce patronem plzeňské diecéze a podnítilo vznik nových odborných prací.
Autor textu: PhDr. Milan Hlinomaz, Ph.D.
