Jak probíhala Vaše formace před jáhenským svěcením?
Formace v českých provinciích pro bohoslovce znamená nultý rok v Olomouci, tzv. přípravný ročník (konvikt), pak následuje pětileté studium v semináři, které u nás probíhá většinou na teologické fakultě v Praze. Já jsem ještě jeden rok z toho prožil v Římě v semináři v Nepomucenu a studiem na Papežské lateránské univerzitě. Teď mě čekají státnice a do Vánoc musím dopsat diplomku. Z těch pěti let jsem byl 3 roky v Praze, 1 rok v Římě a po návratu jsem v tomhle posledním roce ještě musel dodělávat nějaké zkoušky tady v Čechách.
Týkalo se vás tedy také jarní uzavření škol v době epidemie koronaviru?
Ano. Celostátní karanténu jsem vnímal spíš pozitivně, protože jsem měl víc času na učení. Některé přednášky jsme měli on-line a mohli jsme studovat z knížek. Docela mi to vyhovovalo – byl jsem už v posledním ročníku, takže jsem mohl studovat sám. V prvním ročníku, při intenzivní výuce jazyků, by to samostudium asi nebylo tak jednoduché.
Jak vzpomínáte na studium v Římě?
Na Řím vzpomínám moc rád. Byla to příjemná změna a krásné prostředí. Trochu jsem se naučil jazyk – sice to nebylo jednoduché, ale naučit jsem se ho prostě musel. Nenaučil jsem se v tom jazyce tolik, ale na zkoušky to stačilo. Mohl jsem se procházet krásnými místy – bazilikami a dalšími církevními památkami. S lidmi, které jsem v Římě poznal, zůstávám v kontaktu, ale jen virtuálně; nepovedlo se mi za ten rok do Říma vrátit.
Sledoval jste dění v Itálii v době vrcholící epidemie?
Než jsem šel do Říma, byl jsem ve dvou italských farnostech, ale to bylo ve střední Itálii, kde ta situace ohledně epidemie koronaviru pak byla docela mírná. Lidé v této oblasti také zůstávali v karanténě, ale nemocných nebylo tolik. Vážnější situace byla na severu.
Co vás čekalo po návratu do Čech?
Ke psaní diplomky jsem se moc nedostal, protože jsem musel dodělat předměty ze dvou ročníků. Něco mi uznali, ale něco jsem musel dostudovat.
Co bylo pro Vás po návratu nejtěžší?
Formální otázky. Ukončení přerušení studia, uznávání předmětů, oběhávání, papírování, administrativa…
Jak jste prožil letošní netradiční Velikonoce?
Před Velikonocemi jsme chodili do nemocnice alžbětinek. Nemocnice měla nedostatek personálu, tak jsme tam dva týdny pomáhali. Navštěvovali jsme v době epidemie pacienty, za kterými nemohl nikdo jiný chodit, protože klasické návštěvy nebyly v té době povolené. Na pacientech bylo vidět, jak jim chybí blízkost příbuzných.
Velikonoce v semináři byly krásné. Prožili jsme plnou liturgii se třemi kněžími. Jen pár kluků odjelo. Mohli jsme v uzavřené komunitě zažít plnou liturgii a Velikonoční vigilii v neděli od čtyř hodin ráno. Potom jsme Velikonoce oslavili ještě přípitkem. A pak, asi dvě hodiny poté, přišla zpráva, že jeden kluk od nás má pozitivní test na koronavirus. Ani nechci říct, že byl nemocný – jeho příznaky zdaleka nebyly tak hrozné. My všichni jsme už byli otestovaní předtím, protože jsme chodili pomáhat do nemocnice. Nicméně jsme museli být ve dvoutýdenní karanténě.
Měli jste strach?
No já nevím. Já jsem strach neměl vůbec. Zůstali jsme dva týdny uzavření v semináři a krásně jsme si tu užívali, byla to zajímavá zkušenost. Bylo zajímavé zažít karanténu, když jsme vůbec nesměli ven. Byli jsme společně se svými představenými, dívali jsme se na filmy, prožívali jsme všechno společně… Také jsme měli uzpůsobený režim, mohli jsme si i trošku pospat. Výhoda byla v tom, že s námi byli kněží. Každý den jsme tedy slavili mši.
29. srpna Vás čeká jáhenské svěcení v kostele Narození Panny Marie v Domažlicích. Proč právě tam?
Já jsem se v Domažlicích narodil a prakticky celý život (kromě studií a práce) jsem tam žil. Vzhledem k tomu, že budu jediný svěcenec, bude hezké, když svěcení proběhne v mé „domovské“ farnosti.
Čím jste chtěl být jako malý kluk?
To už si nepamatuji. Vystudoval jsem kybernetiku na Fakultě aplikovaných věd ZČU v Plzni. Dva roky jsem pak pracoval jako programátor. Pak jsem uslyšel povolání ke kněžství, které jsem už na vysoké škole postupně rozpoznával. Došel jsem k tomu, že jsem podal přihlášku do semináře.
Potýkal jste se také s nějakými pochybnostmi?
Ano, docela dlouhou dobu, několik let. V Plzni mě tenkrát doprovázel Mons. Žák, s ním jsem mohl své pochyby sdílet a řešit.
Na co těšíte? Z čeho máte radost a z čeho obavy?
Je to teď takové otevřené. Dokud neodevzdám diplomku, budu ještě v semináři, od září budu jezdit na víkendy do Klatov. Konečně se dostanu mezi lidi do pastorace, bude to zase nová zkušenost. Tak se těším a zároveň mám trochu obavy, uvidíme, jaké to bude.
Co děláte ve volném čase? Jak rád odpočíváte?
Snažím se sportovat. Nejradši mám kolo a plavání. Také rád čtu beletrii, abych si odpočinul od odborné literatury.
30. července 2020
Připravila Jana Lazarová.
