Rozletěli jsme se! 
Na přelomu července a srpna proběhl na faře v Nečtinách 2. ročník Rozletu, týdenního napůl putování a napůl přebývání pro „mladé dospělé“. Setkání, které na sebe letos vzalo zas o trochu víc podobu duchovních cvičení, bylo původně zamýšleno jako nabídka pro ty, kteří už vyrostli z Úletu, tedy „Úžasného letního tahu“ pro náctileté organizovaného plzeňskou diecézí a misionáři obláty. Jenže Rozlet je prostě rozlet, a tak byl letos počet „úletových“ účastníků doplněn přibližně stejnou dávkou úplných nováčků. Rozletěli jsme se i teritoriálně, západ byl sice zastoupen stále ještě nejvíce, ale Valašsko, Třebíč nebo třeba Liberec zaručovaly nejen jazykovou pestrost, ale i různé tradice prožívání téže víry. Navíc tématem, které prostupovalo všemi dny, byl Duch svatý… a tak se opravdu letělo. Duch svatý nám pomáhal tím, že měnil naše plány a uváděl nás postupně do celé pravdy o tom, co pro nás v tomto „letničním“ týdnu nachystal. Opěrnými body, které zajišťovaly alespoň minimální stabilitu, byla každodenní modlitba v podobě Lectio divina, která procházela celým dnem od osobního ranního rozjímání až po večerní sdílení prožitého Slova, a vždy jedna k tématu zvolená ikona. Obrazy se prolínaly se slovy, modlitba úst s modlitbou srdce, chválení prapory s modlitbou mytí nohou. Duch svatý bořil… mocně. A stavěl… také mocně. Troufnu si říct, že jsme se po týdnu rozletěli jiní. Noví lidé. Díky společenství a díky Duchu. Vlastimil, OMI
Jak prožili Rozlet účastníci?
Moc jsem si přál letos prožít léto ve společenství a s Pánem a myslím, že se mi to podařilo a dokážu z toho čerpat dlouhou dobu. Bylo moc dobré uvědomit si tu danou přítomnost, nebýt myšlenkami jinde, být nablízku Pánu a společenství. Moc rád jsem naslouchal katechezím otce Vlastíka, kde si člověk mohl uvědomit, jak člověk vnímá průběh mše svaté, uvědomit si její hlavní podstatu. Našel jsem krásu v písmu svatém, kde se mi moc líbilo znázornit v divadelním provedení příběh Sáry, kde i maličká gesta znázorní ten příběh. Pro mě byla nová zkušenost s vlajkováním, jak chválit Pána pomocí vlajek, najednou jsem se cítil být s Pánem a vnímat každé Boží slovo v písni víc. A pak jsme se ponořili i do tématu Boží Trojice, kde mě zaujala každá maličkost, kde každý symbol je důležitým znakem, abysme ji vnímali ve svém srdci. Takovým vyvrcholením bylo chválení Ducha svatého, kde jsme zpívali písně a měli přímluvné modlitby za každého z nás. Byl to moc krásný a hluboký okamžik a žiju z toho, co jsem načerpal, dodnes. Honza, Klatovy
Rozlet byl pro mě něco jako když mohli být Petr, Jakub a Jan na hoře Tábor a Ježíš byl před nimi proměněn. Zahlédnout něco víc, než je obvykle vidět, něco, co promění, a člověk už není stejný. Zažít něco, z čeho může čerpat sílu pro všední dny. Stejně jako oni bych ráda zůstala a postavila stan, ale musíme znovu zpět do toho, co žijeme. Mohu o tom jen vyprávět ostatním, ale na ledacos slova nestačí, zažít to je něco úplně jiného… Eliška, Chrastavice
Děkuji Bohu za šanci, kterou mi dal díky Rozletu. Dal mi zakusit Jeho pohled na mě samotnou i na každého člověka. Dal mi zakusit svou Lásku a něhu. Dotkl se mého srdce a já pevně věřím, že mě má rád. Pochopila jsem, že stačí tak málo… prostě Mu s důvěrou dítěte otevřít své srdce. Marie, Třebíč
V celém týdnu jsme nahlíželi pod pokličku biblických příběhů. Vlasta nám bořil falešné představy o Bohu. A tak jsme mohli znovu zakusit, kdo skutečně jsme: Boží děti, které Bůh miluje. Chválili jsme Boha prapory i celým tělem. Umývali jsme si navzájem nohy a lámali chléb. Všichni jsme byli pomazáni olejem radosti a rozletěli se do svých domovů. Monika, Nové Město nad Metují
Velmi mě potěšily neplánované chvály ve čtvrtek po mši, kdy Tonda a spol hráli a my mohli na zahradě praporovat a chválit Pána, neomezeni stěnami kostela. Tereza, Liberec Ano, neskutečně jsem si to užila. To souhlasím. Musím upřímně říct, že to pro mě bylo silnější než později v kostele, ta volnost, dodává Terezie z Hůrky.
Na ÚLeTu se těžkne... 
Letošní Úlet byl zase jedním z těch, po kterých člověk „ztěžkne“. Já osobně jsem ztěžkl tím, co jsem všechno u účastníků a týmu viděl a co všechno jsem od nich slyšel. Klíčovým momentem Úletu je nejen sdílení v gangách (skupinkách), ale také tzv. poslední slovo (možnost osobního shrnutí daného dne), při kterém jsem tento rok úplně žasnul. Poslední slovo byl moment, který byl v některých letech některými účastníky úspěšně bojkotován. Tento rok byl v tomhle hodně jiný, protože to, že se někdo nepodělil o svoje dojmy s ostatními, se stalo jen výjimečně. Pro mě to bylo jasné znamení růstu a měl jsem z toho velkou radost. Tento ročník byl úžasný i složením týmu a odvahou jeho členů. V podstatě jsme tam byli jako oblátská rodina, ať už bližší, nebo vzdálenější. Možná i proto se povedlo něco, z čeho budeme všichni ještě nějakou dobu žít – každý z nás sdílel poslední den před ostatními část svého osobního života, zkušenost růstu, svědectví… Pojmenovat to lze různě, ale byla to teda síla! A bylo s kým se dělit. Účastníků přijelo 25, mezi nimi sourozenci, lidé z jiné diecéze, a hlavně neuvěřitelně vyrovnaný poměr holek a kluků, což se zatím asi ještě nikdy nestalo. Z Úletu se vždycky těžko odjíždí, letos dokonce i hekticky, protože se téměř hromadně spěchalo na svatbu. Každopádně teď cítím absťák po společenství dalších 34 lidí, kteří mně a nám všem zase dost podstatně vstoupili na týden do života a zůstanou v něm celý rok. Petr, OMI
Jak prožili ÚLeT účastníci?
Na ÚLeTu jsem si užila jako účastník spoustu zábavy a skvělých zážitků. I přesto, že jsem tuto akci navštívila už potřetí v životě, stejně mě překvapilo, kolik nových skvělých lidí jsem poznala a jak byl díky všem ÚLeT zase jiný a něčím novým originální. Byl to skvěle a smysluplně prožitý týden a těším se, jestli se tam příští rok budu moct zase vrátit. Kateřina, Starý Plzenec
Nejdříve něco o denním programu. Každý den jsme měli možnost se dobrovolně zúčastnit ranního běhu nebo mše svaté, kdo nechtěl, byl z postele něžně vytažen v půl osmé zpěvem. Každý den začínal pro všechny společně prvním slovem, krátkým probuzením smyslů, ať už se jednalo o úryvek z knihy, poslech hudby, nebo procházku mokrou trávou. Po snídani a krátkém okénku pro hygienu nás čekala přednáška a její rozbor v gangu. Následoval oběd a polední pauza, ve které taky jeden gang uklízel společné prostory a denní služba pomáhala v kuchyni (jako ostatně při každém jídle). Odpoledne se konaly všemožné aktivity, pohybové, tvořivé, většinou obojí. Další část programu se odbývala po večeři a většinou nás také kulturně obohacovala. Den končil posledním slovem v kruhu v jídelně nebo kolem táboráku.
Nechci, abyste si přednášky představovali jako nudné rozbory ještě nudnějších témat. ÚLeT je akce pro mládež, takže co jiného řešit než vztahy: rodinné, přátelské, partnerské a také v neposlední ředě vztah s Bohem. Být/Mít, Být s kým, Být pro koho, Být s Ním, Být kým, na to má samozřejmě každý jiný názor, a proto jsme si nejen vyslechli názor přednášejícího, ale v gangu jsme měli možnost sdílet něco ze sebe. A čím víc člověk dal, tím více dostal.
I přes velké množství volného času jsme se nikdy nenudili. Za hezkého počasí jsme většinou hráli volejbal, když pršelo, tak různé deskové a karetní hry a průvodci pro nás vymýšleli i různé soutěže. Hudebně nadaní také trávili volno nácvikem repertoáru na večer talentů a na společnou mši. (Také jsme rádi chodili navštěvovat milou paní do coopu.)
Pondělní odpoledne jsme strávili venku na výletu se svým gangem, krom toho, že jsme cestou plnili několik úkolů, především jsme se lépe poznali a spřátelili. V úterý se počasí nevyvedlo, tak jsme hráli jakousi vědomostně-pohybovou soutěž vevnitř. Přestože byla značně prostorově omezena, povedla se. Ve středu jsme si vyzkoušeli tanec s opravdovou tanečnicí a také jsme sami vymýšleli část choreografie. Pro mnohé z nás to bylo ze začátku nepřirozené, ale pak se tanec uchytil a trsalo se každý den, i když třeba jen při mytí nádobí. Ve čtvrtek na nás čekalo vyrábění vlastního spreje a jeho následné použití na čtvrtky, každý jsme si tak vytvořili svůj podpis. V pátek se konaly velké přípravy na večer, ale těch jsem se bohužel neúčastnila kvůli horečce. (Ovšem bylo o mě krásně pečováno naší kuchařkou a zdravotnicí Anežkou.)
Dvakrát jsme měli večer chval v nečtinském kostele. Zpívali jsme za doprovodu kláves, kytary a bubnu z OMI-zpěvníků, modlili se a chválili Boha. Také jsme měli možnost přistoupit k pomazání olejem radosti.
Při kulturním večeru jsme viděli představení podle knížky Malý princ, poslechli jsme si něco málo ze slam poetry a viděli se s některými bývalými účastníky.
Poslední večer se konala mše svatá, na kterou navazovala večeře, tedy spíše hostina. Konala se vystoupení jednotlivých gangů, jednotlivců či skupinek s hudebními nebo komickými čísly. Tančili jsme na známé písničky jako například Macarena, Sing Hallelujah, Albatroz nebo Belgický tanec, ale i naši středeční choreografii.
Při posledním slově měl každý možnost shrnou den, vyzdvihnout, co se mu líbilo, dokonce i kritizovat (kdyby bylo co).
Rozhodně bych ÚLeT doporučila všem mládežníkům, ať už si myslí, že je jejich víra slabá, nebo silná, ať jsou osamocení, nebo patří do nějakého společenství, na ÚLeTu jim budou dveře vždy otevřené.
Jana
Fotily Petra Koňaříková a Salome Mecová.
