Drazí bratři a sestry,
nejprve bych rád poděkoval panu biskupovi Tomáši Holubovi za laskavé pozvání k účasti na této pouti, která vrcholí slavením eucharistie.
Rád zdravím přítomné kněze, jáhny, řeholníky a řeholnice i vás, drazí věřící, milí bratři a sestry, mezi kterými jsou mladí lidé a děti. Pro celé naše shromáždění jde o důležitý den a slavnostní událost v životě místní církve, která je v plzeňské diecézi.
V roce devatenáct set sedmdesát šest jsem byl vysvěcen na kněze pro newyorskou arcidiecézi a domníval jsem se, že zbytek svého života strávím prací ve farnostech, nebo třeba v jiných diecézních úřadech, na území arcidiecéze s přibližnou rozlohou sto padesáti kilometrů čtverečních. Po několika letech působení v pastoraci a následných dalších studiích jsem uposlechl výzvy a vstoupil do diplomatické služby Svatého stolce. Během výkonu této své služby jsem mohl učinit zkušenost s církví v tak mnoha odlišných částech celého světa. Své působení jsem začal v Západní Africe, kde evangelium bylo hlásáno a církev byla přítomna přibližně sto let. Potom jsem byl šest let v Jižní Americe, kde evangelní poselství zaznívalo a církev byla přítomna asi pět set let. Po tomto období následovalo mé první jmenování v České republice, kde se radostná zvěst evangelia předává a kde je církev přítomná už přes tisíc let. Dále jsem byl poslán do Jordánska, kde se odehrály některé události jak ze Starého, tak i z Nového zákona. Je tam Mojžíšův památník na hoře Nebo, který poskytuje výhled na údolí řeky Jordán až k Jerichu a Jeruzalému. Tishbe, místo, odkud pocházel prorok Eliáš, je také v Jordánsku, stejně jako místo, ze kterého byl vzat do nebe. Dále Betánie v Zajordání, v moderním Jordánsku, kde po určitou dobu působil Jan Křtitel a kam Ježíš čas od času přicházel.
V čase, kdy jsem působil v Chile, jsem dostal příležitost navštívit Antarktidu a slavit mši svatou v kapli vybudované chilským námořnictvem. Během let, kdy jsem byl apoštolským nunciem ve Wellingtonu, jsem navštívil katolická společenství a slavil bohoslužby na některých z nejvzdálenějších ostrovů v Tichém oceánu. Vyjádřeno slovy dnešního prvního čtení: mnoho jsem viděl na svých cestách a poznal jsem víc, než mohu říci.
Není mým záměrem, abych vám tady líčil cestopis, ale chci tím přiblížit poselství naší dnešní bohoslužby, kterou slavíme s úmyslem a prosbou za novou evangelizaci.
Ta různá jmenování, která jsem obdržel, odkazují na to, že poselství evangelia se šířilo do různých částí světa a bylo mnoha lidmi přijímáno v odlišných úsecích dějin. Stejně, jako to známe z vlastní zkušenosti, i jednotlivci se setkávají s radostnou zvěstí o Ježíši Kristu v různých fázích svých životů. Někteří se stali věřícími už v dětství, jiné dar víry zastihl v mládí, třeba během studií, a další se k víře dostali až později. Cesta vedoucí k víře je u některých podobná přímé dálnici, jako je ta z Prahy do Brna, na které je teď plno uzavírek, kdežto u jiných jsou na ní zatáčky a překážky, jako jsou horské silničky v Krkonoších nebo na Šumavě, které pak cestu prodlužuji, a činí ji náročnější. Někdy se stane, že lidé se zpočátku vydali po cestě víry, která se jevila jako přímá, ale pak se objevily objížďky a odchylky, snad špatné životní zkušenosti, které vyžadovaly neustále obnovované úsilí k návratu na onu původní cestu. To je také způsob, v jakém je pojímána a chápána nová evangelizace, totiž jako návrat na cestu vedoucí k opravdovému životu.
Tento pravý život nacházíme v Ježíšově osobě. Když začínal své veřejné působení, lidé nevěděli, co od něj mají očekávat. Znali ho jako tesaře, syna Marie a Josefa, který pobýval v Kafarnaum, městě na pobřeží Galilejského moře, a který, jak to slyšíme v dnešním úryvku evangelia, přišel do Nazareta, kde vyrostl. Evangelium nám jasně říká, že Ježíš praktikoval svoji víru – šel do synagogy, jak byl zvyklý – předčítal tam text písma a vysvětloval ho v souladu s řádem bohoslužby. Jako určité pozadí je třeba mít neustále na paměti skutečnost, že lidé očekávali Mesiáše, spasitele, který, podobně jako Mojžíš, lid osvobodí, tentokrát z útlaku Římského impéria, a navrátí mu slávu, kterou prožíval v době, kdy měl své vlastní království a svého krále.
Ježíš ovšem své poslání chápal odlišným způsobem. Přišel, aby přinesl chudým radostnou zvěst, aby vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu a vyhlásil milostivé léto Páně.
S poselstvím radostné zvěsti se obracel k chudým, nikoli však jen k ekonomicky chudým, ale i k těm, kdo v životě dostali malé příležitosti nebo udělali chybná rozhodnutí a potřebovali podporu, aby mohli začít znovu.
Hlásal osvobození zajatcům i těm, kdo byli zotročeni vlastními životními situacemi nebo sobectvím a hříchem i všem, kteří toužili po pomoci, aby dosáhli svobody.
Navracel zrak slepým, těm, kteří nedokázali najít svou vlastní cestu z problémových situací, aby v životě uviděli nové dobré příležitosti, a dalším, aby uznali důstojnost jiných lidí, zvláště těch, kteří byli nějak odlišní.
Přinesl svobodu zdeptaným, spoutaným depresí nebo nemocí či omezeným z jiného důvodu a všem těm, kteří chtěli pomoci, aby byli rozvázáni ze svých vlastních pout a závislostí.
Hlásal milostivé léto Páně, to znamená, že ohlašoval chvíli, kdy lidé poznají svou důstojnost synů a dcer milujícího Boha a budou se snažit prožívat ji tak, jako on je tomu učil.
V duchu toho, co říká čtení z knihy Sirachovcovy, ten, kdo nezkusil, ví málo, kdo mnoho cestuje, oplývá zkušeností. V Jižním Súdánu, kde mezi všemi dalšími těžkostmi není elektřina, jsem se naučil umývat a holit ve tmě, jen za použití odrazu světla z obrazovky mého mobilního telefonu.
Skutečností zůstává, že během staletí ti, kdo hlásali evangelium, byli často podrobováni zkoušce a zároveň byli velmi vynalézaví při výkonu svého poslání.
Dnes my stojíme před výzvou zvěstovat evangelium za daných okolností a v kultuře, ve které žijeme a která ne vždy je otevřena pro přijetí poselství. Je proto potřeba velké vynalézavosti, abychom lidi oslovili, pomohli jim a přivedli je k poznání osoby Ježíše Krista.
Svatý Pavel nám pomáhá tím, co řekl společenství věřících v Kolosách, když jim dával praktickou radu, jak měli žít. Nemusím slovo od slova opakovat, co řekl, ale v souhrnu je povzbudil, aby byli soucitní, odpouštěli a snažili se nade všechnu ctnost stavět lásku, která je svorníkem dokonalosti. Tato slova platí i pro nás a jsou důležitým nástrojem pro poslání evangelizace, protože příklad, který dáváme, je zásadním pro naši důvěryhodnost. Lidé si možná nejsou jistí v tom, v co věří, ale velmi snadno dokážou odhalit pokrytectví, které celistvost poselství zcela ničí. Evangelia zdůrazňují naprosto zřetelně, že i Ježíš měl velkou trpělivost se všemi těm, kteří byli označováni za výběrčí daní a hříšníky, a projevoval jim soucit, ale nestrpěl žádné pokrytectví.
Je myslím dobré uzavřít tuto úvahu připomínkou slov dnešní vstupní modlitby: mít Krista stále před očima, naplňovat svůj život upřímnou láskou a být pro celý svět, zvláště pro tuto plzeňskou diecézi, hlasateli a svědky jeho evangelia. Amen.
