Vigilie byla inspirována kající bohoslužbou papeže Františka při zahájení římské synody a nabídla prostor k hluboké osobní i společné reflexi. Zaznívala slova Písma, zpěvy z Taizé, tichá rozjímání i výzvy k pokání. V centru bohoslužby stálo vyznání vin a prosebné modlitby za odpuštění a uzdravení toho, co ve společenství církve bolí a co zraňuje.
Bohoslužba připomněla, že nejde o odprošení za hříchy druhých, ale o přiznání spoluzodpovědnosti za rány, které vznikly naší nedbalostí nebo nečinností. Cílem této kající vigilie bylo znovu otevřít cestu ke smíření a důvěře v církev jako místo Boží blízkosti.
Mezi tematickými okruhy, které zazněly formou vyznání a proseb, byly například modlitby za otevřenost a vzájemné přijetí ve farnostech, za citlivé zapojení mladých i lidí žijících na okraji společnosti, za větší pastorační vnímavost a podporu těch, kdo nesou zodpovědnost i za čestnost a transparentnost v církevním životě. Vrcholem vigilie bylo doznání viny za selhání v oblasti ochrany zranitelných a bolestné selhání tváří v tvář zneužívání v církvi. Slova, která při této příležitosti pronesl biskup Holub, vycházela z hloubky pokání:
Na závěr zazněla výzva k novému začátku: prosba o odpuštění, nabídnutí nové důvěry a ochota pokračovat společně. Účastníci si navzájem předávali pozdravení pokoje jako znamení odpuštění a touhy po smíření.
Kající vigilie byla tichým, ale silným gestem pokory i naděje. V duchu papežových slov připomněla, že jen skrze pravdu, pokání a vzájemné přijetí může církev být znamením Kristovy lásky pro dnešní svět.
foto: Jiří Strašek
