Na přelomu července a srpna proběhl na faře v Nečtinách druhý ročník Rozletu, týdenního napůl putování a napůl přebývání pro „mladé dospělé“. Setkání, které na sebe letos vzalo zas o trochu víc podobu duchovních cvičení, bylo původně zamýšleno jako nabídka pro ty, kteří už vyrostli z Úletu, tedy „Úžasného letního tahu“ pro náctileté organizovaného plzeňskou diecézí a misionáři obláty.
Jenže Rozlet je prostě rozlet, a tak byl letos počet „úletových“ účastníků doplněn přibližně stejnou dávkou úplných nováčků. A rozletěli jsme se i teritoriálně, západ byl sice zastoupen stále ještě nejvíce, ale Valašsko, Třebíč nebo třeba Liberec zaručovaly nejen jazykovou pestrost, ale i různé tradice prožívání téže víry. Navíc tématem, které prostupovalo všemi dny, byl Duch svatý… a tak se opravdu letělo.
Duch svatý nám pomáhal tím, že měnil naše plány a uváděl nás postupně do celé pravdy o tom, co pro nás v tomto „letničním“ týdnu nachystal. Opěrnými body, které zajišťovaly alespoň minimální stabilitu, byla každodenní modlitba v podobě Lectio divina, která procházela celým dnem od osobního ranního rozjímání až po večerní sdílení prožitého Slova, a vždy jedna k tématu zvolená ikona. Obrazy se prolínaly se slovy, modlitba úst s modlitbou srdce, chválení prapory s modlitbou mytí nohou. Duch svatý bořil… mocně. A stavěl… také mocně. Troufnu si říct, že jsme se po týdnu rozletěli jiní. Noví lidé. Díky společenství a díky Duchu.
Vlastimil, omi
