Co to znamená proces rozlišování? Budou to misionáři milosrdenství umět?
Proces rozlišování je jedním z úhelných kamenů pastorace, o které mluví papež František. Zdůrazňuje, jak má vypadat doprovázení a starost o ty, kteří s námi sdílí víru. Je to proces, ve kterém člověk s pomocí doprovázejícího na své životní cestě hledá, kudy ho Hospodin chce vést dál, jak o tom František mluví v první kapitole své exhortace Evangelii gaudium: Bůh je v každém okamžiku ochoten být člověku nablízku. Jde o to, jaké kroky je třeba udělat, aby tato zkušenost Boží blízkosti mohla být prožívána v životě jednotlivce, manželského páru či rodiny. Je to hledání, ve kterém je třeba naslouchat a modlit se. A my se nyní ptáme, co to zcela prakticky znamená v životě těch, kteří ve skutečnost Boží milosti uvěřili a chtějí ji přijmout jako něco naprosto zásadního do svého života, ačkoliv jejich život poznamenal rozpad manželství a navázání nového vztahu.
V naší diecézi jsme se připravovali více než rok a půl, abychom tuto myšlenku církve 21. století přijali za svou. Četli jsme společně exhortaci Amoris laetitia, hovořili jsme o tom, modlili jsme se. A modlíme se stále, aby misionáři milosrdenství byli v síle Božího Ducha schopní opravdového rozlišování tak, jak to od nich církev očekává. Toto rozlišování není uzavřená skutečnost. Naopak, musí se stále probouzet k životu. Proto se také s misionáři milosrdenství setkávám a budu se s nimi setkávat i v budoucnosti. Prosím také každého, komu život církve v 21. století leží na srdci, aby se i on za tyto kněze, posly milosrdenství, modlil, aby v síle modlitby celé církve tento úkol zvládli.
Nerušíme nerozlučitelnost manželství?
Naprosto zásadní věc, která je zdůrazněná na všech stránkách dokumentu Amoris laetitia, je ta, že církev vnímá manželství jako celoživotní „projekt“, který ve své plnosti není nikdy spojen s jinou možností ukončení nežli smrtí jednoho z manželů. Církev stojí jednoznačně za nerozlučitelností manželství, protože představuje obraz věrnosti Krista vůči Církvi. Tento obraz zdůrazňuje, že láska je síla, která má šanci obejmout celý lidský život.
Někdy jsme ale bohužel svědky toho, že se tento celoživotní projekt z nějakého důvodu nepovede. A ptáme se, jak se Bůh ve svém milosrdenství staví k těm, kteří v manželství ztroskotali? Jakým způsobem je připraven pomoci, aby toto ztroskotání neznamenalo naprostou ztrátu naděje a společenství s putujícím Božím lidem? Zde již církev, počínaje sv. Janem Pavlem II. a především papežem Benediktem XVI., mluví o tom, že i ti, kteří žijí v následném civilním manželství zůstávají důležitou součástí církve a ta s nimi počítá a pečuje o ně. Papež František se následně v 8. kapitole Amoris laetitia ptá, zda tito lidé, jejichž projekt manželství ztroskotal a kteří zároveň litují svého osobního podílu na tomto nezdaru, mohou být na další cestě za Bohem posilováni svátostmi. A papež František ihned odpovídá, že za určitých okolností na základě individuálního rozlišování ano.
Znamená to tedy, že život člověka v druhém civilním manželství už nelze označovat jako život „na hromádce“ / „v těžkém hříchu“ / „cizoložství“ / „konkubinát“?
Znamená to, že lidé, kteří vstoupili do nového manželství, jsou v rozdílných situacích, které je potřeba rozlišovat tak, jak jsme o tom mluvili na začátku rozhovoru. Určitě existují situace, které jsou nejenom objektivně, ale především subjektivně těžkým hříchem, které lze pojmenovat názvy, které se vyvinuly v lidovém pojetí nebo byly používány v právní církevní terminologii – tedy „na hromádce“, „cizoložství“ nebo „konkubinát“. Zásadní ale je netvrdit, že se tato skutečnost týká naprosto všech. A to bez jakéhokoliv rozlišování a vnímání konkrétní situace lidí, kterým ztroskotal plán na jejich celoživotní manželství.
Proč nepodmiňovat přijímání svátostí doposud nabízenou možností pro manžele žijící v novém svazku „jako bratr a sestra“?
Důvod je zde velmi jednoduchý. Psychologové, ale i duchovní, kteří se zabývají vztahem muže a ženy v dlouhodobých svazcích a kteří páry doprovází, zcela shodně a dlouhodobě svědčí o tom, že vyjadřování intimity, která má zcela přirozeně i tělesný rozměr, je téměř naprostou nutností, aby měl vztah naději na dlouhodobou soudržnost. Proto není možné tuto podmínku vyžadovat plošně u všech. A právě proto je zásadní rozlišovat. Jestliže se chceme chovat jako Kristovi učedníci způsobem, který vidíme u našeho Mistra a Pána, tedy že On přijímá každého v jeho zcela konkrétní situaci, nemůžeme věci řešit plošně. Je třeba naslouchat, doprovázet, integrovat a hledat řešení pro konkrétní lidské příběhy.
Rád bych zde připomněl, že snaha o pochopení lidské psychiky a toho, jakým způsobem fungují mezilidské vztahy, provází církev celá staletí nejenom v této věci. Zmíním pro příklad vztah církve k sebevrahům. Ještě na přelomu 19. a 20. století existoval v církvi zákaz pohřbívat na společném hřbitově ty, kteří neunesli tíhu života. Sebevražda byla v každém okamžiku vnímána jako těžký smrtelný hřích. Při zkoumání psychologie se ukázalo, že takto zjednodušeně odsoudit všechny, kteří si sáhli na život, je zcela nemožné, protože příběhy takových lidí jsou velmi rozdílné a je nutné k nim přistupovat zcela individuálně. Myslím, že to samé se teď děje ve vnímání manželství.
Co když můj partner či partnerka nechce podstupovat proces rozlišování?
To je samozřejmě velmi bolestivá situace. V tuto chvíli je na zodpovědnosti biskupa, aby byly věci rozhodnuty v souladu s exhortací papeže Františka Amoris laetitia a v duch této exhortace není možné celý proces řešit výlučně s jedním partnerem. Je třeba hledat cestu, aby do rozlišování, ve kterém má hlavní roli Bůh, byli zapojeni oba. Může to trvat déle a je třeba vynalézavost a také vlídnost ze strany církve. I já osobně vnímám jako velmi důležité, aby proces rozlišování byl spojen s angažovaností obou partnerů. Proto povzbuzuji ty, jejichž partner není ochoten či schopen se z různých důvodů jakkoliv zapojit, aby byli trpěliví. V plzeňské diecézi chceme být maximálně vstřícní a věříme v Boží pomoc i v takovýchto náročných situacích.
V naší zemi jsme první diecézí, jak je to jinde v Evropě či ve světě?
Na našem webu jsme zveřejnili informace (www.bip.cz/milosrdenstviprorozvedene), které jsme dohledali v rámci Evropy, Jižní Ameriky a v jednom případě i Afriky – v Ghaně. Nicméně tento výčet jednotlivých diecézí, zemí či regionálních biskupských konferencí není v žádném případě vyčerpávající. Jasně ale ukazuje, že nejsme první v Evropě, ani na světě. Jedna z prvních diecézí, která se otázkou konkrétní pastorační aplikace podnětů z Amoris laetitia začala zabývat, byla diecéze papeže Františka – tedy samotný Řím. A to nemluvím o argentinských biskupech z oblasti Buenos Aires, jejichž dokument se stal právě takovým orientačním bodem, jak v této věci postupovat podle exhortace Amoris laetitia.
Jak probíhala příprava tohoto procesu v plzeňské diecézi?
Proces, který vedl ke zveřejnění tohoto postupu v rámci naší diecéze, byl velmi dlouhý. Začal v okamžiku, kdy byla exhortace Amoris laetitia zveřejněna, což je už 7 let. Nejprve jsme o této věci diskutovali s biskupy v rámci biskupské konference. Byli pověřeni odborníci, kteří k tomuto tématu biskupské konferenci připravili materiály z oblasti dogmatiky, pastorační teologie a oblasti psychologie. Nicméně se ukázalo, že v daném okamžiku nedokážeme najít společný postup, a proto jsem postupoval stejně jako v Itálii nebo třeba Švýcarsku – využil jsem článek 300 papežské exhortace Amoris laetitia, který zdůrazňuje zodpovědnost jednotlivého diecézního biskupa rozhodnout o pravidlech, dle kterých učení obsažené v exhortaci a následně prohloubené papežským potvrzením postupu argentinských biskupů bude použito v diecézi, za kterou nesu před Bohem odpovědnost. V té chvíli začala příprava na úrovni naší diecéze.
Osobně jsem vnímal jako vnuknutí Božího Ducha, aby byl tento projekt spojen se službou misionářů milosrdenství, které v roce milosrdenství papež František nabídnul celému světu. Jejich velkým posláním je hlásat individuálně každému člověku v jeho konkrétní situaci, že Bůh je blízko. S misionáři milosrdenství jsme se scházeli více než rok, probírali jsme pochopení této exhortace, pozvali jsme pana doktora Petra Dvořáka, muže, který v této věci zastává v katolické církvi v Česku jiný názor. Diskutovali jsme s ním a tříbili si pohledy. Také jsme se seznámili s pravidly, která papežovi Františkovi navrhli biskupové z oblasti Buenos Aires i s jeho odpovědí, kterou zanesl do oficiální a směrodatné sbírky dokumentů katolické církve Acta Apostolicae Sedis. Tomuto tématu byl rovněž vyhrazen kněžský den a i s kněžími se o tom diskutovalo.
Když jsme vše probrali, napsali jsme konečný text, který jsme ještě prodiskutovali s diecézní pastorační radou a následně znovu s misionáři milosrdenství. Teprve poté byl proces rozlišování pro rozvedené vyhlášen na první neděli postní. Byl to dlouhý proces příprav a já věřím, že doba, ve které celé toto rozhodnutí zrálo, byla požehnaná. Náročnost celé přípravně fáze mi jen potvrdila, že není možné takové rozhodnutí udělat ze dne na den.
Je to oprávněné, když je to založené jen na jedné poznámce v Amoris laetitia?
Celá problematika již v současnosti není vázána pouze na jednu poznámku. Vše je právě šířeji projednána v dokumentech spojených s postupem argentinských biskupů, které papež František nechal, jak jsem již zmínil, uložit do sbírky Acta Apostolicae Sedis. To znamená, že z toho učinil řádný učitelský úřad církve. Mně osobně tento krok dal možnost, abych jako biskup k tomuto procesu i já přistoupil v diecézi, za kterou nesu zodpovědnost. Sám papež František v odpovědi argentinským biskupům píše, že postup, kterým jsme se i my zde v Plzni inspirovali, je jediným způsobem, kterým je možné interpretovat papežova slova v Amoris laetitia. Skutečně to tedy znamená, že se na základě jedné poznámky pod čarou rozvinul celý pastorační postup, který byl papežem schválen a zařazen mezi dokumenty řádného učitelského úřadu církve.
Praxe tolerující přijímání svátostí rozvedenými žijícími v novém svazku je poměrně rozšířená. Není tato nová instrukce „vlamováním se do otevřených dveří“? Proč byrokratizovat něco, co už tak jako tak funguje?
Pokud existovala taková praxe, tak to byla praxe, která byla konána pouze tajně z rozhodnutí jednotlivých kněží. Lze říci, že bez souhlasu nebo dokonce proti souhlasu biskupů. Domnívám se, že cesta, kdy se dělá něco v církvi tajně, protože veřejně se to nemůže říci, je praxe, která autenticitu a vnitřní integritu církve podkopává a ohrožuje. Trošku mi to připomíná to, co známe z nádherné pohádky o Pyšné princezně, kde král, který má možnost věci rozhodnout a veřejně deklarovat, dává vdově uvězněné v žaláři pilník, aby se dostala z vězení, do kterého byla podřízenými krále uvržena. My nechceme dávat lidem pilníky, ale chceme, aby byly transparentně otevřeny dveře vězení, která věřícím křesťanům neprávem upírají svobodu Božích dětí.
Proč ke službě doprovázení jsou určeni jen někteří kněží? Nemohl by takovouto službu zastávat kterýkoli kněz? Pro některé páry může být náročné se s osobními věcmi svěřovat někomu dalšímu (když je už třeba doprovází jejich vlastní farář).
Přiznávám, že toto je mé osobní rozhodnutí, jehož důvody se pokusím vysvětlit Z podstaty věci by nebylo nemožné, aby toto rozhodnutí bylo skutečně doprovázeno každým knězem. Žijeme nicméně v reálném světě a je realitou, že jednotliví kněží, nejenom v naší diecézi, mají velmi rozdílné přístupy. A já jsem si přál, aby způsob, jak lidé nacházejí otevřenou náruč a přijetí ze strany kněží, byl u nás v plzeňské diecézi podobný, neříkám úplně unifikovaný, ale aby určení kněží o tomto tématu mluvili stejným jazykem. Proto jsem se rozhodl, že tímto pověřím několik kněží, aby si věřící mohli vybrat, kdo jim nejvíce konvenuje, ale také aby mezi těmi, kteří jsou k tomu určeni, existovala jednota názorů a podobnost přístupu, za kterým budu moci stát já jako diecézní biskup.
Jsou pro takovouto službu kompetentní kněží, kteří žijí v celibátu? Nemohli by takovouto službou doprovázení posloužit např. jáhni, nebo manželské páry k tomu vybrané a pověřené?
Kněz není ten, kdo se má zabývat vnitřní skutečností týkající se zkušenosti manželského života. Kněz má být tím, kdo pomáhá s nasloucháním a rozlišováním před Boží tváří. A určitě je možné, aby v případě potřeby byli ke společnému rozlišování pozváni i další pastorační spolupracovníci či spolupracovnice. To už ale nechávám na misionářích milosrdenství.
Jakou roli má v celém to procesu komunita farnosti, ve které dotyční žijí? Počítáte s tím, že s ní také budete nějak pastoračně pracovat?
Ano, je velmi důležité, aby celá tato pastorační cesta nebyla jen cestou samotného páru, ale také farnosti a konkrétního faráře. To je zcela zásadní a vnímám jako svou zodpovědnost, aby bylo zajištěno přijetí dotyčných manželů ve farnosti v okamžiku, pokud by došlo k možnosti znovu tento pár pozvat k eucharistii. Je to věc, která se v první řadě týká duchovního farnosti, ale společně s ním také farnosti jako celku. Proto je v našich pastoračních pravidlech zmíněno, že v případě, kdy by kněz nebo pak i celé společenství nebylo připraveno vnitřně přijmout mé rozhodnutí o umožnění konkrétnímu rozvedenému a v novém civilním manželství žijícímu věřícímu přistupovat k eucharistii, může existovat výjimka, že toto přijímání eucharistie nebude vázáno na danou farnost, ale na nějaké jiné místo. Nicméně to je skutečně pouze výjimka pro případ, že by se i přes intenzivní práci s farářem a s farností nepodařilo sladit jejich postoj s pohledem učení papeže Františka, v němž je snahou církve naplňovat své poslání hledat ztracené ovce a přivádět je do společenství těch, kteří si vzájemně pomáhají na cestě za Bohem.
V tomto rozhovoru zaznělo, že je potřeba mít na paměti především konkrétní situaci člověka a každou věc řešit individuálně. Někdo žije v dobrovolném celibátu a jiný zase v novém svazku a neúčastní se svátostného života. Někteří lidé se dokonce kvůli své osobní špatné a bolestivé zkušenosti s přístupem zástupců církve života v našem společenství úplně vzdali a nové směrnice je už nezajímají. Jaký je váš vzkaz všem těmto lidem s různým životním příběhem?
Mohu jen souhlasit, že v okamžiku, kde se já jako biskup snažím poctivě a bez předsudků naslouchat osudům lidí kolem sebe, tak mnohdy vnímám, že vše ještě může být mnohem vice pestré, mnohem vice zamotané a v některých případech i zraněné vinou zodpovědných v Církvi než jak jsme zde byli schopni probrat.
Nejprve tedy prosím za odpuštění všechny ty, kteří se v Církvi setkali s tvrdostí, nepochopením a pouze formálním přístupem. Moc mne to mrzí.
A pak bych chtěl povzbudit všechny, kteří jdou po životních cestách s vírou v Dobro, aby vytrvali. Možná jejich cesty jsou jiné než ty, o kterých jsme zde mluvili, možná už to vzdali s Církví, ale jestli existuje Dobro, a já v to věřím, tak se nakonec v nebi společně potkáme.
